Trosčité kydy

25. července 2012 v 19:09 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Věci už zase překračují únosnou mez. A já ji překročil taky.
Pokusil jsem se vyhnat všechny ty hloupé pocity pomoci alkoholu. Sám, na Vyšehradu, s Aidou v uších... Neskončilo to dobře. Zvracení je jedna z těch menších věcí. Mám pocit, že poslední dny je můj život jen samý přešlap. Nejradši bych utekl zpět k Mravencovi. Nechápu proč, nevím, jak je to možné. Ten pocit vůbec mít nesmím. Nesmím mít spoustu pocitů, které mám. Jenže nevím, jak se jich zbavit. A než samy odezní, stihne se k nim vyrojit další hejno stejných pocitů.
Potřebuju ty pocity už nezískávat. A vím, jak se k tomu dostanu. Uvědomuju si, kdy jsem byl šťastný a co se změnilo. Jenže možná budu zase potřebovat svůj tradiční půlrok. Je to směšné. Vždycky je to směšné. A s tím neustálým opakováním už i trapné.
A ta představa toho, co má být, je děsivá. (Pořád se mi hnusí, jak hrozně abstraktně o tom všem píšu a že jen já vím, jak to ve skutečnosti je).
Já si myslím, že už to dlouho neustojím. Ale nechci se vrátit k tomu, v čem jsem byl minulé léto. Do toho... úpadku. Jinak se tomu říkat nedá. Kde je ta sladká pradávná otupělost, které jsem tak hloupě s nenávistí říkal deprese?

A přesto je současnost hrozně podobně otupělá. Já se v těch pocitech vážně už ztrácím. Je jich moc. Nejrůznějších.
Důležité je, že musím obětovat jeden svůj sen. Musím ho obětovat, abych mohl žít dál. Jenže tím nechci obejít zdroj své úzkosti, nechci se prostě jen vyhýbat tomu, co mě ničí. Musím se naučit být tím neničen. Ale nevím, jak to udělat. Jsem až moc velká troska... nebo spíš až moc křehký. Vtipné, že sám ten, kdo mi to řekl, na mě ve skutečnosti pořádně dupl a trochu zakroutil patou, aby pomohl té porcelánové figurce, kterou v jeho očích jsem, k rozpadu. Pravda, bylo to až po tom lživém ujištění, že z porcelánu nejsem. Chyba...

Nejspíš jsem to ale stejně nejvíc já, kdo mě drtí.

Chci nebýt. Prostě nebýt. Včera jsem to chtěl, dnes to chci zas. Problém je, že cokoliv, s čím začnu, zůstane neukončené. Takže i mé bytí bude asi neukončené. Resp. neukončím ho já, budu si muset počkat na osud.

Proč už nebouří Letní Bouře, ve které bych se mohl utápět? A proč jsem tak hrozně... emocionálně promiskuitní? Nebo spíš polygamní? (Ještě lépe... polyandrický?).

Unavuje mě ta lidská hra na úsměv. Vždycky jsem to sice já, kdo se usmívá nejvíc, ale... ne u těch nejbližších... u těch, kteří si ten úsměv zaslouží nejvíc. Těm ukazuji tu opravdovou, smutnou, naštvanou, zamračenou tvář. A oni chtějí vidět tu lživou... nebo možná ještě lépe, chtějí aby ta lživá byla opravdová a věří tomu, že je.

Vím, že dnes v noci nebudu spát. Nedovolí mi to nervy. Opět. (A člověk, který mi slíbil seznámit mě s mozkem, odešel. Jen tak...)
Pořád bych mohl najít čtyřicet lexaurinů. Nebylo by to zas tak těžké. Ale ono to za to nestojí. Proč ničit něco tak krásného, jako je život, jen proto, že ten, kdo ho žije, je prostě idiot? Není to bolest, co mi ničí život, je to má vlastní blbost. Ale pořád nechápu, co přesně dělám blbě, protože se to dělá samo. Vždy... samo... je to na hlavu.

Najednou mi není líto toho, že jsem do sebe nalil čtvrt lahve whiskey. Kdyby mi nebylo blbě, udělal bych to znovu... jen kvůli té hloupé naději, že po opilecké euforii přijde deprese. Nepřišla. Tak moc jsem si přál brečet a dostat to všechno ven... Alkohol nepomohl. Chtěl bych si lehnout do postele a brečet. Dlouho, sám a naplno. Všechny ty věci dostat ven, všechno probrečet a pak vstát a být čistý. Ale spláchnout to nejde. Budu to muset potlačit. Všechno. A nebo...

Nevím. Nic nevím. Jen to, že se těmi svými pocity zabíjím. Nebo spíš že mě ty pocity zabíjí, aniž bych je o to prosil. Taková labilita se jen tak nevidí.
A pak je tu ta spousta obrazů, které se objevují a zase mizí. Déšť, který na těle způsobuje krvácení. Tenký led, který se boří pod mýma nohama a mé ruce se ho snaží zespodu držet. Nůž od krve sevřený v mé ruce. Já zešedlý a umrtvený. Vysoký bortící se hrad.

Chci pryč... (Away, I'd rather sail away, like a swan, that's here and gone...).
Je suis malade, completement malade....
Co je na střepy už se neslepí... Ten jed, co vjel mi pod kůži, když spávala jsem na růžích...

Je mi tak hrozně šíleně blbě... z části prostě z těch pocitů, které mám a z části kvůli vědomí, že bych je vůbec mít neměl a že jen troska by měla takové pocity... Jenže... já měl být v pořádku. A nejsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama