Smutenost

21. července 2012 v 15:10 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Přišla na mě křehoučká smutná nálada. Sledoval jsem La Traviatu, potom jsem poslouchal několik ouvertur od Verdiho a teď si pouštím Liszta. Vybírám pomalé skladby, jejichž nálada je někde mezi smutkem a radostí.
Je mi zvláštně příjemně. A trochu zmateně. Myslím, že přestávám rozumět tomuhle světu. Někdy je tak hrozně složitý... ne proto, že by takový skutečně byl, ale prostě proto, že lidé ho takový dělají. Až moc složitý, plný podmínek, zásad, rovnic a všeho možného. Je to skoro až směšné... bylo by, kdyby to nebylo smutné. Ale možná to tak vidím jen proto, že jsem mladý nebo citlivý.
Občas myslím na Letní Bouři. Možná bych už měl přestat. Už je to dlouho... A ona si to nezaslouží.

Liszt... krása.

Je to zvláštní... opravdu zvláštní. Asi si za to ale můžu sám. Možná se prostě chovám tak, že v každém vyvolávám ten pocit... pocit zamilovanosti. Možná jsem až tak moc zamilovaný do života, že nedokážu nebýt zamilovaný do člověka. A nebo jsem jen tak hodný, že to vypadá, že jsem zamilovaný. Měl bych být trochu víc protivný a nepříjemný. Lidem vadí má ochota a příjemnost. Možná.
Nebo jsem jen měl rozšířené zornice? Ale to mívám často... to bude tou zamilovaností. Aaaah! Ferenci! Proč mi to děláš? Tak krásná hudba... a právě v těchto chvílích...

Dnes pojedu jezdit metrem. A poslouchat Joannu. Musím. Už mi tak hrozně moc chybí ten zvláštní, melancholický klid. Ticho naplněné zamilovaností a smutkem. Kde jsou ty časy, kdy jsem v tichosti procházel ulicemi sídliště a koukal občas na hvězdy? Už jsem na to všechno zapomněl... Na tolik věcí jsem zapomněl... až moc se koukám na lidi a zapomínám na hvězdy a jejich jednoduchou, přirozenou krásu a nadpozemskou věrnost.

Fascinující svět. A smutný. Lidsky smutný. Kvůli lidem smutný. (Kdyby nebyli lidé, mohl by vůbec být smutek?)
Chtěl bych zpátky... občas... do té nevědomosti a neživosti. Tehdy nic nebolelo... Teď bolí všechno... svou živostí a intenzitou. Každý akord, každý tón Lisztovy sonáty... každý radostný nádech i smutný povzdech... Možná... jsem tak moc živý, že mě život až zabíjí.

A vážně to bylo včera, kdy jsem chtěl umřít? Jen proto... že až odejdu ze školy, stejně už nebudu žít v tom nejživějším smyslu slova život? Protože... budu pracovat, abych se udržel při životě, ale celý život zabiju právě tou prací... Pak... to ale není život, ne? A dnes zase věřím, že to bude stejně tak krásné, protože déšť bude stále stejně dešťový a hvězdy pořád stejně nadpozemské.

Jsem zmatený i sám ze sebe... Ale čím víc se poznávám, tím víc se zdám sám sobě jednodušší a celistvější. I když někdy mám pocit, jako kdyby mě někdo štípal sekerou, plný rozporů... V životě je tolik pocitů... tolik fascinujících pocitů. A žádný z nich nejde pořádně vyjádřit... jen prožít.

Těším se dnes do metra... na tu slastnou jednoduchost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama