Září 2012

Konec

13. září 2012 v 13:13 | Grey.t Dreamer |  Zážitky a události
Letní Bouře dobouřily, čekanky uschly, myšlenky se vytratily.
Co tedy dál? K čemu ještě psát? Má to vůbec cenu? Píšu čím dál tím víc naprosto nesmyslných, neorganizovaných článků, které nikdo moc nechápe a které ani žádný smysl nemají. Neděje se nic, o čem bych mohl a dokázal psát, čím víc toho vím, tím víc si uvědomuji, že mé úvahy stojí za starou belu, zážitky se nedějí, o knihách sem nepíšu skoro vůbec, hudbu taky velmi šikovně zanedbávám, většinu své "tvorby" zde neuveřejňuji...
Dostávám se jednoduše k tomu, že prozatím nemá smysl psát nic dalšího. S nějakou tou dávkou štěstí třeba jednou začne můj mozek pracovat jako dřív, bude psát krásné a dojemné články podobné těm z prvních tří měsíců letošního roku. Ale zatím mám pocit, že přemýšlím jinak - přemýšlím k šílenství, cíleně tak, abych se co možná nejvíc zbláznil a vytrhl z reality. Vidím vinu ve svém sentimentu, který se čím dál tím víc vylévá z koryta a zaplavuje všechno, ničí lesy i města a tvoří jednu velkou chaotickou louži plnou citové i myšlenkové abstrakce, která se blíží nesmyslnosti a absurditě a jejíž vyjádření je vždy ještě zhyperbolizováno, aby bylo více "šokující" a hlavně nesrozumitelné.
Tedy ještě jednou: Prozatím nemá smysl psát, protože to, co píšu, je směšně ubohé a nesmyslné, postrádá to obsah i formu, většinou jsou to jen nesouvisle napsaná slova proložená sem tam nějakou aspoň trochu smysl dávající větou.
Konec, prozatím...

Nová éra

10. září 2012 v 15:42 | Grey.t Dreamer |  Myšlenky a pseudofilosofie
Listování Pani Dallowayovou.
Žití pro vůni levandule.
Zapomnění na svět o sobě - odevzdání se světu jevů.
Biochemie lásky, biochemie emocí.
A pravda neexistuje, ani dobro a zlo.
Tázání po smyslu.
Víra v nesmysl.
Odevzdání se boji.
Vaření z dubového listí.
Fialová zeleň.

Pudy a touhy.
Lásky a nelásky.
Mezníky.
Nic vysokého - málo místa.
Pochybování o potřebnosti struktury.
Stesk po Brně. Ještě větší po Irsku.

Konec! Že marno vše!
Všeobecná láska: smysl světa.
Pomíjení.
Vize stesku.
Rezignace.
Imaginární ty a tvé imaginární rty neskutečně šeptající bezzvučné: Dobré ráno, lásko. Sladký hlas, který nikdy nebyl.

Zelenozlatá zeleň.
A nejsem ztracený! Jsem víc než nalezený!

Nová éra světa, pocit nade vše!
A nezachytitelnost pocitu vrcholící subjektivními výkřiky, jedinou smysluplnou řečí! Nechť neokortex je jen sluhou limbického systému a svět se svou hroutící se strukturou sluhou subjektivního nazírání.
Struktura a její klamy o smyslu? Jsme v nové době! K čemu větná stavba? K čemu iluze porozumění? Jsem jen já a možná ani to ne.

Neste si tu pravdu! -, že vás nikdy nepotkám a vy nepotkáte mě! Že mé slovo je pouze mé, ať je určeno komukoliv.
A vězte, že zem zůstane stejně pevná, ať uveříte čemukoliv.
Slova jsou jen vaše a kdokoliv jiný uslyší něco jiného, něco svého.
A jen vy jste vy, jen já jsem já.

Otevřenost nesmyslu - a už tu nejsem.

Zelená zeleň?! Půda pod nohama?
A co z toho vidím? Nevidím nic!
A mějte mě za blázna, já nejsem člověkem.
Ne jinak, než biologicky - toť má cela.

Nechť vody plynou, ty vaše směšné vody.
Nezabrání nevyhnutelnému!
Už jen pár kroků!
Zde, tento svět - do něj mám dveře otevřené.

Weird

9. září 2012 v 3:39 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Cítím se divně. Opravdu divně. Jako ve snu. Jako by se změnila realita. Věci nejsou na svém místě. Ne úplně. Něco je jinak.

Potkal jsem básníka, který mi recitoval básně. Politické, bohužel. Ale stejně - potkal jsem básníka, jen tak, na ulici, nějakého. Nechápu to. To se normálně nestává. Snad kdyby to byla jediná věc.

Asi mi měkne mozek. Mám takový pocit, že ta nezlomná síla, ta úžasná inteligence a nadprůměrnost rok od roku klesá. Kdysi to byl dobrý mozek, problém byl, že si myslel, že je dost dobrý a nemusí být lepší. A teď jsou všechny mozky pevnější, lepší, silnější, chytřejší. A můj měkne.

Cítím se složitě. Tak nějak zvláštně. Nepatřičně.

Je tak těžké psát. Tak těžké to popsat. Tu divnost. I slova a jejich shluk je zvláštní, nepochopitelný. Je to mým změklým mozkem? Vytéká mi nosem a spolu s ním i schopnost čemukoliv porozumět. A jsem tak nechutně lidský a nízký, tak nechutně... stejný.

Vážně to není sen? Já nevím. Třeba se probudím. Ale... cítím se až moc reálně, než aby to byl sen. A slova nedávají smysl. Ne, dávají, samozřejmě, ale nerozumím, jak je možné, že ty zvláštně vytvarované čáry mají nějaký zvukový ekvivalent a že to vlnění vzduchu má nějaký význam pro lidský mozek. Někdy nerozumím slovům, jako by se rozsypala. Přijdou mi absurdní a musím se trochu soustředit, aby zase získala význam. Přitom je většinou čtu tak automaticky... ty podivné, nesmyslné struktury. (A nejsou slova příklad gratuity?)

Drž se zpříma, říkám si. Hlavu vztyčenou. Hrdost!

A pak cítím vůně. Vůně lidí, vůně, které hodně znamenají. Slyším k nim hudbu, tu hudbu... Many shades of black. A tak nějak cítím. Ten jed, co vjel mi pod kůži... Všichni mě otrávili, každý mi bodá do žil jed, svůj jed, kterým si mě chce připoutat. Každý mi unavuje mysl a rozpouští mozek, každý přidává na té otravě, otravě lidmi. Každý chce. Až snad na pár nejbližších, kterým chci dávat. Ale ostatní chtějí. Mám ten jed... bez séra, jen jed...

Hadi, jsou to hadi, pavouci, škorpióni, štíři, mravenci, mochomůrky zelené, clostridia botulina, jsou to traviči se syntetickými jedy, jsou to dealeři drog. Je možné pod takovou vrstvou jedů ještě vůbec žít vlastní život? Když mi každý vštípí myšlenky, kterých se již nezbavím a které přijdou, kdykoliv si zachtějí...
Nezdravě toužím být s lidmi a mít se s nimi rád.

Všechno se mění.

Vitalolýza psýché. (Zoiolýza)

Zrozen zemřít. Jako každý.

Vlny...

A všechno jsou to jen irelevantnosti. Jak snadno by je šlo překročit, ale mám těžké nohy. V bažině se chodí těžko. Oblečen a spoután hedvábným rubášem samoty. Venericky poznamenán životem. Nemocí, na kterou se vždy umírá. (Ach, to zní tak hrozně úpadkově a je to tak velká lež! Jak moc si života cením... natolik, že snad prohlásím, že není nemocí).

Křehce na živu.

Struktura. Chybí struktura. A myšlenkové pojivo. Chybí všechno, co by z toho udělalo aspoň trochu hodnotný článek.

Slova v bublinách, výkřiky (a šepoty), zamčené a odemčené dveře, tisíckrát tázané "proč?", ironický výsměch Boha, cynický úšklebek života, pláč, úpadek, měsíc a jeho zář, pasák hvězd, těch kurev, co se dávají každému a přesto zůstávají nedotčené - sen každé prostitutky, snad.

Uschlé květiny... a ani nevím proč. Prostě uschlé květiny, protože mě právě napadly a zní hezky. A pak mají mít slova smysl, když prostě napíšu, co mě napadne. Záplavy.

A přesto jsem nějak šťastný, tak trochu zvráceně, ale... není to zoufalství. Jen mi měkne mozek, už nemá smysl pro celistvost.

Možnost. Dynamis. Potentia. Tím jsem posedlý.

Proč je člověk vždy na hraně, vždy někde mezi? Mezi tolika věcmi. Mezi narozením a smrtí, protože od prvního nádechu a ještě dřív se mu už počítá čas ke konci, mezi nebem a zemí, mezi andělem a ďáblem, mezi dobrem a zlem (nebo snad mimo něj? To těžko), mezi mezníky, mezi konečnem a nekonečnem, mezi začátkem, kterého nepamatuje, a koncem, kterého nedojde a nevidí, mezi láskou a nenávistí, mezi nízkostí a výškou, mezi vznešeným a úpadkovým. Vždy mezi, mezi tolika věcmi a zmítán tolika touhami se aspoň jedné přiblížit. Ale za jakou oběť! Že všechny ostatní extrémy se vzdálí, čím blíž je jednomu, že všechny potence budou zmírat ve prospěch jedné jediné actus, skutečnosti. Jediná energeia na úkor všech ostatních dynamis. I to je jen další lidske "mezi". Mezi možností a skutečností, mezi totipotencí a ... čím?

Každé slovo je tak absurdní jako floccinaucinihilipilifikace nebo hipopotomonstroseskvipedaliofobie.

Možná začnu věřit na nesnesitelnou lehkost bytí. Nebo na jeho těžkost.
Co se stalo se zdá tak... vzdálené, absurdní, prázdné, nereálné. A přitom vím, že se to skutečně stalo. Setrvává to však za podivným šedozeleným (proč právě šedozeleným, kruci?) závojem, v mlze. Vidím to, vím o tom a stejně to tak nějak cítím jako cizí, daleké a neskutečné.

Je půl čtvrté ráno...

Noc dnes krásně voněla. Její parfém z přelomu léta a podzimu je vždy tak kouzelný a svůdný. A její ticho! Nabízí mi své lože, ta nejkrásnější z nejkrásnějších, chce, abych ji poznal, abych s ní ulehl. Jak bych chtěl a stejně... neulehnu.

Tak důmyslně mé podvědomí pálí mosty, tak geniálně mě odřezává od realizací mých snů. Nebo to dělám já při jasném vědomí, s čistou myslí?

Blábolím. Vážně blábolím.
Weird, queer, strange, odd, way-out... a tisíc dalších výrazů pro to samé. Mně se nejvíc líbí weird.

Snad jednou zkrotím to podivné nekonečno... tu absolutní abstrakci, všepohlcující a všenaplňující.

A už konec těch keců, proboha! Konec! Slova beze smyslu, výkřičené zvuky, dost jich už bylo. A neptat se, proč je píšu!

Kiss Me no.3 (variace)

7. září 2012 v 20:21 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Poslouchám Joannu Newsom a její Monkey and Bear (díky, Sio!), popíjím zázvorový čaj s medem, citronem a skořicí a jsem uchvácen tancem kouře nad hladinou té bronzové tekutiny.

Dnes se mi vrátily svěží Letněbouřní pocity. Bylo to jiné než kdykoliv jindy. Prostě jsem se cítil jako tehdy, když byl vzduch svěží, když vody tekly a trhaly hráze i lidi. Cítil jsem se neskutečně silně šťastný a naživu. Prostě jen tak. Proto, že žiju. Šťastný a štěstí patřící v maličkostech a samozřejmostech života (jak bolestné, že ani ten tak samozřejmě se jevící život samozřejmý vůbec není, že jedinou samozřejmostí je neodvartná, nutná, chladná milenka života, jeho femme fatale, smrt, která mu je nejen partnerkou, ale i matkou, dcerou, babičkou a vnučkou). Vzduch byl plný štěstí. Nádech. Výdech. Dech. Vzdech.

V slzách bylo štěstí. A celý den tak nádherně plynul, jako dokonalá řeka. A plynul ještě plynuleji; tak, jak může jen život.

Na tváři mi od rána hrál úsměv. Jen tak. Pro mě samotného. Pro můj život. Jak snadno zapomínám, kdo jsem a že jsem.

Nemám vlastně slov, ale ten pocit si zasluhuje zachycení. Tak úžasně svěží, jak není ani jarní vzduch navlhlý právě odcházejícím mrholením a okořeněný vůní jasmínu. Jen tak svěží, jako je ten zvláštní polibek, kterému nerozumím a který chci. Polibek, o který si říkám stále, i když nevím komu. Snad životu? Nebo jeho femme fatale?

A pak přišla ta zvláštní tesknota a lítost. Jen tak. A taková lehká! Nebylo na ní nic z té mé úzkosti, nic tíživého, drtícího. Byla to jen má malá lítost a já si říkal, jestli to třeba není prostě... část mého já. Ten smutek, ten štěstím naplněný smutek, co patří k životu. Smutek třpytu na špičkách vlnek lehce zčeřené jezerní hladiny, smutek slz a dešťových kapek svázaných slunečními paprsky v pozoruhodně nespoutaný náhrdelník obepínající celý svět.
Měl jsem neskutečnou radost z té lítosti. Ta mi vždycky připomíná, že právě teď jsem šťastný, vždy podkresluje ten bez ní neúplný pocit života, políbení a štěstí.

Je to jen polibek.
A já si o něj říkám znovu a budu říkat, dokud se v něm nerozpustí mé rty a potom i celý zbytek světa.

Nebyl to ten známý pocit vysněného, mytického a mlhou zahaleného "bytí sám sebou"?
A přitom to bylo prostě... žití. Jen takové, jaké má být. Dokonale plynoucí
Miluju život.
Tak tedy znovu, znovu si o tebe říkám, polibku!
Polib mě!

Špetky čekankového kvítí

6. září 2012 v 14:04 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Přišel čas vrátit se ke svým čekankám. Ještě nějaké zbyly, ale pomalu schnou. A z některých už zústalo jen suché kvítí, které nedokážu uklidit. V konvi zůstalo pár kapek živé vody a já smím jen čekat a sledovat, jestli dřív svlaží schnoucí rostlinky, nebo zda se vypaří. Sledovat, jak s nimi naloží tenhle můj pouštní svět, do kterého se navracím.

Ještě včera bylo vše tak nesmírně daleko, že se to zdálo jako hloupé divadlo, hra, kterou mohu přestat kdykoliv hrát. A já skutečně přestal, ale pak jsem se vrátil opět do jejího středu, ze kterého není úniku. Mohu teď však vědět, kam chci dojít - na ostrov, kde se mé srdce cítí klidné, kde je tráva měkká jako peřina, kde prší ty nejkrásnější deště. Mohlo by to snad být Irsko, Smaragdový ostrov, ale ještě víc to je nějaká jeho obdoba uvnitř mě.

Vzpomněl jsem si na své starší já, to o trošku divočejší, pohanštější, lehčí a živější. Nebo spíš živé úplně jinak, než jak živý jsem teď. Vzpomněl jsem si, jak jsem dýchal za všechno živé i neživé, za všechno jsoucí i za to, co nikdy nebylo a ani nebude. Dýchal jsem dech života, dýchal jsem s Matkou Přírodou. Teď dýchám jen s lidmi. A neskutečně, nadlidsky závidím všem, kteří smí přidychovat byť jen špetku toho božského vzduchu, éteru. Vím, že já už to nejsem. Už nejsem dítě Matky Přírody, nejsem pohan. Už žiju a dýchám jinak.

Vracím se k sobě, protože to já jsem střed té hry. Hry, která zarůstá čekankami a koná se uprostřed pouště. Až uschnou všechny, možná nakonec budu nejšťastnější. Přesto doufám, že jedna vykvete. Ta, co vždy voněla nejkrásněji. Jen musím věřit a důvěřovat, počkat. Vždyť je to čekanka! A... léčivá.