Vypnul jsem Mahlera a pustil jsem si Erasure. Dalo by se to nazvat řízenou sebevraždou vkusu. Ale vážně, co se mi tak moc líbilo na vážné hudbě? Dnes mě nudí do morku kostí.
Stejně jako poezie. Hlaváček mě přestává bavit, jeho hluboce depresivní, ponuré, mdlé a anemické texty mi přijdou až moc repetitivní, jednotvárné a ubohé. A Baudelaire mě svými Květy zla unudil k smrti.
Všechno stojí. Je ticho před bouří. Všude se vznáší ta tíživá atmosféra změny, která ne a ne přijít. A s každou sekundou se chystám ke skoku dál, k posunu jinam, jenže pořád není kam skákat a kam se posouvat. Jen stojím a čekám a tuším příslib něčeho nového.
Ta přítomnost možnosti příslibu změny mě ničí, zabíjí mě to čekání. Vím, že to může trvat měsíce. A to je na tom to nejhorší, že možná celé měsíce budu v tom čekavém stavu. Jediný nehraný pocit bude očekávání a letální znuděnost z něj.
Všechno mi hrozně leze na nervy. Vlastně asi neexistuje nic, co by mě právě v tuhle chvíli mohlo potěšit, uvolnit z křeče a nechat aspoň trochu klidně existovat. Jsem napjatý jak struna, co brzy praskne. A čekám na prasknutí.
Čeká mě předstírání úsměvů na narozeninové oslavě. Asi by to nebylo tak hrozné, kdyby to nebyla i má oslava.
Everybody's looking for something
Na zdi mi visí křížek. Malinký křížek na krk visící na takovém dřevěném řetízku. I ten mě hrozně rozčiluje, protože je to křížek a nic víc. Všechno je jen to, co je, a nic víc.
Chci rozbíjet květináče. Házet je lidem na hlavu. A mám chuť křičet.
Jenže jaký to má smysl, když ta změna stejně nepřijde? A když ani netuším, co je to za změnu?
Nechci dělat vůbec nic. Vůbec nic, protože nic nedává smysl. A tak jen čekám a snažím se zabít čas, jenže není čím ho zabít, protože mě všechno vyrušuje od mého čekání, všechno mě rozčiluje svou jednotvárností, zbytečností a jednoduchostí. I smrt se mi zdá tak hrozně jednoduchá... má kdysi milovaná smrt. A Letní Bouře není ničím, než jen slovem. Co víc... hloupým slovem, které snad má sice důvod, ale stále je pořád jen hlupým slovem.
Koukám na kytaru. Chce se mi ji rozbít. Vlastně mám chuť rozbít úplně všechno, abych tu jednoduchost rozmetal na malé kousky.
Jak by asi vypadala má kytara, kdyby byla zničená? Myslím, že by mě rozčilovala jednoduchost rozbité kytary.
Chvějí se mi ruce, potím se... a není v tom žádné blaho. Žádné vzrušení. Jen příšerná rozčilenost - a tak by šel shrnout i celý článek, tenhle zbytečný a jednoduchý článek, až je to k zbláznení rozčilující, v jedno jediné slovo: rozčilenost.
Citím tíživý vzduch a čekám, až začne pršet. Bohužel už začínám tušit, že ani ta bouřka, na kterou čekám v tomhle sžíravém tichu, nic nezmění. Struna nepraskne.
A já vážně netuším, o čem to vlastně píšu... je to tak *ajektivum si domyslete sami*
Nevím proč, ale vzpomněla jsem si teď po přečtení tvého článku na tuhle báseň, kterou už jsem dlouho nečetla...:
"A ty jsi čekala jak ptáci na dešti
s utichlým srdcem pod promoklým křídlem
a ty jsi čekala až umlkne ten déšť"
a taky:
"Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklénky
něco tiše cinká."
Věřím, že se brzo dočkáš :)