Už mě zase dohání Rosemary a její depky. Právě poslouchám Adele a padla na mě taková divná nálada. Taková nepoetická, šedočerná, nudná a bezduchá nálada. Vlastně... na mě padá několik posledních dní. Možná už docela dlouho. Hledá si nejrůznější záminky, proč mi zatemnit mozek.
Už brzy mi bude dvacet. Dvacet... tak hrozný věk. Jsem ve čtvrtině svého života a vůbec nic z ní nemám, kromě vědomí, že většinu toho času jsem promrhal. A co teď? Už mě čekají jen ty horší čtvrtiny. Vysoká škola a práce, práce a práce a důchod. Ani si nedokážu představit, že jsem dospělý, že pracuju a že vedu normální život. S trochou štěstí se lidé kolem mě rozhodnou, že patřím do blázince a budu moct aspoň další jednu čtvrtinu prožít mezi čtyřmi bílými vypolstrovanými zdmi. I když tak to prý v blázincích nechodí... škoda. Taková místnost by se mi líbila. I když z té příšerně čisté běloby bych měl asi úzkost. (Moje úzkosti z barev jsou taky pěkně šáhlé).
Vracím se v mysli k podzimu. Je to skoro rok... je to tak dávno. Už nejde ani tak o Letní Bouři ale o ty věci, co byly, než přišla. Tehdy jsem až nepřirozeně často poslouchal Adele. Je vůbec zajímavé, že na ni mám dnes náladu. Už jsem ji aspoň čtvrt roku neposlouchal. (Kromě Rolling in the deep, které mám místo budíku).
Stýská se mi po povídkách, které jsem tehdy četl. Mám slzy v očích. SLZY V OČÍCH!!!
Jsem zase tak hrozně změklý... kam se poděla má kamenná maska? Už nejsem tím nabroušeným ostřím, jakým se stávám ve své fantazii. Jsem jen... změkčilý člověk. Hebký a voňavý, jako kdyby mě někdo vypral v králíčkovi Azuritovi. A mé barvy jsou stále jako nové, protože na mě použili Perwol.
Jsem troska. Snažím se chodit s hlavou vztyčenou... abych byl hrdá troska. Trosky mohou být krásné a přitažlivé. Fascinující. Ale aby takové byly, musí být hrdé.
Jsem troska ještě tím víc, že to o sobě říkám ve dvaceti. Ale asi bych to nebyl já, kdybych se i v těchto pocitech neutápěl... Problém je, že jsem už možná až moc utopený. Klesám ke dnu jako kámen, nemůžu dýchat, vidím ten fascinující podmořský svět a loučím se se životem. Toužím po tom, co je nad mořem. Po normálním lidském světě. Jsem troska, protože mě rozbořily neustále se opakující záplavy mého sentimentu, lyričnosti a přehnané emocionality.
Měl bych vypnout Adel. Ale asi to nedokážu.
Don't you remember...?
Je to příšerné. Nemyslím Adel. Myslím tu záplavu vzpomínech obalených temnotou, které se mi vloudily do hlavy a skrz ní mi zastavují srdce...
When will I see you again?
Achjo. Už ani nemám na to psát.
Tyhle myšlenky úplně chápu.
Nechci být dospělá, nejradši bych si zopakovala pubertu i adolescenci tak, jak ji prožívali moji spolužáci a další vrstevníci. Mám pocit, že jsem toho hodně promeškala proto, že jsem měla moc problémů, musela brzo řešit věci, který řeší dospělí apod.
Ale zároveň si myslím, že to, co máme před sebou, nemusí být krize. Naopak. (Snad.) V poslední době mi víc starších lidí říká, že období, kdy byli na VŠ bylo jejich nejlepším obdobím v životě, že měli úžasný spolužáky, se kterýma toho měli víc společnýho než s lidma na střední, že zažili na VŠ nejlepší kalby atp..
Třeba ta kamarádka, která má sedmiletý dítě, mi závidí, že mě teď čeká několik let studia, sama by se do toho období prý ráda vrátila.
. Já jsem to třeba na gymplu nenáviděla, takže přece jen doufám, že to bude lepší....
A ani práce nemusí být špatná, i když náročná, i když to bude třeba rutina...(ale na druhou stranu i škola je rutina...). A pokud si člověk správně zvolí zaměstnání, který ho i baví a není úplně jednotvárný, většinou si na ně něstěžuje. Znám lidi, který práce štve, ale i lidi, kteří svoji práci milují a mají pocit, že má smysl, naplňuje je a mají svůj život rádi. Třeba moje máma to tak má, sice neměla v zaměstnání vždycky dobrý vztahy s kolegama, taky měla problémy, ale nikdy nechodila do práce s nechutí. Pokud se podaří člověku dělat něco, v čem vidí smysl, může mít práci i radši než školu, kde se musel učit i předměty, který ho nebavily a kde ho pořád někdo buzeroval
Pokud se dostaneme později třeba na tu psychologii a budeme se zabývat psychoterapií, tak to přece nemůže být tak špatný...jedině vyčerpávající. Ale v jiné práci teď zrovna taky smysl nevidím, každá jiná práce by mě možná spíš štvala.....
jdu poslouchat Adele, úplně jsi mě nakazil náladou na ní..;)