Srpen 2012

Blábolení...

27. srpna 2012 v 11:31 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Občas to chci říct. Na rovinu.
Ale ono to nejde. Nemá to smysl.
Řekl jsem to už tolikrát.
Nemá to smysl.

"Že marno vše. - Že nevzroste nic. - Že nic nevzeplá."

Nemá to smysl.

Nesnáším lidská rozhodnutí.
A blíží se nenávist.

(Nechci, aby kdokoliv rozuměl. Je to jako tajemství. Někdo ví, někdo neví. Ale kdo neví, nemá vědět.)

Chtěl bych to říct. A prostě to nejde.

Už mám zase úzkost. Ne, samozřejmě to není opravdová úzkost. To potěšení mi prostě život neudělá, on to všechno bude udržovat ještě na hranici normy, abych byl pro ostatní blázen, ale pro doktory pořád ještě normální. Ale já to mám. Bolí to a ničí to život.
Je to jed.
"Ten jed co vjel mi pod kůži..."

"Mlha za tebou, mlha před tebou, ještě ty z mých snů se ztrať..."

"Čtu a nevím co..."

Vždycky je to stejné. Úplně stejné. Pořád ta jedna písnička. To mám tak ráda.

(A co, že je to sračka...)

Stýská se mi a je to sentimentální. Přehnaně sentimentální. A na to slovo - sentimentální - narážím už také na každém kroku. Začnu ho nenávidět. Začnu nenávidět všechno a všechny a přebarvím realitu opět na černou.
A pak mi budou moct všichni políbit prdel.

Proč mám být věčně smutný a proč kvůli tomu, že lidé jsou hloupí?
Jako by to snad byla moje chyba...
Prostě si to moc beru.

Jsou chvíle, kdy je mi dobře. Když se začtu do knihy, pořádně. Když čtu a vím co. Potom na chvíli zapomenu a pak je mi dobře.
A někdy je mi dobře i celý den.
Jsem jen prostě nemocný. Tak nějak divně nemocný. A nechci poznávat nové lidi, nechci se s nikým bavit, chci být sám. Chci mít prostě chvíli klid. Jen tak si číst a snít a myslet a poslouchat hudbu.
Mít klid.

A furt ho nemám, pořád na mě něco čeká.
A čekanky vadnou. Schnou.

Je to tím stresem. Že se nedokážu smířit s časem. A všechno tak rychle letí a stejně se vůbec nic nemění a... a.. a.
Samé "a...".

Je tak příjemné se ze všeho vypsat.
A vyspat.

Jen kdyby se mi pořád nezdály divné sny.
Dnes jsem vlastně snad poprvé žádný divný sen neměl. Přinejmenším si ho nepamatuji.

Bojím se. Bojím se běhu času a všech změn - a toho, že se nic nezmění. Už je to hrozně vyčerpávající, čelit světu.
Začínám být zase tak pokleslý, depresivní, hloupý (protože to s tím souvisí, je přeci hloupé mít deprese, že...), nevyrovnaný. Začínám, nebo jsem to jen nějakou dobu dobře maskoval?
Asi prostě jen znovu začínám. Doufám, že znovu začínám.
"Who you were
was so beautiful
remember who, who you were."

A zase je všechno v pořádku. Na chvíli. A pojedu na filosofickou školu v přírodě a budu filosofovat o čase a zase se tvářit jako naprostý outsider. Tedy pokud pošlu přihlášku. Slíbil jsem to babičce. Musím to udělat. Ale nechci. Tak hrozně nechci mezi cizí lidi, protože se pak cítím ještě hůř. Všechno bolí víc, protože cizí lidé mě nezabaví. Nezajímají mě, skoro nikdy. Bojím se jich, mám strach z jejich názoru na mě, z toho, co budou dělat. Co mi budou dělat.
Vždycky je tak snadné dělat něco sentimentální trosce.

Lidé pak jen nechtějí nést zodpovědnost, když se ta troska zhroutí.

Ale to je jedno. Nic mi neudělají, samozřejmě. Vezmi si Hlaváčka. On mě ochrání. Vždycky mě před vším ochrání, tvoří neproniknutelný závoj z černých nálad. Tak skvěle teskný...

"Jsou ohně marny jsou..."

Kdo může spáchat víc, když jsou ohně marny? Když vždy zhasnou, uplovou? Pak je mé srdce nedotknutelné. I má duše. Protože ohně jsou marny a kdo šel s dědičnými Anaemiemi tmavým údolem byl jednou pro vždy mdlý. Tak co chcete? Abych se bál?
Hlaváček mě ochrání. Stejně je marno vše a nevzroste nic a nic nevzeplá. Proč si vlastně dělat hlavu?

On všechno vystihl.

A já si přečtu stepního vlka, protože prý jsem stepný vlk.
Odjedu do Irska na deset dní a budu tam bojovat a nebo zapomínat. To už je jedno. A před rokem jsem touhle dobou byl tak nesmírně zvráceně šťastně nešťastný a miloval jsem, nebo jsem si to aspoň myslel. Odjížděl jsem s myšlenkou na polibek, vracel jsem se s myšlenkou na polibek.
Těším se na devatenáctého října. Ten den musím oslavit. Hodně oslavit. Bude to přesně rok. Přesně rok, co skončili mravenčí hysterie a začaly Letní Bouře. Rok, co jsem nebyl milován. Není to hodné oslav? Přežil jsem rok. Přežiju cokoliv.
A nechci, aby kdo rozuměl. Pokud je snad někdo tak troufalý a chápe, nechť ráčí zapomenout.

Bože, jak uboze sentimentální jsem...
Prý... "tvůj deštník když jde ulicí"
A chtělo by to už konečně myšlenku, nápad. Něco smysluplného. Tohleto tlachání, rozpouštění se ve vlastním žalu...
Ale jak je to příjemné! Snad to i pomáhá. Pomáhá to řece plout. A já pak mohu dýchat. A smrt existuje a s ní i život a potom je už vše zase v pořádku. Když vidím to plynutí.

Vlastně - a teď to bude znít asi vtipně - jsem šťastný. Hlavně v úterý a pak včera... Tomu se snad i dá říkat štěstí... V tu chvíli totiž neexistují čekanky, je jen teď.
Žádné možná, ale teď.

Vždycky to tak prožívám. Přesně tak. Úplně stejně. Není třeba dělat si hlavu. Musím nechat plynout.

Blábolení... jak mě baví blábolit.

Let, vize, život, svět.

24. srpna 2012 v 10:23 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Je to zvláštní pocit, na chvíli se objevit na světle světa. Vždycky zapomenu, jak moc málo žiju a jak moc se dá žít.
Štve mě, že jsem naživu jen díky prášku. Lexaurinu.
Ale je to bezvadný pocit.
Jen taky vím, že úzkost se objeví. Dřív nebo později. Musím vyřešit, proč se objevuje, abych s ní nemusel pořád bojovat.
Ale já vážně nevím proč.

Je mi skvěle. A cítím se sounáležitě. A mám chuť psát. Ale nevím o čem. Nebo spíš... no... ne, nevím.
Mám chuť psát, protože jsem týden nepsal.
Ale nic.
Nic. Nic.

Už mě nebaví ten kolotoč. Zamilování, bolest, život, smrt, filosofie, biologie, radost, smutek, tisíc dalších věcí, dokola, dokola, dokola. Je to k zbláznění.
Filip.

Je to k zešílení.
Jména, přezdívky, všechno.
Pořád.

Furt.

Neustále.

A já nejsem blázen. Nikdo mi to nedovolí. Vesmír, Bůh, Matka příroda, prozřetelnost, Sounáležitost... nikdo mi to nedovolí, být blázen.
Chci být šílený, chci přijít o rozum a dělat věci čistě a bez čehokoliv.
Chci prostě zešílet.
Být volný.

Ale nebyla by to stejná mrtvolnost jako při úzkosti? Nejsem šílený úzkostí?

Tím pádem nechci být šílený.

Chci být něco ještě víc.
Oživlý a bez rozumu. Prostě čistý.

Dýchat.
Chci dýchat.

Dýchám!

A cítit tlukot srdce.
Cítím.

Vznést se ještě víc, nad hvězdy.
Letět.

Cítit vítr - a ten cítím.
A sníh a déšť a slunce a všechno. Všechno cítím!

Šílím! Už to cítím přicházet - to šílení. Ale ne! Nešílím.

Jsem lehký. Nereálně lehký, absurdně, osudově, bytostně... jsem lehký.

Za chvíli ovadnou city, za chvíli zavřu oči a zmizím opět za tím závojem. Ale budu si říkat: byl jsem tak lehký! Tak lehký!
A nezapomenu. Nesmím zapomenout, jinak ztratím rozum tím nejhorším způsobem - utopím se v něm.

Nechci se topit. Chci létat. A letět, dokud se letem nerozpadnu. Letět nekonečně dlouho.

Jsem příšerně sentimentální, ale to jen proto, že nedokážu popsat to za tím, tu zvláštní, neskutečně silnou... co?... věc?

Věc... dejme tomu.

Protože chci létat a to vůbec není vše, protože je to ještě víc.

Létat tak, že budu už jenom ten let.
Budu let.
Pohyb.
Život.
Změna.
A Smrt.

Budu.
Jsem.
Byl jsem.

Věky a nevěky.

Navěky a bezvěky.

Šíleně normálně, nesnesitelně normálně. A šílenství z normality.
Ne! Nejsem! Ne v tom smyslu - obyčejný.

Je tak ubohé být obyčejný. Je tak obyčejné být pouhým člověkem.

Jsem víc! Neobyčejný, nadnormální. Okřídlený.
Šíleně volám po nadčlověčenství.

A jsem lehký. Nelidsky lehký. Nadživotně lehký, neobyčejně a nadnormálně.
Nebesky a ještě víc.

V té lehkosti je i kousek šílenství. Posedlosti letem a pohybem.

Chci se pohybovat. Divoce a široce a nezměrně a nesčíselně a nezřízeně... šíleně a neskutečně nadpohybově. Neskutečně nepozemsky. Nadskutečně.

Nadhvězdně.

Nemám nohy a nemám ruce, nemám tělo a ani hlavu. Jsem pohyb. Ne myšlení, ne duše. Jen pohyb, nekonečný a neutichající. Sounáležitý se vším.

Kričím a mlčím v křiku.
Dýchám a tráva dýchá se mnou. Jsem dech trávy.
Jsem dech.

Jsem. (A nemyslím).

Ta lehkost... ten let!
Sen? Ach... sen?!

Kdyby sen...

Ne!

Musím letět. Ještě výš a ještě dál a ještě víc letět, až nebude výška a dálka, až bude jen let a z letu jen pohyb.

Víc. Víc.
Až nebude ani víc, ani nic.

A pak... tím jsem! Já jsem!

Jsem já!
Jsem sebou!

A něco křičí: "Nejsi".
A já letím.
A i křik je pohyb a já jsem tím křikem i tím "Nejsi".
A to něco je ničím. Je jen... prostým ničím, protože já jsem pohybem.

Letím.
Dýchám. Dýchám. Dýchám.
Dýchám život a dýchám za život.
Dýchám za životem.
Dýchám nad život.
Vdechuji život a život se rozplývá.
Je dechem a dech pohybem.
Je mnou.
Jsem živý.

Dýchám. Letím.
Jsem pohyb.
Jsem já, protože jsem živý a život je pohyb.
Jsem sám sebou?
Teď už nekřičíš?

"Nejsi!"

A opět ten závan pohybu!

Nahoru, dolů... pohyb. Let.

Nejsem živý. Jsem... víc než to.
Jsem nadživý a nadživotní.
Jsem naddechový a nadpohybový.

Jsem víc a víc a jednou nebudu nic.

Rozplynu se v pohybu, sám v sobě.

Každý pohyb jednou končí.
Smrt.

Smrt.

Smrt.

Smrt.

A chtěl bych to psát donekonečna.

Smrt... tu smrt... bych chtěl zachránit pohybem.

Kloužu do vody. Cítím to. Hladinu. Na srdci. Srdce se topí.
Je to sval.
Proč bolí?
Proč skutečně?

Bije... mělo by bít. Mělo by být v pohybu.
A krev taky. A já taky. Vše.
Bolest je taky pohyb?

Nádech.

A letím. Dál a dál až není dálka.

"Jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem Krysař."
A ještě dál, za Krysaře.

"Jsou ohně marny jsou..."
Za Hlaváčka a za ohně, za marnost, protože zhasnou a uplovou a budou mnou, budou pohybem.

A smrt je pohyb.

Memento mori, carpe diem, carpe diem, memento mori...
Danse macabre...
Tak tančeme! Budeme jedni.

Sounáležití.

Všichni pohybem.
Všichni vším.
Všichni sebou, sami sebou, ale už ne sami.

Nádech.

Nádech.

Nádech.

Život! Cítím ho! Šílím z něj. A ten let je tak rychlý. A za chvíli v něm nebudou ani slova k vyřčení, ani pohyb, protože se sám v sobě rozplyne. A já pak už nepoletím, ale budu tím letem, co kdysi býval. Budu, až všechno zanikne.

Svět je tak krátký. Existuje jen dokud pohyb sám sebe nevstřebá.

Svět je tak směšně a nesmírně krátký. A nesmírnost sama je tak hrozně smírná.
Meří se pohybem a ten končí sám sebou.

A já jsem pohybem...

A tísic! Tisíc!
Polibků?

Tisíc!
Kapek?

Tisíc, prostě tisíc!

A šílenství? Kde? Ne!
A šílenství!

Let, jen let. A ještě míň než let, jen pohyb.
A podstat pohybu.
Schopnost pohybu. Nadhmotnost, nehmotnost...
Pohyb.

A kde? Kde to jsem? Letěl jsem s myšlenkami a ty se rozplynuly, letěl jsem s mozkem a ten se rozprášil, letěl jsem s rozumem a ten zešílel.
Jsem lehký.
Lehčí o tolik
O tu lásku a o tu zamilovanost a o tu těžkost.
Tolik spadlo.
A něco je.
Šílený pohyb srdce.

Je.

Letí.

Žije.

Žiju...

Neumírám.

Jsem... nezoufalý.
Jsem živý.

Neumírám. Já totiž neumírám.
Jen memento mori. A potom - carpe diem.

Letím. A dál a dál a dál a dál... k pohybu a k ničemu. A nic samo v sobě zmírá.
Tak ještě dál!
A živěji!

Můj výlet do Brna

19. srpna 2012 v 23:22 | Grey.t Dreamer |  Zážitky a události
Čtyři hodiny v Praze... a už se mi stýská. Myslím, že stejně jako když jsem byl v Brně poprvé.
Ani netuším, co je na něm tak hrozně skvělého, ale já se tam prostě cítím úžasně. Možná bych tam měl za rok jít na školu. Do toho krásného, klidného a vzpomínkami neposkvrněného města.

Je tak skvělé se někde procházet a nemít na každé místo deset vzpomínek. Myslím teď ty ne moc dobré vzpomínky. Nebo třeba i ty dobré, které ale upomínají na to, že to dobré už skončilo.
Prostě je skvělé být v Brně.
Říkal jsem si, že o tom musím napsat. Že musím napsat hotovou ódu na Brno.

Ale kde začít? Co vlastně opěvovat?
Ono jde nakonec spíš o ten zvláštní, abstraktní pocit než o cokoliv jiného. O ten pocit, že jdu na "Špilas", vidím kozu (s ohromnými vemeny mimochodem), že jsem tam s někým, koho mám rád, že tam budu ještě dva dny a jsem daleko od všeho toho špatného, hektického... pokud nechci, nemohu být zastižen (což mi připomíná, že příště si zapnu mobil na režim letadlo, bude to užitečnější).
Cítil jsem se neskutečně svobodný. Tak nějak... nezávislý. Nemám pro to slov. Jako kdybych byl nějaký cestovatel a jenom se na pár dní zastavil v jednom městě. Naprosto bez organizace.
Nedokážu to popsat, vážně ne. Jen miluju tu atmosféru, kdy jsem v Brně, mezi přáteli, bavím se a všechno ostatní je tak hrozně daleko...

Bože, chci zpátky.

A zapomněl jsem sbírat zapomnění. Vtipné.

Ale dost sentimentu a abstrakce.
Byl jsem v Brně. Jak to všechno probíhalo?

Bolestné přežití, přežitá bolest...

17. srpna 2012 v 21:55 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Brečím u New Moon.
Je to jediná věta, kterou mám připravenou.

Je to ubohé. Uboze smutné.
Ale uklidňuje mě to. Ten film. Připomíná mi, že přežiju. Že tehdy jsem přežil a teď přežiju taky.
I když... tuším, co přijde za bolest. Dokážu si představit, jak hrozně moc budu trpět. Nejde tomu předejít. Kvůli té malé naději, které sám skoro nevěřím.

Připomíná mi to Letní Bouři. Ty začátky...
Taky jsem se koukal na New Moon. Taky jsem brečel. Ale tehdy jsem nevěděl, že by to mohlo tak bolet.
Až teď, když mám tu bolest... občas se na to koukám jako na smrt.

A ten hloupý film s hloupým scénářem mi připomíná, že je to hloupost. Bude to bolet, ale přežiju to. Není to tak nesnesitelná bolest, jak si myslím.
Jenže... proč to má v mých očích takovou velikost, proč je to tak děsivé?

Někdy bych radši umřel, nebyl. Hned teď. Bylo by to lepší, než si procházet od začátku tím samým jako v druhé polovině loňského roku. Otázka je, proč to tolik prožívám...
A další otázka je, proč jsem tomu nezabránil. Je to všechno jenom ve mně. Mohl jsem tomu zabránit.

Mnohem radši nakonec možná nemám ty zajímavé lidi, kteří mě fascinují úplně vším, ale ty docela jednoduché a milé lidi, kteří prostě... jsou. (To je lež). A nic víc. Oni žijí, jsou a milují. Žádné labyrinty, žádná bludiště, žádné hádanky a čekanky. Všechno je prostě nějak.
Ale ti lidé už vymřeli. Nebo možná nikdy nebyli. A i ti, co se takoví zdají, jsou mnohem složitější, když dojde na lámání chleba.

Takže teď je všechno jenom možná.
A já vím. Zní to šíleně, ale já prostě vím, jak to dopadne. Čekanky zvadnou.
Zase mi zbyde jen vzpomínka na vůni levandulí a rozmarýn.

Zítra budu na hřbitově sbírat zapomnění do zásoby. Snad mi neproteče mezi prsty.

Všechno má svůj čas.
Čas slz je teď.

(how pathetic)

To Be Free..

17. srpna 2012 v 15:38 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Občas se cítím jako vězeň. Vězeň reality. A vlastní nálady.

Někdy se prostě špatně probudím. Asi to nejde říct jinak. Prostě vstanu do dne, který stojí úplně za hovno i když se nic špatného neděje. Jenže i ty drobnosti... mi prostě zkazí náladu. A nechci nic. Nechci dělat vůbec nic, nemám na nic chuť.

Pojedu do Brna. Včera jsem z toho byl nadšený, protože Brno je bezva (i když vím, že asi jenom proto, že jsem tam poprvé jel, když jsem měl v Praze spoustu problémů a Brno pro mě bylo takovou oázou klidu...). Dneska jsem z toho naštvaný, protože... realita.

Nesnáším plány. V mé hlavě vypadá všechno tak dokonale! Ideálně a jednoduše. A pak, když se to opravdu stane, stojí všechno za houby. Když jdu do cukrárny, tak všechny ty dortíky prostě vypadají tak hrozně chutně, že dokážu o jejich chuti snít. Jenže ta lahodnost se změní v docela normální čokoládovou chuť, když se do toho dortíku opravdu zakousnu. A k čemu to pak je? Otravuje mě to.
A když jsem plánoval Brno, těšil jsem se, jak to všechno klapne. Ale ono je to zase úplně jinak a tak tam pojedu možná až v sobotu večer a v neděli odpoledne zase odjedu. (A to se mi nechce).
Kdybych aspoň věděl, kam jít a co si prohlídnout, mohl bych přijet ráno a udělat si půlku soboty kulturně obohacující. Ale já nevím vůbec nic. A tak prostě půlku soboty strávím v Praze čekáním na odjezd do Brna. (Proč tam znám jen čtyři lidi, z nichž nikdo nemá čas?).

Vtipné je, že jsem ve stejném rozpoložení jako před půl rokem, když jsem odjížděl do Brna poprvé. Jen mi chybí úzkost.

A všechno je divné. Prostě divné. Nesedne mi žádná hudba, nemám chuť na žádné jídlo, nevím, o čem se mám bavit a nevím o čem psát (ale samozřejmě mám to grafomanické nutkání). A rodiče mi včera oznámili, že se jim nelíbí, s jakými lidmi se stýkám. Prostě se jim nelíbí mí přátelé. Čekal jsem několik desítek minut, kdy mi řeknou něco na způsob: "už se s nimi nebav". Měl jsem chuť na ně začít křičet, že jim asi úplně jebe, ale... byl jsem unavený a stejně by to nikam nevedlo.
Ještě lepší bylo prohlášení, že se jim zdá zbytečné jezdit do Brna jen proto, že tam jedu navštívit přátele. Zbytečné. Samozřejmě jim vůbec nepřijde zbytečné, když jdu s nějakými přáteli ven v Praze, to je totiž úplně normální.
A pak ten vrchol večera, kdy mi oznámili, že takové poznámky budou mít po zbytek svého života. (Nemám nějak tušení, že by babička říkala mámě, kam má jezdit a kam ne a s jakými lidmi se má bavit...)

Všechno je tak hrozně... divný.

Iracionální. To je to slovo. Přesně to je moje myšlení v posledních dnech. Iracionální. A najednou jsem si uvědomil, jak hrozně moc spěchá to rozhodnutí "Biologie/Filosofie". A já pořád nevím. Uvědomil jsem si jedinou věc - že mě ani jedno z toho nebaví. Bavilo, ale teď... právě teď, v tuhle chvíli, tady a teď? Nic. (Celý tenhle svět je tak hrozně zbytečný. Všechno, úplně všechno... je k ničemu.)

Muzejní noci jsou taky divné. Během jedné jsem před přáteli utekl do druhého vagonu tramvaje. Prostě mě chytla depka a tak jsem... utekl. A zavolal Zlatovlasé pistolnici (proboha, zase moje posedlost kýčovitými krycími jmény). A taky jsem se zabouchnul.
Během druhé muzejní noci... jsem se cítil jako debil. Nikam jsem neutíkal, prostě jsem jen zpomalil a ostatní utekli mě. Jednoduché, že? A já se cítil jako vyděděnec, věděl jsem, že tam nepatřím. Nakonec jsem odešel. Sám, samozřejmě. S dojmem, že je asi špatně, když nevnímám tři čtverce jako umění. A před odchodem mě napadla taková krásná myšlenka. Jaké by to asi bylo, kdybych z toho nejvyššího patra skočil dolů, na místo, kde se lidé snažili předvádět moderní umění? Vyfotil by si někdo to tělo? Došlo by vůbec někomu, že tohle není umění, ale mrtvola? Bylo příjemné se hlasitě zasmát tomu, jak... ubozí ti lidé jsou. Tehdy mi to přišlo vtipnější. A pak jsem šel. Protože už nemělo smysl trávit tam víc času.

A doma se mi zdály krásné sny. Byl jsem na té samé výstavě v noční košili a bylo to zajímavé.

Někdy se cítím hrozně sám. A vím, že je to správný pocit, že bych se tam měl cítit pořád.
All is loneliness

To nám to ale krásně sněží...
You died out long ago

Začínám být mrzutý.

Grey:

PS: Pokud někdo víte, co se dá dělat v Brně přibližně šest hodin, uvítám radu.

Rosemary v nejtmavším odstínu šedé

16. srpna 2012 v 13:38 | Grey.t Dreamer |  Zážitky a události

Říká se, že nic není jen černé nebo bílé. A je to pravda - vše je šedé.
Mezi všemi odstíny šedé je černá tím nejtmavším. Bílá tím nejsvětlejším.

Černá, má dlouhověká přítelkyně... Černé je mé pouzdro na housle, podložka pod myš, má bývalá sluchátka, mé kraťasy, má oblíbená trička jsou taky černá. A černá je osmá barva duhy. (A dobrá polovina mého šatníku).

Kdyby mě jen napadlo, co můžu o tom nejkrásnějším a nepodmanivějším odstínu šedé napsat... ale řekl bych, že je toho tolik, až ani nejde zachytit jednu vlastnost a od ní něco odvíjet. Je to jako klubko nitě bez konce a začátku. Klubko, které nikdy nerozmotáte, protože nemáte kde začít.

Černá je Rosemary. Vždy byla černá. Tedy černovlasá s téměř dokonale bílou kůží. Asi ani ne moc vysoká, ale štíhlá. Oblečená samozřejmě v černé. Kdyby se mohla představit sama, dal bych jí slovo, ale už je to dlouho, co mě opustila. Jednou jsem s ní uzavřel dohodu. Že budu šťastný, protože to je jediná cesta, kterou ji mohu pomoci. A ona mi to bude kazit, to slíbila. Neříkám, že jsem šťastný nějak extrémně, ale jsem. Je to pro mě skoro až překvapivé a šokující, že se ona, zosobněné zoufalství, rozhodla mě prostě nechat. Dal jsem jí snad dost radosti na to, aby mě opustila, aby se stala opět tou zlatovlasou kráskou, kterou byla, když se objevila poprvé? Než jsem ji začernil svým zoufalstvím, než jsem všechnu tíhu naložil na její ramena. A potom... mi ji ona vrátila. Nebo mi ji vrací, postupně. Ale jak, když už není?

Nikdo z těch bytostně existujících smyšlených osob už není. Musím vynaložit ohromné úsilí, abych si je dokázal představit tak živě, jako kdysi, ale už s nimi stejně nemluvím. Mluvím prostě se sebou, jen vkládám vlastní slova do úst jim. Filipovi, Rosemary... Vlastně jsem se s nikým jiným z nich nebavil. Vždy jen z Filipem a s Rosemary. A hovory s Rosemary byly vždy nějak děsivé, ale hlubší. A strhávaly mě k bytostnému zoufalství. Ona mě paralyzovala - i myšlenka na ni. Někdy jsem seděl na místě... minuty, občas i hodiny. Nemohl jsem se pohnout a když už, tak jen natolik, abych udělal něco, co mě v takovém stavu udrží. Ona prostě jen přišla a vzala si co bylo její - vlastní štěstí.

Jak se asi cítila ona, když jsem jí sebral její štěstí a její život? Co asi prožívala, když jsem si jen tak přikráčel, vrhl na ni veškerou tíhu bytí a osočil ji, že to ona za to může? A jak jí asi bylo, když jsem ji zavrhl a zapomněl na ni? Vždycky si potom brala jen to, co bylo její. Život.

A pak mi to došlo... jak moc je blízká Smrti, jak moc je s ní spřízněná. Jenže už jsem s ní nemohl mluvit, už nikde nebyla. Jen v tom jménu, co ztmavuje odstíny šedi až k černé. A ve vzpomínce. A v nejtmavším odstínu šedé. Také v mém srdci. Ale sama o sobě už neexistovala. Jako by se rozplynula a zůstala po ní jen zvláštní vůně rozmarýnu schnoucího na prudkém letním slunci. Jako by ji smetla Letní Bouře a jako by ona zůstala napůl v ní - protože Letní Bouře voní po rozmarýnu a levanduli. Chuť zemřít se změnila v chuť žít.

Teď, když díky Rosie pamatuji na Smrt, teď, když už vím, že "memento mori" a "carpe diem" je jen různé vyjádření téhož... už není tak důležitá. Rozplynula se a nechala po sobě změnu. A nic víc.

Ta žena, která byla víc černá než co jiného.
A víc o černé říct nemůžu, protože v Rosemary je vše.

Od Mnémosyné k Léthé

14. srpna 2012 v 20:09 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Letní Bouři
To co mi tě připomíná mi připomíná jediné - jak moc jsem na tebe zapomněl. Má drahá Letní Bouře, dřív jsem tě miloval, nenáviděl a pamatoval jsem si každý detail tvého rtu, pamatoval jsem si tvé vlasy, tvůj hlas i tvá gesta. Měl jsem tě v hlavě tak dokonalou a čistou, tak jasnou...
A teď... kam ses poděla? Zbyl jen ten hořkomandlově známý pocit, že tam, kde si nic nevybavuji, byly další detaily. Pocit se rozšiřuje a pomalu zamazává veškerý výhled na tvou jasnou zář, na tvé slunce i tvé blesky, na to zelené listí, které strhaly poryvy tvého větru, na kapky deště - bouře - které drásají kůži svou živostí a chladností tak kontrastující s tím horkým vzduchem. Všechno to k tobě tak moc patří! A mě bolí, že zůstala jen tahle abstrakce - z celé té nekonečné Letní Bouře, z celého toho milostného a láskyplného utrpení i z té sladce bolestivé nenaplněnosti. Kam se poděly ty hnědé vlasy a dokonale tvarované rty?

Tanečnice...?

11. srpna 2012 v 21:34 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"Všimli jste si, že na dvoře už zahynula většina sedmikrásek?"
I v mém srdci...
-Lásko, sličná sedmikrásko...-
"Už jenom ten mech zlikvidovat..."
Poslední lože pro mou duši...
-...-

"Zase ty?"
V odpověd mi přišel škleb, jaký mají jen démoni a andělé.

"Zase ty?" zakřičel jsem, abych uslyšel nějaký hlas. Mé srdce bilo jen v zoufalé touze po odpovědi. Po jakémkoliv slovu, protože ona nikdy nemluvila.
Škleb se roztáhl a zatmavil mi zrak. Barvy vyšedly a všude se rozlehlo ticho.

"Zase ty?" odvážil jsem se naposledy promluvit tichým, rozechvělým hlasem, který již znal odpověď.
A v tichu, které nastalo, se ozval uširvoucí vysoký tón s kovovým nádechem a ostrostí diamantu. Rozléhal se nicotou a odrážel se od jejích neexistujících stěn. Sílil a zpíval až sám sebe přehlušil.
Chtěl jsem zavřít oči před tím zvukem, ale doširoka je rozevírala bolest.

Svírala mne ledovou rukou. Chtěla tančit nesmírně pomalý valčík, pomalý tak, že místo tance už byl spíš jen čekáním. Ale v tom tichu a nekonečnosti nicoty bylo i čekání pohyb.
Zpívala tiše do mého ucha a to pomalu umíralo chladem jejího dechu. Poslechl jsem rytmus, který do mne vnikl.
Raz-dva-tři - krok-dva-tři.

Točili jsme se a čekání nabralo nesnesitelnou rychlost. Nicota se roztočila a ždímala ze mne poslední špetku sebeuvědomění. Chtěla mě mít bezduchého. Tak jako dřív, než jsem jí na okamžik unikl.
A pak se mne zeptala, ona celá ve své nekonečně nicotné rozlehlosti: "I kdyby ses dostal z mého sevření na celý život, budu v každém tvém kroku jako příslib toho, co přijde, až ti dotluče srdce."

Potom jsem spadl. Nikdo mě nedržel a koukal jsem na svět. Jeho barvy, jeho radostý povyk, každé slovo i uvědomění vlastního života resonovalo jejími slovy. Už nikdy ani krok, ani jeden nádech, protože všechny cesty vedou k ní.

Ale ona nepočítala s tím posledním - že raději zůstanu naivním hlupákem, co si nechá křídla. Protože nad mraky ani ona nedoletí. Svět tam je pouze můj, tam tančím vlastní valčík s nocí a s deštěm. Bez lidí, kteří by každou nitkou svého života křičeli jejím uširvoucím tónem a zbavovali mne schopnosti létat. Bez ledových lidí.
Budu nad mraky, dokud se naivně nezeptám: "Kdo jsem?"
Až potom si vzpomenu, že nemám křídla. A s neschopností odpovědět - a nesmyslností té otázky - se budu propadat skrz černající mraky. Až se proderu jejich dusící mlhovinou, zjistím, že žádné "dole" už není. Můj pád bude věčný.
A dopad do věčnosti tvrdý.

Budou tam kvést sedmikrásky?
A bude tam nicota?
Kdy to skončí?

Čemu se říkává vzpomínky...

8. srpna 2012 v 1:28 | Grey.t Dreamer |  Zážitky a události
...
A tak tu sedím, v hlavě mám jedno jediné slovo, které odmítám říct nahlas, poslouchám Mariu Menu a její Just Hold Me, protože mi hraje v hlavě celý den a pomalu mi dochází, že jsem asi zapomněl vyřešit něco ve své minulosti.

Nenávidět a přestat nenávidět... zjevně to nestačí.

V tmách - báseň

4. srpna 2012 v 22:36 | Grey.t Dreamer |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Druhý kousek vzniklý polibkem můzy dnes v pozdní večer kolem desáté. Šlo pro změnu spíš o hru se zvukem. A možná trochu o snahu napodobit Karla Hlaváčka a jeho dokonalou zvučnost, což se mi samozřejmě nemůže podařit a podaří-li se to, tak na úkor obsahu.

Spolu s básní vznikl spor o to, která je lepší. Můžete hlasovat v anketě.
Tahle se jmenuje
"V tmách"

Vím, co mi nedáš - báseň

4. srpna 2012 v 22:36 | Grey.t Dreamer |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Dnes mne políbila můza. Nevím proč a neptám se. Jen takhle k večeru... najednou... prostě a bez okolků přišla a vtiskla mi jemnou pusu na tvář. A já byl chvíli zmámen jejím polibkem, než mi došlo, že musím psát - teď, nebo nikdy. A bylo blíž k "nikdy", než jsem stihl stvořit slova a obléct je do rýmů, ale přesto aspoň trocha z její inspirace zanechala svou stopu v podobě poezie...
Posuďte sami. Vkládám dva stvořené kousky, každý zvlášť pro lepší přehlednost. Pod oběma je anketa, ve které můžete rozhodnout, která se vám víc líbí a rozsoudit tak spor vzniklý mezi mnou a kamarádkou.

Ta první se jmenuje
"Vím, co mi nedáš"

Znudění rozbíjením květináčů

4. srpna 2012 v 13:34 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vypnul jsem Mahlera a pustil jsem si Erasure. Dalo by se to nazvat řízenou sebevraždou vkusu. Ale vážně, co se mi tak moc líbilo na vážné hudbě? Dnes mě nudí do morku kostí.
Stejně jako poezie. Hlaváček mě přestává bavit, jeho hluboce depresivní, ponuré, mdlé a anemické texty mi přijdou až moc repetitivní, jednotvárné a ubohé. A Baudelaire mě svými Květy zla unudil k smrti.

Všechno stojí. Je ticho před bouří. Všude se vznáší ta tíživá atmosféra změny, která ne a ne přijít. A s každou sekundou se chystám ke skoku dál, k posunu jinam, jenže pořád není kam skákat a kam se posouvat. Jen stojím a čekám a tuším příslib něčeho nového.

Ta přítomnost možnosti příslibu změny mě ničí, zabíjí mě to čekání. Vím, že to může trvat měsíce. A to je na tom to nejhorší, že možná celé měsíce budu v tom čekavém stavu. Jediný nehraný pocit bude očekávání a letální znuděnost z něj.

Všechno mi hrozně leze na nervy. Vlastně asi neexistuje nic, co by mě právě v tuhle chvíli mohlo potěšit, uvolnit z křeče a nechat aspoň trochu klidně existovat. Jsem napjatý jak struna, co brzy praskne. A čekám na prasknutí.

Čeká mě předstírání úsměvů na narozeninové oslavě. Asi by to nebylo tak hrozné, kdyby to nebyla i má oslava.

Everybody's looking for something

Na zdi mi visí křížek. Malinký křížek na krk visící na takovém dřevěném řetízku. I ten mě hrozně rozčiluje, protože je to křížek a nic víc. Všechno je jen to, co je, a nic víc.

Chci rozbíjet květináče. Házet je lidem na hlavu. A mám chuť křičet.
Jenže jaký to má smysl, když ta změna stejně nepřijde? A když ani netuším, co je to za změnu?

Nechci dělat vůbec nic. Vůbec nic, protože nic nedává smysl. A tak jen čekám a snažím se zabít čas, jenže není čím ho zabít, protože mě všechno vyrušuje od mého čekání, všechno mě rozčiluje svou jednotvárností, zbytečností a jednoduchostí. I smrt se mi zdá tak hrozně jednoduchá... má kdysi milovaná smrt. A Letní Bouře není ničím, než jen slovem. Co víc... hloupým slovem, které snad má sice důvod, ale stále je pořád jen hlupým slovem.
Koukám na kytaru. Chce se mi ji rozbít. Vlastně mám chuť rozbít úplně všechno, abych tu jednoduchost rozmetal na malé kousky.
Jak by asi vypadala má kytara, kdyby byla zničená? Myslím, že by mě rozčilovala jednoduchost rozbité kytary.

Chvějí se mi ruce, potím se... a není v tom žádné blaho. Žádné vzrušení. Jen příšerná rozčilenost - a tak by šel shrnout i celý článek, tenhle zbytečný a jednoduchý článek, až je to k zbláznení rozčilující, v jedno jediné slovo: rozčilenost.

Citím tíživý vzduch a čekám, až začne pršet. Bohužel už začínám tušit, že ani ta bouřka, na kterou čekám v tomhle sžíravém tichu, nic nezmění. Struna nepraskne.

A já vážně netuším, o čem to vlastně píšu... je to tak *ajektivum si domyslete sami*

I just wanted to make you something beautiful

2. srpna 2012 v 14:06 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Konečně mám název článku. Teď jen dovymyslet o čem vlastně píšu. Doufám, že s píničkou od Indrustries Of The Blind to půjde.
Jsem přesvědčený, že lidé, kteří poslouchají post-rock jsou jediní lidé s vkusem, jen tak mimochodem. Je to tak dokonalá hudba, že když ji někdo neposlouchá, musí to snad nutně znamenat, že hudbě nerozumí. Ale možná ji jen nerozumím já...

Za posledních pár dní se toho dost stalo. Vlastně za poslední dva nebo tři týdny. Dokonce tolik, že se má psycholožka rozhodla dohodnout si se mnou termín za dva týdny. (Ano, chlubím se tím). Ale nevím, jak o těch věcech psát. Asi mne už opouští veškeré nadání, pokud jsem kdy jaké měl.

Mám strach ze Zloudané němoty. Vážně mě děsí představa, že něco takového mám v hlavě. Má touha po morbiditě je najednou přesycena a já znechucen. Kdysi jsem chtěl být šílený a teď se bojím jen té trošky depresivní zvrácenosti? Jak ubohé... (Slovo "ubohé" mám opravdu rád... Připomíná mi jednu větu - Ta groteskní ubohost je tak hořce patrná).