close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Let, vize, život, svět.

24. srpna 2012 v 10:23 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Je to zvláštní pocit, na chvíli se objevit na světle světa. Vždycky zapomenu, jak moc málo žiju a jak moc se dá žít.
Štve mě, že jsem naživu jen díky prášku. Lexaurinu.
Ale je to bezvadný pocit.
Jen taky vím, že úzkost se objeví. Dřív nebo později. Musím vyřešit, proč se objevuje, abych s ní nemusel pořád bojovat.
Ale já vážně nevím proč.

Je mi skvěle. A cítím se sounáležitě. A mám chuť psát. Ale nevím o čem. Nebo spíš... no... ne, nevím.
Mám chuť psát, protože jsem týden nepsal.
Ale nic.
Nic. Nic.

Už mě nebaví ten kolotoč. Zamilování, bolest, život, smrt, filosofie, biologie, radost, smutek, tisíc dalších věcí, dokola, dokola, dokola. Je to k zbláznění.
Filip.

Je to k zešílení.
Jména, přezdívky, všechno.
Pořád.

Furt.

Neustále.

A já nejsem blázen. Nikdo mi to nedovolí. Vesmír, Bůh, Matka příroda, prozřetelnost, Sounáležitost... nikdo mi to nedovolí, být blázen.
Chci být šílený, chci přijít o rozum a dělat věci čistě a bez čehokoliv.
Chci prostě zešílet.
Být volný.

Ale nebyla by to stejná mrtvolnost jako při úzkosti? Nejsem šílený úzkostí?

Tím pádem nechci být šílený.

Chci být něco ještě víc.
Oživlý a bez rozumu. Prostě čistý.

Dýchat.
Chci dýchat.

Dýchám!

A cítit tlukot srdce.
Cítím.

Vznést se ještě víc, nad hvězdy.
Letět.

Cítit vítr - a ten cítím.
A sníh a déšť a slunce a všechno. Všechno cítím!

Šílím! Už to cítím přicházet - to šílení. Ale ne! Nešílím.

Jsem lehký. Nereálně lehký, absurdně, osudově, bytostně... jsem lehký.

Za chvíli ovadnou city, za chvíli zavřu oči a zmizím opět za tím závojem. Ale budu si říkat: byl jsem tak lehký! Tak lehký!
A nezapomenu. Nesmím zapomenout, jinak ztratím rozum tím nejhorším způsobem - utopím se v něm.

Nechci se topit. Chci létat. A letět, dokud se letem nerozpadnu. Letět nekonečně dlouho.

Jsem příšerně sentimentální, ale to jen proto, že nedokážu popsat to za tím, tu zvláštní, neskutečně silnou... co?... věc?

Věc... dejme tomu.

Protože chci létat a to vůbec není vše, protože je to ještě víc.

Létat tak, že budu už jenom ten let.
Budu let.
Pohyb.
Život.
Změna.
A Smrt.

Budu.
Jsem.
Byl jsem.

Věky a nevěky.

Navěky a bezvěky.

Šíleně normálně, nesnesitelně normálně. A šílenství z normality.
Ne! Nejsem! Ne v tom smyslu - obyčejný.

Je tak ubohé být obyčejný. Je tak obyčejné být pouhým člověkem.

Jsem víc! Neobyčejný, nadnormální. Okřídlený.
Šíleně volám po nadčlověčenství.

A jsem lehký. Nelidsky lehký. Nadživotně lehký, neobyčejně a nadnormálně.
Nebesky a ještě víc.

V té lehkosti je i kousek šílenství. Posedlosti letem a pohybem.

Chci se pohybovat. Divoce a široce a nezměrně a nesčíselně a nezřízeně... šíleně a neskutečně nadpohybově. Neskutečně nepozemsky. Nadskutečně.

Nadhvězdně.

Nemám nohy a nemám ruce, nemám tělo a ani hlavu. Jsem pohyb. Ne myšlení, ne duše. Jen pohyb, nekonečný a neutichající. Sounáležitý se vším.

Kričím a mlčím v křiku.
Dýchám a tráva dýchá se mnou. Jsem dech trávy.
Jsem dech.

Jsem. (A nemyslím).

Ta lehkost... ten let!
Sen? Ach... sen?!

Kdyby sen...

Ne!

Musím letět. Ještě výš a ještě dál a ještě víc letět, až nebude výška a dálka, až bude jen let a z letu jen pohyb.

Víc. Víc.
Až nebude ani víc, ani nic.

A pak... tím jsem! Já jsem!

Jsem já!
Jsem sebou!

A něco křičí: "Nejsi".
A já letím.
A i křik je pohyb a já jsem tím křikem i tím "Nejsi".
A to něco je ničím. Je jen... prostým ničím, protože já jsem pohybem.

Letím.
Dýchám. Dýchám. Dýchám.
Dýchám život a dýchám za život.
Dýchám za životem.
Dýchám nad život.
Vdechuji život a život se rozplývá.
Je dechem a dech pohybem.
Je mnou.
Jsem živý.

Dýchám. Letím.
Jsem pohyb.
Jsem já, protože jsem živý a život je pohyb.
Jsem sám sebou?
Teď už nekřičíš?

"Nejsi!"

A opět ten závan pohybu!

Nahoru, dolů... pohyb. Let.

Nejsem živý. Jsem... víc než to.
Jsem nadživý a nadživotní.
Jsem naddechový a nadpohybový.

Jsem víc a víc a jednou nebudu nic.

Rozplynu se v pohybu, sám v sobě.

Každý pohyb jednou končí.
Smrt.

Smrt.

Smrt.

Smrt.

A chtěl bych to psát donekonečna.

Smrt... tu smrt... bych chtěl zachránit pohybem.

Kloužu do vody. Cítím to. Hladinu. Na srdci. Srdce se topí.
Je to sval.
Proč bolí?
Proč skutečně?

Bije... mělo by bít. Mělo by být v pohybu.
A krev taky. A já taky. Vše.
Bolest je taky pohyb?

Nádech.

A letím. Dál a dál až není dálka.

"Jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem Krysař."
A ještě dál, za Krysaře.

"Jsou ohně marny jsou..."
Za Hlaváčka a za ohně, za marnost, protože zhasnou a uplovou a budou mnou, budou pohybem.

A smrt je pohyb.

Memento mori, carpe diem, carpe diem, memento mori...
Danse macabre...
Tak tančeme! Budeme jedni.

Sounáležití.

Všichni pohybem.
Všichni vším.
Všichni sebou, sami sebou, ale už ne sami.

Nádech.

Nádech.

Nádech.

Život! Cítím ho! Šílím z něj. A ten let je tak rychlý. A za chvíli v něm nebudou ani slova k vyřčení, ani pohyb, protože se sám v sobě rozplyne. A já pak už nepoletím, ale budu tím letem, co kdysi býval. Budu, až všechno zanikne.

Svět je tak krátký. Existuje jen dokud pohyb sám sebe nevstřebá.

Svět je tak směšně a nesmírně krátký. A nesmírnost sama je tak hrozně smírná.
Meří se pohybem a ten končí sám sebou.

A já jsem pohybem...

A tísic! Tisíc!
Polibků?

Tisíc!
Kapek?

Tisíc, prostě tisíc!

A šílenství? Kde? Ne!
A šílenství!

Let, jen let. A ještě míň než let, jen pohyb.
A podstat pohybu.
Schopnost pohybu. Nadhmotnost, nehmotnost...
Pohyb.

A kde? Kde to jsem? Letěl jsem s myšlenkami a ty se rozplynuly, letěl jsem s mozkem a ten se rozprášil, letěl jsem s rozumem a ten zešílel.
Jsem lehký.
Lehčí o tolik
O tu lásku a o tu zamilovanost a o tu těžkost.
Tolik spadlo.
A něco je.
Šílený pohyb srdce.

Je.

Letí.

Žije.

Žiju...

Neumírám.

Jsem... nezoufalý.
Jsem živý.

Neumírám. Já totiž neumírám.
Jen memento mori. A potom - carpe diem.

Letím. A dál a dál a dál a dál... k pohybu a k ničemu. A nic samo v sobě zmírá.
Tak ještě dál!
A živěji!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alcië Alcië | Web | 24. srpna 2012 v 11:09 | Reagovat

Lexaurin?? To bych do tebe neřekla...;)
Ale podle toho, co píšeš, mě začíná taky lákat...na následující dva týdny by se mi asi hodil ;))

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 25. srpna 2012 v 14:15 | Reagovat

[1]: Není to nic bezvadného. S tím pocitem, že je to pořád jenom všechno z prášku. A když jsem měl jednu z těch svých "úzkostí", tak mi ten prášek rozhodně nepomohl, naopak to zhoršil. Tak nevím.

3 Andrew Ryan Black Andrew Ryan Black | Web | 25. srpna 2012 v 20:40 | Reagovat

Já bych měl podle všeho skončit na Lexáčích taky (bere/brala je půlka rodiny a já mám taky tu úzkost a deprese a nevím, co všechno), ale zatím nemůžu brát žádné prášky, protože to mám v sobě všechno pok...ocourkované.

Ale někdy bych se chtěl cítit lehčí než vzduch. Lehčí než všechno. Momentálně mě tíží cosi uvnitř, nejspíš láska, a taky pocit viny. A i kdyby ne, tak jsem se tak ještě nikdy necítil. Kdyby to tak šlo i bez prášků...no, stejně by se mi to nepovedlo. Budu si muset počkat na umření a pak se budu vznášet do aleluja. To zní celkem fajn...

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 10:38 | Reagovat

[3]: Pokus se na nich neskončit. Jsou to obyčejná anxiolytika, vzniká na nich při dlouhodobém užívání závislost a tolerance.
A mě osobně to třeba při návalu úzkosti naopak tu úzkost ještě zhoršilo, nemohl jsem několik hodin spát a úplně jsem cítil svírání po celém těle neskutečně intenzivně. Jako kdyby mě někdo skoro rozřezával.
Buď rád, že nemůžeš brát prášky.
Prý jsou lepší antidepresiva. Jako míň návyková a podobně. Na druhou stranu ti prý mohou změnit osobnost a spousta lidí s nimi má špatné zkušenosti. Nejlepší je psychoterapie, ale ta neřeší všechny problémy a na depresi je prý většinou krátká. (Pokud je tedy deprese psychóza).

Láska a pocit viny jsou docela velké kameny. Ten první znám... tedy - zamilovanost, ne lásku. Pocit viny mě snad netíží, ale zamilovanost... a je jako balvan, úplně mě stahuje.
Necítil? To je škoda. Určitě se tak někdy cítit budeš. Já se tak cítím při zamilovanosti. Ale jen při určitém druhu zamilovanosti.
Bez prášků to jde taky. Ale... taky bych to chtěl bez prášků. Jenže je to běh na dlouho trať.
Otázka je, jestli po smrti je nějaké vznášení se.
("A dřív než zítra vzejde den
v to pusté nic jsem uveden.")

5 Andrew Ryan Black Andrew Ryan Black | Web | 27. srpna 2012 v 21:19 | Reagovat

[4]: Já se snažím do ničeho už nepadat. Do žádných závislostí. Léky mi podělaly úplně všechno, tak si dávám teď pozor. S blbou horečkou musím do nemocnice, aby mi na to něco píchli.
Chodil jsem k psycholožce, prostě si o všem pokecat a tak...a moc líp jsem se nikdy necítil. Spíš jsem se bál s ní mluvit. (Zase bych mohl tisíckrát napsat, jak jsem divný.)

No, při zamilovanosti aspoň táhneš jen svůj balvan. V lásce táhneš i balvan toho druhého, který by ti s oběma měl pomoct, ale ne vždy je ten druhý takový, že by to dělal. Ondra je naštěstí moc hodný...
Věřím, že se nám to někdy bez prášků povede:), ani nevím, kde se ve mně tento optimismus bere...

6 grey.t grey.t | E-mail | Web | 27. srpna 2012 v 22:57 | Reagovat

[5]: Já chodím k psycholožce a pomáhá to spíš chvilkově než dlouhodobě. Ale pořád nechápu proč. Každopádně plánuju chodit dál a dál. Ono možná jde právě o to se jí otevřít, pak už by to šlo o trochu lépe. Možná. Ale co já vím. Stejně není moc způsobů, jak ti může psycholog pomoct.
Ale můžu ti doporučit internetový program Žlutá sova. Je to za osmdesát korun, ale jsou tam občas docela dobré rady, jak zvládat depresi (a úzkost). Vlastně tam máš jakoby čtrnáct dní a v každém dni ti něco napíšou, ty něco napíšeš a podobně. Napsal jsem o tom článek cca před rokem, někde tu asi bude. Každopádně mi to moc nepomohlo, ale některé ty rady byly fajn - dechové cvičení, ledové sprchy a tak podobně.

Když nejsem ani zamilovaný, tak táhnu svůj a je mnohem lehčí, než když se mi po*erou hormony.
To je pravda, láska je v tomhle horší, ale to břímě by se mělo (a v tom "mělo" je problém, protože to tak prostě ne vždy chodí) rozložit na oba.
Optimismus je zvláštní věc :) Ale jo, zvládneš to. Spousta lidí to zvládla :)

7 Andrew Ryan Black Andrew Ryan Black | Web | 28. srpna 2012 v 0:52 | Reagovat

[6]: U mě je problém se otevřít u kohokoliv. Ani u sestry mi to nešlo, natož u nějaké cizí ženské. Fuj.
Kouknu se na to, ale až bude moje mozková aktivita zase trochu vyšší než je teď.

Jo, znám to..furt si pamatuju, jaké to bylo, když jsem se cítil zamilovaný, ale druhá strana to tak nějak neopětovala. Už bych to táhnout nechtěl.
Jsem rád, že u mě to rozložené je :).
Tak třeba jo:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama