close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Hrabošivá

27. července 2012 v 22:09 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Už mi asi vážně hrabe. Poslední dobu skutečně poseru skoro všechno, na co sáhnu. A většinou je to naprosto úmyslné, to ja na tom to nejhorší. Dělám věci, které vlastně vůbec dělat nechci, ale prostě se rozhodnu je udělat. Frekvence stoupá, za chvíli asi nebudu dělat už nic jiného.
Skoro každý krok je poslední dobou přešlap. Jsou jen krátké chvíle, kdy mi trochu víc dojde, že se chovám jako vůl. Ze zbytečností dělám vědu a obtěžuji tím některé lidi. A jiné lidi zneužívám jako náplasti na šrámy způsobené mou citovou promiskuitou (nebo polygamií/polyandrií). Jsem... lidská svině. Ne, nejsem, jen se tak chovám.
Děsí mě, jak jednoduché se bylo před takovou náplastí přetvařovat. Už v tu chvíli jsem si vyčítal, že dělám, co dělám. Ale dělal jsem to dál. Skoro jako bych musel.

Trochu se bojím, co přijde dál. Kolik hloupostí ještě udělám. Nejradši bych byl, kdyby si mě v mém milovaném RIAPSu nechali na týden na stacionáři. Tam snad nemůžu udělat žádnou další pitomost.

Dokud se to týkalo pouze mne, tak to šlo, ale ve chvíli, kdy do svých přešlapů zaplétám i další lidi, je zle.

Někdy bych dal všechno za to, aby mě někdo na nějakou dobu odstranil ze světa, nechal mě v nějaké izolované dimenzi, kde bych byl sám a nemohl nic napáchat. A pak bych se vrátil, aspoň trochu v pořádku... a vrátil bych se do světa, kde se jisté věci prostě nějak vyřešily. Ale bohužel je všechny musím řešit já. Momentálně to dělám špatně.
Vlastně mám trochu pocit, že všechno, co se teď děje, ani nedělám já. Já bych totiž nikdy nic takového nedělal. Musel jsem se dočista zbláznit, nebo nevím. Nebo jsem prostě jen trochu jiný, než jaký jsem si dosud myslel, že jsem.

Dnes netrpím. Ne moc. Neprochází mnou ta úzkostná, řezavá bolest nehmotné ledové čepele pitvající mou duši. Vlastně se docela nudím, pocity se mi vrátily svým způsobem do normálu. (Možná, že náplast aspoň trochu funguje, ale stejně je to nelidské).

Jsem hloupý. Asi proto dělám tolik přešlapů. Prostě proto, že si naivně myslím, že věci dopadnou dobře. A proto, že nedokážu říci "ne" v tu chvíli, kdy je to nejpotřebnější. A někdy taky prostě proto, že už jsem zoufalý.

To slovo je pro mě jedna z největších urážek. Raději být idiot, debil, kokot... ale ne zoufalý. Tak trochu balancuji na hranici zoufalství a šílenství.

Jsem hrozně rád, že za nějakou dobu už spousta věcí skončí. Měl bych to formulovat lépe: jsem rád, že za pár dní zmizí ta hlavní cesta, kterou se ubírají všechny mé přešlapy. A hlavní zdroj mých úzkostí. Potom se dám zase trochu - snad - dohromady.

Některé věci ale nezmizí. Toho se bojím.

Nezmizí dva páry očí.
Jeden pár je trochu jako Ledová královna, jako nedotknutelná Luna (opět se jeden z mých fantazijních obrazů ukázal mnohem aplikovatelnější na život než jsem myslel, když jsem ho vykresloval). Jsou světlé, nejspíš modré nebo šedé. Uprostřed je malilinkatá tečka menší než špendlíková hlavička. Černá. Ten pohled propichuje, působí chladně a odtažitě. Nedává naději. A přesto svým způsobem svádí.
Druhý pár očí je hnědý. Mědově hnědý. A zornice jsou doširoka roztažené, takže ty oči jsou nakonec spíš jen velké černé studny obkroužené tenkým prstýnkem té sladce hnědé barvy. Jsou to oči nejnádhernější bytosti, jakou jsem dosud spatřil. Vřelé oči, oči naděje. A přesto... i tyto oči mne odmítly, zatímco v mém těle probíhala fenyletylaminová a endorfinová bouře.

Oba páry očí jsem si zamiloval. Ještě dlouho mne budou provázet v mysli. Právě teď vidím ty světlé. Ty naprosto stažené zornice jsou jako jehly. Bodají.
Myslím, že světlé oči zmizí dřív.

Ale ty druhé oči... nechci, aby zmizely. Nechci přijít o tu naprosto přirozenou krásu bytosti, na které jsem se marně pokoušel najít chybu. Bude to však jinak. Tento pár očí mě asi nechce vidět.

Občas se chvěji touhou být belladonnou pro ty světlé oči. Možná nejsem dost jedovatý. Ale nezmizela by jejich krása, kdyby byla ztupena ta bodavost?
Někdy mě rozechvívá tajemství černých studnic, které přede mnou utekly. Je to jako krása Slunce, pod kterou se rozplývám jako máslo.

Doufám, že se brzy vymaním z toho hrabošivého hnutí mé mysli. Snad už brzy nebudu dělat věci, o kterých vím, že jsou špatné.
Jen ty oči... ty stejně nezmizí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sinsi Sinsi | Web | 29. července 2012 v 9:41 | Reagovat

Chybovat je lidské, chybami se člověk učí. A dělat věci které odmítáš a jsou Ti proti srsti? Jsi na dobré cestě, protože si uvědomuješ, že takhle to nechceš...
To je první krok.

Budu držet palce při krocích dalších. A Ty to dokážeš.

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 31. července 2012 v 11:41 | Reagovat

[1]: Děkuji... Jen mám pocit, že už ani nejednám já, že spíš přihlížím tomu, jak někdo pomalu ale jistě (a velmi opatrně a tiše) přebírá kontrolu nad mým tělem i myslí. Já sám jsem občas jakoby úplně mimo dění a je to zvláštní pocit.
Ale máš pravdu, uvědomit si, co nechci, je základ. Možná je to prostě všechno jen takové "nutné zlo" :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama