Dělám divné věci. Bylo to tak hloupé. Proč nechávám v metru krátký dopis s adresou svého blogu? Jeden nikdy neví, koho mi to sem může přilákat... takové nerozvážnosti! Ale aspoň je o čem psát.
Během posledních dnů vyschla má inspirace... poslední zbytky nacházím na dně skleničky od whiskey, ale před nalitím tam stále nebyla. Dnes experimentuji se dnem hrníčku od kakaa. A po neustálém poslechu All is loneliness od Janis jsem přešel k La Traviatě. Tak moc jsem se těšil do Prahy, že si pustím operu a nakonec jsem se k tomu nedostal. Stejně mám ale nejradši zatím Aidu (a Tristana a Isoldu, pochopitelně). Hrozně se mi líbí, jak zpívají. Chtěl bych se to také naučit. Ale nejdřív bych asi měl začít normálním zpěvem. Prý mám dobrý hlas, ale zpívám falešně. Je to škoda... hrozně rád zpívám.
Ve čtvrtek jsem skončil svou první brigádu. Snažil jsem se získat "fundraisery" pro neziskovou organizaci Arnika. Bylo mi trapně, že musím otravovat všechny ty lidi, i když oni mé ostychy neviděli. Nemám nervy na takovou práci... s lidmi si sice povídám rád, ale ne s cizími, na ulici a proto, abych od nich získal peníze. Hlavně... co kdyby mezi nimi byl můj budoucí profesor a znelíbil si mě kvůli tomu?
Ale to není důležité.
Proč vlastně píšu? (Aah! Právě hraje ta nejznámnější část!)
Snad se snažím omluvit své chování tomu, kdo mým vlivem možná dnes přijde - tomu, kdo našel můj malý dopísek, kterým jsem si tak trochu udělal reklamu. (Ta moje touha po slávě je někdy otravná... proč toužím zároveň po slávě i po utajení? Ješitnost a egoismus vyvolávají tu silnou touhu být uznán, ale něco mnohem jemnějšího a hůře poznatelného by raději, abych zůstal skrytý. Možná je to stud, nebo... strach...).
Je zvláštní, když nemůžete psát. Zvlášť když je to jedna z mála věcí, kterou byste opravdu chtěli dělat, dokázali byste si na ni udělat čas, ale prostě to nejde... Nejde psát vůbec nic, protože najednou není co psát. V hlavě máte úplné prázdno, temno... jen občas probleskne vaší hlavou nějaký geniální záblesk, obraz, nápad... Věta, která by mohla hodně znamenat, pokud by měla další kontext, ale sama o sobě je prostě jen slepením několika slov. Vize, která by mohla být nádhernou scénou nějakého příběhu, ale bez něj je jen bezcenným obrazem, nevyužitelná.
Chybí mi ta zvláštní Greyovská citlivost, ta hloubka emocí, ty vlny... to utápění se. Jsem trochu jako ryba na suchu... ale stejně... tak zvláštně okouzlený životem. Všechno je svým způsobem tak krásné... hlavně při La Traviatě. A zítra půjdu jezdit metrem. S Joannou, samozřejmě.
A teď půjdu spát...
Dobrou noc :)