Konečně mám název článku. Teď jen dovymyslet o čem vlastně píšu. Doufám, že s píničkou od Indrustries Of The Blind to půjde.
Jsem přesvědčený, že lidé, kteří poslouchají post-rock jsou jediní lidé s vkusem, jen tak mimochodem. Je to tak dokonalá hudba, že když ji někdo neposlouchá, musí to snad nutně znamenat, že hudbě nerozumí. Ale možná ji jen nerozumím já...
Za posledních pár dní se toho dost stalo. Vlastně za poslední dva nebo tři týdny. Dokonce tolik, že se má psycholožka rozhodla dohodnout si se mnou termín už za dva týdny. (Ano, chlubím se tím). Ale nevím, jak o těch věcech psát. Asi mne už opouští veškeré nadání, pokud jsem kdy jaké měl.
Mám strach ze Zloudané němoty. Vážně mě děsí představa, že něco takového mám v hlavě. Má touha po morbiditě je najednou přesycena a já znechucen. Kdysi jsem chtěl být šílený a teď se bojím jen té trošky depresivní zvrácenosti? Jak ubohé... (Slovo "ubohé" mám opravdu rád... Připomíná mi jednu větu - Ta groteskní ubohost je tak hořce patrná).
Ta písnička I just wanted to make you something nice začíná být otravná. Zní až moc pozitivně a dojímavě. Nesnáším písnčiky, které se snaží za každou cenu vehnat posluchačovi do očí slzy. Asi to bude tím, že nejsem rád pod nějakým tlakem a taky proto, že mi připomínají, jak moc mi někdy nejde brečet. Někdy? Nikdy. Já prostě nebrečím. A vždycky tak hrozně obtížně vysvětluju, že nemůžu. Prostě to nejde, nejde, nejde.
Vlastně jsem nejšťastnější, když brečím. Což zní dost... no... zoufale? Ale je to vlastně úplně pochopitelné. Je to jako když něco dlouho zadržujete a už to na vás tlačí tolik, že když to pustíte, úplně se rozplýváte štěstím nad tou úlevou.
Pro mne je největší úlevou, když mi z oka vyteče pár slzy. Škoda, že když už vytečou, je jich jen kolem pěti. (Samozřejmě ještě brečím víc z jednoho oka... to je naprosto předvídatelné, musím mít vždycky něco extra).
Rozhodl jsem se nechat si opět růst vlasy. Za necelý měsíc (26 dní) odjíždím do Irska... tak chci mít své "pohanské" vlasy. Ale ty mít nebudu a nikdy jsem je neměl. Každopádně se prostě zatím nenechám ostříhat. Potřebuju se ještě jednou nalíčit, udělat si patku a chvíli se tvářit jako emo. Protože jenom tak mi někdo omluví, že se líčím. Tedy samozřejmě bych ještě mohl být goth, ale... udělat si tužidlem patku je nejlepší. Pokud by snad někdo chtěl taky... doporučuju použít žehličku na vlasy. Každopádně za žádnou cenu nepoužívejte gel a už vůbec ne mokrý vzhled, protože pak budete vypadat jako... no... takhle:
(foto odstraněno)
Ano, to je Grey v celé jeho nalíčené kráse...
Byla to má líčící premiéra. A myslím, že se mi to docela povedlo. Chtěl bych si to zopakovat. Každopádně ještě předtím mi s tím pomáhaly spolužačky. Osobně se mi víc líbí můj vlastní výtvor i přes tu gelovou otřesnost. Porovnejte sami (proboha proč píšu zrovna o tomhle?!):
(foto odstraněno)
Hrůza... :D
Ne, vážně... kluci by se neměli koukat jen tak z nudy na videa o líčení, jinak to prostě nedopadá dobře. Když už se tu tak rozepisuji a sdílím svou demenci, nebude určitě vadit, když přiložím i detail na mé nalíčené oko:
(foto odstraněno)
A teď trocha egoismu: mám nádherné oko.
A teď jen aby se neřeklo přiložím dvě fotky toho, jak vypadám normálně, když si zrovna nehraju s gelem, tužkou na oči (má to i nějaký profi název?) a dalším podobným náčiním:
(foto odstraněno)
Na dovolené
(foto odtraněno)
Konzumující "ligně na žiaru"
A řekl bych, že je čas vrátit se k tomu, o čem jsem mluvil původně: dlouhé vlasy. Když teď koukám na ty fotky, tak si je závidím. Nechápu, kde se ve mně vzal ten debilní nápad jít do kadeřnictví a nechat si vlasy zkrátit na pět centimetrů. Z přibližně dvaceti...? Už jen tak málo chybělo, abych si tehdy splnil sen.
Trochu mě děsí, jak dokážu být jednoduchý a povrchní. Mluvím, jako by smyslem mého života byly dlouhé vlasy a nalíčené oko. Připomíná mi to mou včerejší diskusi s rodiči. Mamka se ptala táty, jestli si nikdy nepoložil otázku, proč tu vlastně je, jaký má život a bytí smysl. Táta se na mámu podíval jako na blázna a prohlásil, že když tu je, tak tu je a přece nebude řešit proč tu je a jakej to má smysl. Ráno vstane, jde do práce...
S mámou jsme si vyměnili nechápavý pohled a pak jsme unosono vynesli rozsudek: "Jsi divnej!"
Ne, opravdu nikdy nepochopím, jak se někdo může nepídit po smyslu bytí. Já vím, že takoví lidé asi jsou, ale stejně... I když, já ho poslední dobou taky neřeším... Jenže jsem ho aspoň řešil, ptal jsem se a vím, že je tak trochu záhadou. Vlastně mi otázka po smyslu bytí přijde možná až tak přirozená, že nevnímám její přitomnost. Bůh ví.
Musím uznat, že písničky od Indrustries Of The Blind mají zajímavé názvy. Právě poslouchám The Lights Weren't That Bright, But Our Eyes Were So Tired. Zní to hrozně... krásně. Dřív bych měl v hlavě hned nějakou metaforu, kterou bych spojil se svým životem. Bohužel... od té doby, co jsem nechal Letní Bouři vybouřit, jsem přišel asi o veškerou inspiraci. O tu krásnou a pozitivní. Teď když mám divný pocit, většinou souvisí s melancholií a depresí, ne s tou zamilovaneckou snivostí a romantickotragickou poetičností a zdrceností. Extáze mne popadá jen při skutečném letním dešti a pomalu mi dochází, že Letní Bouře byla vždy jen Letní Bouří a nikdy Jménem. Vždy jsem to byl já, kdo snil a já do koho jsem byl zamilovaný. Jen to druhé já jsem otiskl do osoby. To Letněbouřní já. A teď, když ho mám u sebe - asi - už prostě není. Je jen v tom živelném dešti, v hromech a blescích a v podešťové vůni. Ach, skutečně!
Světla nebyla tak světlá, jen mé oči byly unaveny. Ale čím? Tou dobou a její tíhou. A já tak moc potřeboval vidět světlo, že mé mdlé oči stvořily Letní Bouři a vtiskly ji do podoby té osoby...
A opět se cítím zamilovaný, jako vždy, když o tom svém... bůhvíčem... píšu. Letní Bouře a její prokletí, dalo by se říci. Ale co vlastně je zač? Já nevím, netuším, nemám zdání. Jen vím, že ve mne vyvolává ten vbřichomotýlkový pocit. Snílkovskou zamilovanost. Miluju Letní Bouři. Ale to je možná jen tím, že v sobě mám tolik lásky, kterou chci rozdávat Až ta abstraktní idea čehosi romantického vzbuzuje pocit zamilovanosti, protože je jediná, kdo mou lásku akceptuje. Možná je to ta část mne, která je sebemilující. Letní Bouře je možná sebeláska. A nebo také to vzrušení ze života a z jeho zvratů, ta krásná a živá živost. Letní Bouře... A přitom je to jen prázdné slovo.
Ale ne. Přichází jen v záchvěvech, ve slabých návalech vzpomínek na city. Už není, už prostě není. Jsem jen já a mám ji někde v sobě.
Teď... právě v tomhle okamžiku... nic necítím. Jsem ve stavu, kdy čekám. Neočekávám, jen sedím a vím, že něco přijde. Nevím kdy. Možná pociťuji trochu nechuti k tomu, co právě prožívám - k té čekavosti.
Hledám zbytky Zloudané němoty, toho pocitu, který mne skolil do hnisu a nízkosti vlastní duše. Nechápu, kde se to všechno vzalo... ten roztékající se muž a vůbec všichni... jako by už byli, jako bych je někdy viděl. Na vlastní oči, ne jen v hlavě. A ten závěř: "Plakali. Všichni plakali". Musel jsem to někde číst. Někde slyšet. Znám to. A přitom vůbec nevím, odkud. Snad prostě z mé hlavy... Třeba to byla obnovená vzpomínka na sen... co já vím?
Bože, už plkám. Nesmysly plkám. Připomíná mi to můj žabí pocit. Kvákám kvá kvá kvá kvá.
Čekám, co přijde. A začínám si uvědomovat, jak málo času už mám. Na všechno.
(A zjistil jsem, že můj blog nemá šanci na vysokou návštěvnost, protože je deníčkový a to lidi nezajímá. Nevím, jestli nemám být rád... přeci jen... nechci, aby moc lidí vědělo o jistých věcech, které zde píšu. Je to taková esence intimity... ten můj blog.)
Chvílemi tak hrozně toužím křičet na lidi... Jen aby mne někam vzali... někam, kde je krásně. Někdy i přes svou lásku k samotě počínám cítit osamění. Chybí mi ta šance na doteky. Ale sám jsem si to zakázal. Potřebuju teď hlavně sám sebe, potřebuju se uklidnit a dát dopořádku. Na druhou stranu... rád bych cítil něčí dotek.
Když jsem ho naposledy cítil, nelíbilo se mi to. A nebyla v tom žádná láska, ne z mé strany. Je tak hrozné líbat se s někým jen pro zapomnění. A zoufale neúčinné. Jenže... mně nikdy líbání prostě nic neříkalo. Je krásné to sledovat, ale v praxi mě to nudí. Asi prostě nejsem líbací typ.
Dnes půjdu na Petřín. Když jsem tam byl naposledy, všude voněly jasmíny. Bylo to dávno, ještě na jaře myslím. Jak já miluji vůni jasmínů... Kéž by dnes na Petříně kvetl aspoň jeden keř pustorylu, latinsky nazývaného Philadelphus, což je z řeckého Philadephos znamenajícího bratrská láska. Pokud je tím myšleno něco incestního, asi přestanu odsuzovat incest... prostě proto, že pustoryl (nepravý jasmín) tak nádherně voní. Pustoryl... proč se jmenuje tak zvláštně? Ryje pustotu? Možná že ano... že jeho vůně pronikne do zpustlé duše a zryje ji natolik, že tam může vyrůst nový život a nová láska...
Nebylo tomu snad tak i u mne, když jsem se do vůně jasmínů a pustorylů zamiloval?