Bylo půl desáté. Začínal jsem se cítit divně smutně. Rozhodl jsem se jít ven. Třeba na půl hodinky.
Pustil jsem si svou oblíbenou Versu a její We are not what we say we are.
Šel jsem svou obvyklou trasou. Do parku, parkem přes sídliště (vážně nevím, jak tomu říkat, nikdy mě nenapadlo podívat se na ulici, kterou procházím), potom rovně a asi ve třetí zatáčce dolů na hlavní. Podél hlavní opět zpět domů.
Bylo mi hrozně zvláštně. Šel jsem pomalu. V noci chodím pomalu rád, ve dne chodím rychle. Mám hrozně rád své noční já, to pomalé, melancholické a něčím nelidské. Procházel jsem parkem a mluvil jsem na sebe, křičel jsem. Dlouho mi trvalo, než jsem se dokázal aspoň trochu ztišit, ale vždy to přijde tak znenáhla, že si toho ani nevšimnu. Prostě najednou už nemluvím - ani uvnitř. Jen jdu a občas mi hlavou prosviští nějaká myšlenka.
Včerejší noc to byly samé podivné myšlenky.
Pustil jsem si Last Waltz od Esmerina a tancoval jsem s nocí. Snažil jsem se pořádně vdechnout její vůni, tu, u které jsem se před rokem rozplakal pro svou samotu a nereálnost svých nočních romantických snů, ale nešlo to. Byla... až moc nepostižitelná, abych mohl opravdu cítit její vůni. Vždy přišla jako slabý záchvěv, který rozechvěl i mne, ale nenaplnil. Čekal jsem a zkoušel jsem to znovu. Nadechoval jsem se nosem, z plných plic. Cítil jsem se trochu zvláštně, ale aspoň na vteřinu jsem ji cítil.
Pokračoval jsem v cestě.
Když jsem došel k domu, slyšel jsem zvuky soulože. Myslím, že šly z ložnice rodičů, ale nejsem si jistý. Možná to byl prostě někdo jiný v paneláku. Rozhodl jsem se, že zatím domů nepůjdu. Vždyť bylo teprve něco po jedenácté.
Obešel jsem barák. Vlastně ne jeden, čtyři paneláky. Šel jsem opravdu velmi pomalu, skoro jako bych ani nešel, ale plul. Připomíná mi to mou myšlenku o tom, že miluju svou hlavu. Moc lidí se nemůže topit uprostřed ulice. Tam, kde není voda, oni vodu nemají. Ale já ji tam mít mohu, když chci. Mohu tam mít cokoliv. A mohu tancovat s nocí waltz. Mohu toho tolik.
Plul jsem ulicí a koukal jsem se na svůj stín. Vždy, když jsem míjel lampu, o kousek mne předběhl a pak se zvolna prodlužoval a pohupoval se ze strany na stranu jako já. Bylo mi trochu smutno. Pustil jsem si Joannu Newsom a její Go Long. Mou nejoblíbenější písničku. Skoro nikdy ji neposlouchám, protože se bojím, aby nezevšedněla a abych nesmazal ty krásné zážitky, které s ní mám spojené. Lehl jsem si na lavičku a koukal jsem na nebe. Čas plynul hrozně zvláštně - trochu jako když jsem byl opilý. Jako by skoro ani nebyl, jako by bylo jen tady. Ale stejně plynul hrozně rychle. Joanna skončila brzy. Pustil jsem si En Gallop. Všiml jsem si SMS a odepsal na ni. Zvláštně, protože mi bylo podivně. Chtěl jsem se rozplynout v té noci, nechtěl jsem, aby skončila. Aby skončil ten jeden nekonečně dlouhý okamžik. (Infinity in an hour).
Když jsem byl opilý, čas utíkal hrozně rychle, ale zároveň byl každý okamžik naprosto nekonečný a nepřetržitý. Poslouchal jsem Vivaldiho Léto a slyšel jsem každou notu. Přesto skončilo prakticky hned potom, co jsem ho pustil. A já byl už na jiné zastávce metra. Nebylo to opilecké, bylo to mystické.
Divil jsem se, že mám tělo. Nedokázal jsem si představit, že tou nocí proplouvám s obličejem, na kterém mám nějaký výraz. Patřily ke mně zvuky kroků (všimli jste si, jak zvláštně zní, když šlápnete do louže?), nádechy, výdechy, ruce, kterými jsem se držel za břicho a svíral si ho, jako by se mi mělo rozpadnout. Všechno to jsem byl, ale nebyl jsem tělo. Nedokázal jsem si představit, že jsem tělo. Nechci tělo - ne že bych neměl rád své tělo, prostě si nedokážu představit sám sebe s jakýmkoliv tělem.
Ani nevím, kolikrát jsem obešel sídliště. Jednou jsem se vrátil domů, abych si vyměnil baterii do telefonu. Pak jsem opět šel. Nechtěl jsem být doma. Noc mi byla domovem mnohem víc. A já se necítil jako člověk, ale jako nějaký noční tvor, který se člověku jen podobá.
Potom mi volala Adéla. Byl to... svým způsobem tichý rozhovor. Nedokážu to popsat. Nekřičel jsem, jak to obvykle dělám. Mluvil jsem tiše, aspoň si to myslím. Byl to příjemný telefonát. Hodinový.
Ještě jednou jsem obešel sídliště a nakonec jsem se schoval v posteli. Možná mě trochu zamrzelo, že noc pro mě končí, že usnu, ale asi jsem to ani nestihl zaregistrovat, spal jsem hned.
Několikrát jsem si večer vzpomněl na slova Joanny. Vím, že je nikdy nedokážu dodržet.
"Never get so attached to a poem
you forget truth that lacks lyricism;
never draw so close to the heat
that you forget that you must eat."
Bylo mi zvláštně. Až moc zvláštně, než abych dokázal říct, jestli mi bylo dobře nebo špatně. Bylo mi nočně, smutně, melancholicky, tiše, živě... Ten smutek byl vážně neskutečný, silný... A všechny ty myšlenky. Myšlenky na lásku, ale i ty ostatná... Na jednu stranu to bylo kouzelné, na druhou stranu celkem bolestivé - ani nevím proč.
Ale cítil jsem se aspoň trochu sám sebou a šťastný...
Stále mi je divně.
pekný blog