To co mi tě připomíná mi připomíná jediné - jak moc jsem na tebe zapomněl. Má drahá Letní Bouře, dřív jsem tě miloval, nenáviděl a pamatoval jsem si každý detail tvého rtu, pamatoval jsem si tvé vlasy, tvůj hlas i tvá gesta. Měl jsem tě v hlavě tak dokonalou a čistou, tak jasnou...
A teď... kam ses poděla? Zbyl jen ten hořkomandlově známý pocit, že tam, kde si nic nevybavuji, byly další detaily. Pocit se rozšiřuje a pomalu zamazává veškerý výhled na tvou jasnou zář, na tvé slunce i tvé blesky, na to zelené listí, které strhaly poryvy tvého větru, na kapky deště - bouře - které drásají kůži svou živostí a chladností tak kontrastující s tím horkým vzduchem. Všechno to k tobě tak moc patří! A mě bolí, že zůstala jen tahle abstrakce - z celé té nekonečné Letní Bouře, z celého toho milostného a láskyplného utrpení i z té sladce bolestivé nenaplněnosti. Kam se poděly ty hnědé vlasy a dokonale tvarované rty?
Už jsem zapomněl na to, jak jsem tehdy nemohl zapomenout.
Co všechno bych si měl pamatovat?
Všechno! Jedině všechno, protože jen tak si můžu pamatovat tebe.
Bože, proč jsi mě naučil milovat? Proč jsi dal mému srdci tu hroznou nemoc, proč tolik toužím otevřít ten krveplný sval jiné osobě a nechat všechnu tu živou a horkou krev hladit její tělo a vznášet ho k nebeskému potěšení?
Protože když se ta krev nemá kam vylít, vaří se a rozežírá mne zevnitř.
Nemůžu uvěřit, že jsem zapomněl. Na tu bolest i radost. Na to, jak jsem byl živý a jak jsem na život umíral a jak každá bolest byla jen nesnesitelně bolavou připomínkou života, který mne tak neskonale těšil. A pak to potěšení skonalo.
Co se děje? Proč jsi pryč?
Chci tě. Teď to vím téměř jistě. Klidně si miluj někoho jiného, klidně si buď šťastná, ale zůstaň v mé mysli, prosím. Jako ten obraz a ta nenaplnitelná láska, co mi vaří krev a dělá mě živým. Prostě... zůstaň, nech mě, ať na tebe myslím v celé tvé kráse.
Umožni mi, ať tě alespoň jednou znovu uvidím. Já přísahám, že se o nic nepokusím. Budu si jen ukládat do paměti každou molekulu tvé krásy v celém jejím fyzickém i metafysickém rozsahu. Budu se tě dotýkat jen na té úrovni, kde si toho nevšimneš. Jen očima a ušima. A třeba... třeba si stihnu všimnout i té tvé nezachytitelné vůně a nasát ji do plic, kde ji uchovám, i kdybych měl přestat dýchat.
Prostě... mi dej šanci si tě pamatovat. Prosím.
Neklečím na kolenou a prosím tě s hlavou vztyčenou - hrdě, jak by sis to přála.
A kdybych věděl, že můžu, vzal bych tě za ruku a nikdy bys mi neunikla, Letní Bouře. Kdybys chtěla, mohla bys být jen má a já jen tvůj. Půjčil bych ti své jediné křídlo, protože bych věřil, že mě budeš pevně držet a poletíš do ráje se mnou.
A byl bych ochotný věřit i na ráj. Jen pro tebe a pro ten dotek.
Jednou jsme se dotkli. Ve snu. A já si tehdy přál, aby se mi o tobě nezdálo, protože to bolelo. Dnes bych dal všechno za další takový sen a za další takový dotek. A vím, že i skutečný by byl jako ze sna, protože ty celá jsi ze sna. Ty celá, hebká a krásná... ach ne! Dokonalá!
Jak já to slovo nesnáším! Palčivě si uvědomuji jeho neuskutečnitelnost a ty mi jej tak nonšalantně vložíš do úst?
A já ti to... odpustím, ale nikdy nezapomenu, že jsi jen iluze, protože jen ta může být dokonalá. Ale já bych tě chtěl i nedokonalou.
A nezapomenu. Ne rozumem, ne myšlenkama. Ale nech mi ten obraz, prosím. Jen... ten střípek našeho rozhovoru, tvůj tón a melodii tvého hlasu, jemnost a hedvábnost slov, která jsi použila. A když už mi ho musíš brát... dej mé krvi šanci do srdce mi zakreslit jiný obraz, který ji dovede k varu.
A budu ochotný věřit i na ráj...