Přišel čas vrátit se ke svým čekankám. Ještě nějaké zbyly, ale pomalu schnou. A z některých už zústalo jen suché kvítí, které nedokážu uklidit. V konvi zůstalo pár kapek živé vody a já smím jen čekat a sledovat, jestli dřív svlaží schnoucí rostlinky, nebo zda se vypaří. Sledovat, jak s nimi naloží tenhle můj pouštní svět, do kterého se navracím.
Ještě včera bylo vše tak nesmírně daleko, že se to zdálo jako hloupé divadlo, hra, kterou mohu přestat kdykoliv hrát. A já skutečně přestal, ale pak jsem se vrátil opět do jejího středu, ze kterého není úniku. Mohu teď však vědět, kam chci dojít - na ostrov, kde se mé srdce cítí klidné, kde je tráva měkká jako peřina, kde prší ty nejkrásnější deště. Mohlo by to snad být Irsko, Smaragdový ostrov, ale ještě víc to je nějaká jeho obdoba uvnitř mě.
Vzpomněl jsem si na své starší já, to o trošku divočejší, pohanštější, lehčí a živější. Nebo spíš živé úplně jinak, než jak živý jsem teď. Vzpomněl jsem si, jak jsem dýchal za všechno živé i neživé, za všechno jsoucí i za to, co nikdy nebylo a ani nebude. Dýchal jsem dech života, dýchal jsem s Matkou Přírodou. Teď dýchám jen s lidmi. A neskutečně, nadlidsky závidím všem, kteří smí přidychovat byť jen špetku toho božského vzduchu, éteru. Vím, že já už to nejsem. Už nejsem dítě Matky Přírody, nejsem pohan. Už žiju a dýchám jinak.
Vracím se k sobě, protože to já jsem střed té hry. Hry, která zarůstá čekankami a koná se uprostřed pouště. Až uschnou všechny, možná nakonec budu nejšťastnější. Přesto doufám, že jedna vykvete. Ta, co vždy voněla nejkrásněji. Jen musím věřit a důvěřovat, počkat. Vždyť je to čekanka! A... léčivá.
mám to hodně podobně...
když jsem byla před 4 lety v Irsku, tak to jsem ještě pohan byla...;)
teď jsem si zase zamilovala Izrael, který by mi dřív asi tolik neříkal...
jsi už v Praze?