Listování Pani Dallowayovou.
Žití pro vůni levandule.
Zapomnění na svět o sobě - odevzdání se světu jevů.
Biochemie lásky, biochemie emocí.
A pravda neexistuje, ani dobro a zlo.
Tázání po smyslu.
Víra v nesmysl.
Odevzdání se boji.
Vaření z dubového listí.
Fialová zeleň.
Pudy a touhy.
Lásky a nelásky.
Mezníky.
Nic vysokého - málo místa.
Pochybování o potřebnosti struktury.
Stesk po Brně. Ještě větší po Irsku.
Konec! Že marno vše!
Všeobecná láska: smysl světa.
Pomíjení.
Vize stesku.
Rezignace.
Imaginární ty a tvé imaginární rty neskutečně šeptající bezzvučné: Dobré ráno, lásko. Sladký hlas, který nikdy nebyl.
Zelenozlatá zeleň.
A nejsem ztracený! Jsem víc než nalezený!
Nová éra světa, pocit nade vše!
A nezachytitelnost pocitu vrcholící subjektivními výkřiky, jedinou smysluplnou řečí! Nechť neokortex je jen sluhou limbického systému a svět se svou hroutící se strukturou sluhou subjektivního nazírání.
Struktura a její klamy o smyslu? Jsme v nové době! K čemu větná stavba? K čemu iluze porozumění? Jsem jen já a možná ani to ne.
Neste si tu pravdu! -, že vás nikdy nepotkám a vy nepotkáte mě! Že mé slovo je pouze mé, ať je určeno komukoliv.
A vězte, že zem zůstane stejně pevná, ať uveříte čemukoliv.
Slova jsou jen vaše a kdokoliv jiný uslyší něco jiného, něco svého.
A jen vy jste vy, jen já jsem já.
Otevřenost nesmyslu - a už tu nejsem.
Zelená zeleň?! Půda pod nohama?
A co z toho vidím? Nevidím nic!
A mějte mě za blázna, já nejsem člověkem.
Ne jinak, než biologicky - toť má cela.
Nechť vody plynou, ty vaše směšné vody.
Nezabrání nevyhnutelnému!
Už jen pár kroků!
Zde, tento svět - do něj mám dveře otevřené.
Excelentní článek! Zamiloval jsem se do něj. Dokonalá terapie mé duše. DÍKY!