close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Kiss Me no.3 (variace)

7. září 2012 v 20:21 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Poslouchám Joannu Newsom a její Monkey and Bear (díky, Sio!), popíjím zázvorový čaj s medem, citronem a skořicí a jsem uchvácen tancem kouře nad hladinou té bronzové tekutiny.

Dnes se mi vrátily svěží Letněbouřní pocity. Bylo to jiné než kdykoliv jindy. Prostě jsem se cítil jako tehdy, když byl vzduch svěží, když vody tekly a trhaly hráze i lidi. Cítil jsem se neskutečně silně šťastný a naživu. Prostě jen tak. Proto, že žiju. Šťastný a štěstí patřící v maličkostech a samozřejmostech života (jak bolestné, že ani ten tak samozřejmě se jevící život samozřejmý vůbec není, že jedinou samozřejmostí je neodvartná, nutná, chladná milenka života, jeho femme fatale, smrt, která mu je nejen partnerkou, ale i matkou, dcerou, babičkou a vnučkou). Vzduch byl plný štěstí. Nádech. Výdech. Dech. Vzdech.

V slzách bylo štěstí. A celý den tak nádherně plynul, jako dokonalá řeka. A plynul ještě plynuleji; tak, jak může jen život.

Na tváři mi od rána hrál úsměv. Jen tak. Pro mě samotného. Pro můj život. Jak snadno zapomínám, kdo jsem a že jsem.

Nemám vlastně slov, ale ten pocit si zasluhuje zachycení. Tak úžasně svěží, jak není ani jarní vzduch navlhlý právě odcházejícím mrholením a okořeněný vůní jasmínu. Jen tak svěží, jako je ten zvláštní polibek, kterému nerozumím a který chci. Polibek, o který si říkám stále, i když nevím komu. Snad životu? Nebo jeho femme fatale?

A pak přišla ta zvláštní tesknota a lítost. Jen tak. A taková lehká! Nebylo na ní nic z té mé úzkosti, nic tíživého, drtícího. Byla to jen má malá lítost a já si říkal, jestli to třeba není prostě... část mého já. Ten smutek, ten štěstím naplněný smutek, co patří k životu. Smutek třpytu na špičkách vlnek lehce zčeřené jezerní hladiny, smutek slz a dešťových kapek svázaných slunečními paprsky v pozoruhodně nespoutaný náhrdelník obepínající celý svět.
Měl jsem neskutečnou radost z té lítosti. Ta mi vždycky připomíná, že právě teď jsem šťastný, vždy podkresluje ten bez ní neúplný pocit života, políbení a štěstí.

Je to jen polibek.
A já si o něj říkám znovu a budu říkat, dokud se v něm nerozpustí mé rty a potom i celý zbytek světa.

Nebyl to ten známý pocit vysněného, mytického a mlhou zahaleného "bytí sám sebou"?
A přitom to bylo prostě... žití. Jen takové, jaké má být. Dokonale plynoucí
Miluju život.
Tak tedy znovu, znovu si o tebe říkám, polibku!
Polib mě!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sionnach. sionnach. | Web | 8. září 2012 v 13:15 | Reagovat

Za Joannu vůbec děkovat nemusíš! Já si tu písničku prostě zamilovala a musím ji teď poslouchat skoro neustále... Je krásná. A svěží. A šťastná a přitom smutná. Jako život.

Ten pocit... Možná ho znám. Děje se mi, když jdu s mým psem na procházku. Po loukách, které jsou všude kolem. A u toho si zpívám... A můžu tiše, můžu nahlas a ještě hlasitěji, ale přitom mě nikdo neslyší. A tančím mezi těmi stébly trávy a užívám si zapadajícího slunce a všechno je lehké a svěží a tak šťastné. A přitom se mi chce plakat. Ale nic mě netíží. Připadá mi, že v tu dobu jde všechno tak, jak má jít. Po své cestě... po té, po které se jde nejlépe. Jen ho nenazývám Letněbouřím... Možná ho nazývám prostě jen pocitem štěstí.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama