Nemůžu spát. Přemáhá mě dřímota, ale usnout nemůžu a tak se potácím někde mezi bdělostí a spánkem, přestože to, co prožívám, má daleko k obojímu. Na mysl se mi vkrádají všemožné myšlenky, vzpomínky a vjemy. Řetězí se naprosto náhodně a beze smyslu a tvoří tíživou výpln, která mi znemožňuje myslet a být bdělý, či nemyslet a spát. Jsem uvězněn v té nesmírné tíživosti.
Na mysl se mi vkrádá Sokrates, jediný moudrý a jediný filosof. Hned za ním naprosto smyšlené - a nesmyslné - dialogy na motivy Jména růže. Zní mi v hlavě popěvek ze mše svaté - Oroduj za nás. Nevím proč, přidává se tužba mši navštívit. Najednou myslím na svou hříšnost a na Boha a snažím se to zachytit, zjišťuji však, že ta slova - a snad i ty myšlenky - jsou prázdná. Cítím se hříšný za to, že uznávám možnost neexistence Boha, za to, že se nebráním svým touhám a podléhám - v mysli - svodům. A potom prosím Boha, aby mě nechal spát a již se mi zavírají víčka, když tu hle! Další myšlenky, další pocity, další tužby, vzpomínky...
Fakt je, že se nechci vrátit do Prahy. Vím, že to není příčinou mé nechopnosti usnout (dobrý Bože, dej ať je to jen tím nesnesitelným vedrem!), ale zrovna to mi právě teď, při formulování a vyjadřování mých insomnických pocitů, napadá. Nechci tam. Ne snad proto, že by se mi tu tak líbilo nebo že by se mi v Praze nelíbilo. Nechci tam kvůli tomu, co všechno můj život (a jeho sprosté hříchy) k Praze přivázal. Pro všechny ty myšlenky, tužby, pocity, vzpomínky a vjemy, které nepřináší Praha sama, ale můj život v ní odžitý.
Jak sprosté mohou být lidské touhy po jiném člověku! Nemluvím o touhách tělesných - na těch ostatně nemusí být nic špatného - ale o touhách nanejvýš psychických. O touze vlastnit a podmanit si, o té mluvím. O touze mít. (Možná že právě tato touha mi znemožňuje najít Boha a navázat s ním skutečný spirituální vztah. (Jak zvláštně posedlý jsem Jím poslední dobou? A přesto sám sobě nevěřím svou víru.))
Svatý Vojtěchu, oroduj za mě! Svatá Ludmilo, oroduj za mě! A nesvatá pohanko Drahomíro, i ty za mě oroduj!
Svatý Václave, patrone české země, zdali jsi i patronem českého lidu? A pokud ano, jsi patronem i každého čecha? Jsi i mým patronem? A proč se vlastně ptám? Snad abych své nízkosti dodal i trochu svatozáře vypůjčené od vás - světců, ve které možná ani nevěřím.
Vždyť Bůh ví - a možná ani on ne - v co vlastně věřím. Vždyť já si ani nejsem jistý (přestože za skutečné a úplné bdělosti bych tuto jistotu bravurně předstíral, a to i před sebou samým) zdali v Boha věřím. A věřím-li, netuším, zda věřím v jeho syna. A pokud nevěřím v něj, jak mohu věřit ve svaté - a ve svou nejmilovanější bláznivou francouzsku z Arku, v pannu Orleánskou, Johanku? A co mi vlastně nakonec zbývá z Boží lásky? (Vím, že po smrti nechci do ráje - a ani do pekla. Nechci do limbu ani do očistce).
Tíživost myšlenek ustoupila, insomnie zůstává. A přiblížil se ke mně smutek. Odkud se bere? Opět z těch nejnižších nížin mé psýché - ze světských tužeb, naléhavých a nenaplněných?
Jak chabé je toto vyznání, vyznání komukoliv, kdo si ho přečte a možná - pokud existuje - i tomu, který vidí a ví vše - tomu, ve kterého možná věřím!
Snažil jsem se o vyznání co nejupřímnější a přesto vím, že je lží - jako všechno, co sdělují slova. Slova jsou až příliš omezená a zároveň až příliš abstraktní. Omezeně abstraktní - abstraktně omezená. Z té paradoxní absurdity se mi motá hlava a ten absurdní paradox mi v zamotané hlavě hlodá - stává se z ní termitiště absurdit, paradoxů, abstrakcí a omezenosti. A v tom se - možná - ztrácí i to nejlidštější ve mně - touha po odpovědích a po jistotách. Jsem odlidštěným nekonečnem, co nemá konečno a blížím se charakteru filosofů a básníků - a snad i charakteru inteligenta-kreténa, který pociťuje subtilní smutek nad mrtvolou svého jediného přítele: pavouka.
(Věrný přepis ručně psaného záznamu)
Zakázala jsem ti to! A tys to stejně udělal! Stejně jsi nad tím vším přemýšlel, i přes mé rady! Možná ne dobrovolně, ale stejně!... Ne... nemám ti to za zlé. Jen cítím úzkost.
Ráda bych věřila v Boha, ale nevěřím. Přijde mi to moc absurdní, nevím proč. Nikdy mě k tomu nikdo nevedl, a tak to prostě nějak... neuznávám není to správné slovo.
Po smrti chci jít do limbu.
Věřím však, že tvé vyznání bylo dostačující, neměj obavy.;)