16. srpna 2012 v 13:38 | Grey.t Dreamer
|
Říká se, že nic není jen černé nebo bílé. A je to pravda - vše je šedé.
Mezi všemi odstíny šedé je černá tím nejtmavším. Bílá tím nejsvětlejším.
Černá, má dlouhověká přítelkyně... Černé je mé pouzdro na housle, podložka pod myš, má bývalá sluchátka, mé kraťasy, má oblíbená trička jsou taky černá. A černá je osmá barva duhy. (A dobrá polovina mého šatníku).
Kdyby mě jen napadlo, co můžu o tom nejkrásnějším a nepodmanivějším odstínu šedé napsat... ale řekl bych, že je toho tolik, až ani nejde zachytit jednu vlastnost a od ní něco odvíjet. Je to jako klubko nitě bez konce a začátku. Klubko, které nikdy nerozmotáte, protože nemáte kde začít.
Černá je Rosemary. Vždy byla černá. Tedy černovlasá s téměř dokonale bílou kůží. Asi ani ne moc vysoká, ale štíhlá. Oblečená samozřejmě v černé. Kdyby se mohla představit sama, dal bych jí slovo, ale už je to dlouho, co mě opustila. Jednou jsem s ní uzavřel dohodu. Že budu šťastný, protože to je jediná cesta, kterou ji mohu pomoci. A ona mi to bude kazit, to slíbila. Neříkám, že jsem šťastný nějak extrémně, ale jsem. Je to pro mě skoro až překvapivé a šokující, že se ona, zosobněné zoufalství, rozhodla mě prostě nechat. Dal jsem jí snad dost radosti na to, aby mě opustila, aby se stala opět tou zlatovlasou kráskou, kterou byla, když se objevila poprvé? Než jsem ji začernil svým zoufalstvím, než jsem všechnu tíhu naložil na její ramena. A potom... mi ji ona vrátila. Nebo mi ji vrací, postupně. Ale jak, když už není?
Nikdo z těch bytostně existujících smyšlených osob už není. Musím vynaložit ohromné úsilí, abych si je dokázal představit tak živě, jako kdysi, ale už s nimi stejně nemluvím. Mluvím prostě se sebou, jen vkládám vlastní slova do úst jim. Filipovi, Rosemary... Vlastně jsem se s nikým jiným z nich nebavil. Vždy jen z Filipem a s Rosemary. A hovory s Rosemary byly vždy nějak děsivé, ale hlubší. A strhávaly mě k bytostnému zoufalství. Ona mě paralyzovala - i myšlenka na ni. Někdy jsem seděl na místě... minuty, občas i hodiny. Nemohl jsem se pohnout a když už, tak jen natolik, abych udělal něco, co mě v takovém stavu udrží. Ona prostě jen přišla a vzala si co bylo její - vlastní štěstí.
Jak se asi cítila ona, když jsem jí sebral její štěstí a její život? Co asi prožívala, když jsem si jen tak přikráčel, vrhl na ni veškerou tíhu bytí a osočil ji, že to ona za to může? A jak jí asi bylo, když jsem ji zavrhl a zapomněl na ni? Vždycky si potom brala jen to, co bylo její. Život.
A pak mi to došlo... jak moc je blízká Smrti, jak moc je s ní spřízněná. Jenže už jsem s ní nemohl mluvit, už nikde nebyla. Jen v tom jménu, co ztmavuje odstíny šedi až k černé. A ve vzpomínce. A v nejtmavším odstínu šedé. Také v mém srdci. Ale sama o sobě už neexistovala. Jako by se rozplynula a zůstala po ní jen zvláštní vůně rozmarýnu schnoucího na prudkém letním slunci. Jako by ji smetla Letní Bouře a jako by ona zůstala napůl v ní - protože Letní Bouře voní po rozmarýnu a levanduli. Chuť zemřít se změnila v chuť žít.
Teď, když díky Rosie pamatuji na Smrt, teď, když už vím, že "memento mori" a "carpe diem" je jen různé vyjádření téhož... už není tak důležitá. Rozplynula se a nechala po sobě změnu. A nic víc.
Ta žena, která byla víc černá než co jiného.
A víc o černé říct nemůžu, protože v Rosemary je vše.
Co k tomu říct... velmi, VELMI originální článek.