Červenec 2012

Zloudaná němota

30. července 2012 v 23:38 | Grey.t Dreamer |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Už třetí den nevstal z postele. Donutil se vždy vstát jen když si potřeboval odskočit. To se stalo asi dvakrát. Jednou za čas ucítil v hrdle chladnou vodu. Napadlo ho, že by měl teď pociťovat radost, protože ta voda by měla zhasit žízeň. Jenže on necítil nic. Bylo mu to jedno. Nestaral se, jestli umře. Žízní. Hlady. Rozkladem.
Měl zavřené oči a pod víčky mu probíhaly obrazy. Bylo jich ohromné množství. Byly to jen střípky. Každý něco znamenal - náladu, vzpomínku, myšlenku. Ale byly to prostě obrazy. Dřív by je chtěl nějak vyjádřit. Teď jen pozoroval. Ponořil se do nich natolik, že přestal pociťovat emoce související s reálným světem. Po nějaké době mu byly ukradené i ty obrazy. Staly se nutným doprovodem, stejně jako dýchání.
Kdyby nedýchal, co by se vlastně stalo? Nic. Jen by zemřel. Nebylo by to úplně jedno? Samozřejmě, bylo. Aspoň jemu. Co mu je do jeho života.

Noční tvor

30. července 2012 v 10:17 | Grey.t Dreamer |  Zážitky a události
Bylo půl desáté. Začínal jsem se cítit divně smutně. Rozhodl jsem se jít ven. Třeba na půl hodinky.
Pustil jsem si svou oblíbenou Versu a její We are not what we say we are.
Šel jsem svou obvyklou trasou. Do parku, parkem přes sídliště (vážně nevím, jak tomu říkat, nikdy mě nenapadlo podívat se na ulici, kterou procházím), potom rovně a asi ve třetí zatáčce dolů na hlavní. Podél hlavní opět zpět domů.

Bylo mi hrozně zvláštně. Šel jsem pomalu. V noci chodím pomalu rád, ve dne chodím rychle. Mám hrozně rád své noční já, to pomalé, melancholické a něčím nelidské. Procházel jsem parkem a mluvil jsem na sebe, křičel jsem. Dlouho mi trvalo, než jsem se dokázal aspoň trochu ztišit, ale vždy to přijde tak znenáhla, že si toho ani nevšimnu. Prostě najednou už nemluvím - ani uvnitř. Jen jdu a občas mi hlavou prosviští nějaká myšlenka.
Včerejší noc to byly samé podivné myšlenky.

Pustil jsem si Last Waltz od Esmerina a tancoval jsem s nocí. Snažil jsem se pořádně vdechnout její vůni, tu, u které jsem se před rokem rozplakal pro svou samotu a nereálnost svých nočních romantických snů, ale nešlo to. Byla... až moc nepostižitelná, abych mohl opravdu cítit její vůni. Vždy přišla jako slabý záchvěv, který rozechvěl i mne, ale nenaplnil. Čekal jsem a zkoušel jsem to znovu. Nadechoval jsem se nosem, z plných plic. Cítil jsem se trochu zvláštně, ale aspoň na vteřinu jsem ji cítil.

Pokračoval jsem v cestě.

Když jsem došel k domu, slyšel jsem zvuky soulože. Myslím, že šly z ložnice rodičů, ale nejsem si jistý. Možná to byl prostě někdo jiný v paneláku. Rozhodl jsem se, že zatím domů nepůjdu. Vždyť bylo teprve něco po jedenácté.

Obešel jsem barák. Vlastně ne jeden, čtyři paneláky. Šel jsem opravdu velmi pomalu, skoro jako bych ani nešel, ale plul. Připomíná mi to mou myšlenku o tom, že miluju svou hlavu. Moc lidí se nemůže topit uprostřed ulice. Tam, kde není voda, oni vodu nemají. Ale já ji tam mít mohu, když chci. Mohu tam mít cokoliv. A mohu tancovat s nocí waltz. Mohu toho tolik.
Plul jsem ulicí a koukal jsem se na svůj stín. Vždy, když jsem míjel lampu, o kousek mne předběhl a pak se zvolna prodlužoval a pohupoval se ze strany na stranu jako já. Bylo mi trochu smutno. Pustil jsem si Joannu Newsom a její Go Long. Mou nejoblíbenější písničku. Skoro nikdy ji neposlouchám, protože se bojím, aby nezevšedněla a abych nesmazal ty krásné zážitky, které s ní mám spojené. Lehl jsem si na lavičku a koukal jsem na nebe. Čas plynul hrozně zvláštně - trochu jako když jsem byl opilý. Jako by skoro ani nebyl, jako by bylo jen tady. Ale stejně plynul hrozně rychle. Joanna skončila brzy. Pustil jsem si En Gallop. Všiml jsem si SMS a odepsal na ni. Zvláštně, protože mi bylo podivně. Chtěl jsem se rozplynout v té noci, nechtěl jsem, aby skončila. Aby skončil ten jeden nekonečně dlouhý okamžik. (Infinity in an hour).

Když jsem byl opilý, čas utíkal hrozně rychle, ale zároveň byl každý okamžik naprosto nekonečný a nepřetržitý. Poslouchal jsem Vivaldiho Léto a slyšel jsem každou notu. Přesto skončilo prakticky hned potom, co jsem ho pustil. A já byl už na jiné zastávce metra. Nebylo to opilecké, bylo to mystické.

Divil jsem se, že mám tělo. Nedokázal jsem si představit, že tou nocí proplouvám s obličejem, na kterém mám nějaký výraz. Patřily ke mně zvuky kroků (všimli jste si, jak zvláštně zní, když šlápnete do louže?), nádechy, výdechy, ruce, kterými jsem se držel za břicho a svíral si ho, jako by se mi mělo rozpadnout. Všechno to jsem byl, ale nebyl jsem tělo. Nedokázal jsem si představit, že jsem tělo. Nechci tělo - ne že bych neměl rád své tělo, prostě si nedokážu představit sám sebe s jakýmkoliv tělem.

Ani nevím, kolikrát jsem obešel sídliště. Jednou jsem se vrátil domů, abych si vyměnil baterii do telefonu. Pak jsem opět šel. Nechtěl jsem být doma. Noc mi byla domovem mnohem víc. A já se necítil jako člověk, ale jako nějaký noční tvor, který se člověku jen podobá.

Potom mi volala Adéla. Byl to... svým způsobem tichý rozhovor. Nedokážu to popsat. Nekřičel jsem, jak to obvykle dělám. Mluvil jsem tiše, aspoň si to myslím. Byl to příjemný telefonát. Hodinový.

Ještě jednou jsem obešel sídliště a nakonec jsem se schoval v posteli. Možná mě trochu zamrzelo, že noc pro mě končí, že usnu, ale asi jsem to ani nestihl zaregistrovat, spal jsem hned.

Několikrát jsem si večer vzpomněl na slova Joanny. Vím, že je nikdy nedokážu dodržet.
"Never get so attached to a poem
you forget truth that lacks lyricism;
never draw so close to the heat
that you forget that you must eat."

Bylo mi zvláštně. Až moc zvláštně, než abych dokázal říct, jestli mi bylo dobře nebo špatně. Bylo mi nočně, smutně, melancholicky, tiše, živě... Ten smutek byl vážně neskutečný, silný... A všechny ty myšlenky. Myšlenky na lásku, ale i ty ostatná... Na jednu stranu to bylo kouzelné, na druhou stranu celkem bolestivé - ani nevím proč.
Ale cítil jsem se aspoň trochu sám sebou a šťastný...

Stále mi je divně.

Hrabošivá

27. července 2012 v 22:09 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Už mi asi vážně hrabe. Poslední dobu skutečně poseru skoro všechno, na co sáhnu. A většinou je to naprosto úmyslné, to ja na tom to nejhorší. Dělám věci, které vlastně vůbec dělat nechci, ale prostě se rozhodnu je udělat. Frekvence stoupá, za chvíli asi nebudu dělat už nic jiného.
Skoro každý krok je poslední dobou přešlap. Jsou jen krátké chvíle, kdy mi trochu víc dojde, že se chovám jako vůl. Ze zbytečností dělám vědu a obtěžuji tím některé lidi. A jiné lidi zneužívám jako náplasti na šrámy způsobené mou citovou promiskuitou (nebo polygamií/polyandrií). Jsem... lidská svině. Ne, nejsem, jen se tak chovám.
Děsí mě, jak jednoduché se bylo před takovou náplastí přetvařovat. Už v tu chvíli jsem si vyčítal, že dělám, co dělám. Ale dělal jsem to dál. Skoro jako bych musel.

Trochu se bojím, co přijde dál. Kolik hloupostí ještě udělám. Nejradši bych byl, kdyby si mě v mém milovaném RIAPSu nechali na týden na stacionáři. Tam snad nemůžu udělat žádnou další pitomost.

Dokud se to týkalo pouze mne, tak to šlo, ale ve chvíli, kdy do svých přešlapů zaplétám i další lidi, je zle.

Někdy bych dal všechno za to, aby mě někdo na nějakou dobu odstranil ze světa, nechal mě v nějaké izolované dimenzi, kde bych byl sám a nemohl nic napáchat. A pak bych se vrátil, aspoň trochu v pořádku... a vrátil bych se do světa, kde se jisté věci prostě nějak vyřešily. Ale bohužel je všechny musím řešit já. Momentálně to dělám špatně.
Vlastně mám trochu pocit, že všechno, co se teď děje, ani nedělám já. Já bych totiž nikdy nic takového nedělal. Musel jsem se dočista zbláznit, nebo nevím. Nebo jsem prostě jen trochu jiný, než jaký jsem si dosud myslel, že jsem.

Dnes netrpím. Ne moc. Neprochází mnou ta úzkostná, řezavá bolest nehmotné ledové čepele pitvající mou duši. Vlastně se docela nudím, pocity se mi vrátily svým způsobem do normálu. (Možná, že náplast aspoň trochu funguje, ale stejně je to nelidské).

Jsem hloupý. Asi proto dělám tolik přešlapů. Prostě proto, že si naivně myslím, že věci dopadnou dobře. A proto, že nedokážu říci "ne" v tu chvíli, kdy je to nejpotřebnější. A někdy taky prostě proto, že už jsem zoufalý.

To slovo je pro mě jedna z největších urážek. Raději být idiot, debil, kokot... ale ne zoufalý. Tak trochu balancuji na hranici zoufalství a šílenství.

Jsem hrozně rád, že za nějakou dobu už spousta věcí skončí. Měl bych to formulovat lépe: jsem rád, že za pár dní zmizí ta hlavní cesta, kterou se ubírají všechny mé přešlapy. A hlavní zdroj mých úzkostí. Potom se dám zase trochu - snad - dohromady.

Některé věci ale nezmizí. Toho se bojím.

Nezmizí dva páry očí.
Jeden pár je trochu jako Ledová královna, jako nedotknutelná Luna (opět se jeden z mých fantazijních obrazů ukázal mnohem aplikovatelnější na život než jsem myslel, když jsem ho vykresloval). Jsou světlé, nejspíš modré nebo šedé. Uprostřed je malilinkatá tečka menší než špendlíková hlavička. Černá. Ten pohled propichuje, působí chladně a odtažitě. Nedává naději. A přesto svým způsobem svádí.
Druhý pár očí je hnědý. Mědově hnědý. A zornice jsou doširoka roztažené, takže ty oči jsou nakonec spíš jen velké černé studny obkroužené tenkým prstýnkem té sladce hnědé barvy. Jsou to oči nejnádhernější bytosti, jakou jsem dosud spatřil. Vřelé oči, oči naděje. A přesto... i tyto oči mne odmítly, zatímco v mém těle probíhala fenyletylaminová a endorfinová bouře.

Oba páry očí jsem si zamiloval. Ještě dlouho mne budou provázet v mysli. Právě teď vidím ty světlé. Ty naprosto stažené zornice jsou jako jehly. Bodají.
Myslím, že světlé oči zmizí dřív.

Ale ty druhé oči... nechci, aby zmizely. Nechci přijít o tu naprosto přirozenou krásu bytosti, na které jsem se marně pokoušel najít chybu. Bude to však jinak. Tento pár očí mě asi nechce vidět.

Občas se chvěji touhou být belladonnou pro ty světlé oči. Možná nejsem dost jedovatý. Ale nezmizela by jejich krása, kdyby byla ztupena ta bodavost?
Někdy mě rozechvívá tajemství černých studnic, které přede mnou utekly. Je to jako krása Slunce, pod kterou se rozplývám jako máslo.

Doufám, že se brzy vymaním z toho hrabošivého hnutí mé mysli. Snad už brzy nebudu dělat věci, o kterých vím, že jsou špatné.
Jen ty oči... ty stejně nezmizí.

Chladná bestie

26. července 2012 v 23:39 | Grey.t Dreamer |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Každý večer seděl sám na lavičce. Za zády měl les a před sebou svah. Tu lavičku tam již před dávnou dobou donesl sám. Vlastně to nebyla lavička, jen trošku upravený špalek.
Celý lidský svět s jeho umělými krásami mu večer přišel k smíchu. Vždy když koukal na ten podle něj největší zázrak. Žil pro ty chvíle, když neměl už žít pro co jiného. Pro chladný vzduch a lehký večerní vánek, pro vůni lesa i lučního kvítí, které v létě obsypávalo celý nikdy neupravovaný svah. A nejvíce pro tu krásu nad hlavou. Pro jemnou a čistou záři Měsíce, kterému mnohem raději říkal Luna, protože mu přišel tak feminně křehký a pozoruhodně nesměle krásný. Nikdy jindy si tolik neuvědomoval vlastní dech, tlukot svého srdce a drahocenost svého života. A nebyla žádná jiná chvíle, kdy by mu po tváři tekly slzy. V jeho představách se zářením vznešené Luny měnily v křišťál a dopadaly na zem zmrzlou chladem té nebeské nádhery. Nebyly to pro něj jen nepravdivé vize, byl to pro něj celý život a celý svět. Ten zvonivý zvuk, který křišťálová slza vydávala při kontaktu s ledem dlážděnou podlahou, byl dokonalý. Vlastně bylo dokonalé úplně vše. V její záři...

Trosčité kydy

25. července 2012 v 19:09 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Věci už zase překračují únosnou mez. A já ji překročil taky.
Pokusil jsem se vyhnat všechny ty hloupé pocity pomoci alkoholu. Sám, na Vyšehradu, s Aidou v uších... Neskončilo to dobře. Zvracení je jedna z těch menších věcí. Mám pocit, že poslední dny je můj život jen samý přešlap. Nejradši bych utekl zpět k Mravencovi. Nechápu proč, nevím, jak je to možné. Ten pocit vůbec mít nesmím. Nesmím mít spoustu pocitů, které mám. Jenže nevím, jak se jich zbavit. A než samy odezní, stihne se k nim vyrojit další hejno stejných pocitů.
Potřebuju ty pocity už nezískávat. A vím, jak se k tomu dostanu. Uvědomuju si, kdy jsem byl šťastný a co se změnilo. Jenže možná budu zase potřebovat svůj tradiční půlrok. Je to směšné. Vždycky je to směšné. A s tím neustálým opakováním už i trapné.
A ta představa toho, co má být, je děsivá. (Pořád se mi hnusí, jak hrozně abstraktně o tom všem píšu a že jen já vím, jak to ve skutečnosti je).
Já si myslím, že už to dlouho neustojím. Ale nechci se vrátit k tomu, v čem jsem byl minulé léto. Do toho... úpadku. Jinak se tomu říkat nedá. Kde je ta sladká pradávná otupělost, které jsem tak hloupě s nenávistí říkal deprese?

A přesto je současnost hrozně podobně otupělá. Já se v těch pocitech vážně už ztrácím. Je jich moc. Nejrůznějších.
Důležité je, že musím obětovat jeden svůj sen. Musím ho obětovat, abych mohl žít dál. Jenže tím nechci obejít zdroj své úzkosti, nechci se prostě jen vyhýbat tomu, co mě ničí. Musím se naučit být tím neničen. Ale nevím, jak to udělat. Jsem až moc velká troska... nebo spíš až moc křehký. Vtipné, že sám ten, kdo mi to řekl, na mě ve skutečnosti pořádně dupl a trochu zakroutil patou, aby pomohl té porcelánové figurce, kterou v jeho očích jsem, k rozpadu. Pravda, bylo to až po tom lživém ujištění, že z porcelánu nejsem. Chyba...

Nejspíš jsem to ale stejně nejvíc já, kdo mě drtí.

Chci nebýt. Prostě nebýt. Včera jsem to chtěl, dnes to chci zas. Problém je, že cokoliv, s čím začnu, zůstane neukončené. Takže i mé bytí bude asi neukončené. Resp. neukončím ho já, budu si muset počkat na osud.

Proč už nebouří Letní Bouře, ve které bych se mohl utápět? A proč jsem tak hrozně... emocionálně promiskuitní? Nebo spíš polygamní? (Ještě lépe... polyandrický?).

Unavuje mě ta lidská hra na úsměv. Vždycky jsem to sice já, kdo se usmívá nejvíc, ale... ne u těch nejbližších... u těch, kteří si ten úsměv zaslouží nejvíc. Těm ukazuji tu opravdovou, smutnou, naštvanou, zamračenou tvář. A oni chtějí vidět tu lživou... nebo možná ještě lépe, chtějí aby ta lživá byla opravdová a věří tomu, že je.

Vím, že dnes v noci nebudu spát. Nedovolí mi to nervy. Opět. (A člověk, který mi slíbil seznámit mě s mozkem, odešel. Jen tak...)
Pořád bych mohl najít čtyřicet lexaurinů. Nebylo by to zas tak těžké. Ale ono to za to nestojí. Proč ničit něco tak krásného, jako je život, jen proto, že ten, kdo ho žije, je prostě idiot? Není to bolest, co mi ničí život, je to má vlastní blbost. Ale pořád nechápu, co přesně dělám blbě, protože se to dělá samo. Vždy... samo... je to na hlavu.

Najednou mi není líto toho, že jsem do sebe nalil čtvrt lahve whiskey. Kdyby mi nebylo blbě, udělal bych to znovu... jen kvůli té hloupé naději, že po opilecké euforii přijde deprese. Nepřišla. Tak moc jsem si přál brečet a dostat to všechno ven... Alkohol nepomohl. Chtěl bych si lehnout do postele a brečet. Dlouho, sám a naplno. Všechny ty věci dostat ven, všechno probrečet a pak vstát a být čistý. Ale spláchnout to nejde. Budu to muset potlačit. Všechno. A nebo...

Nevím. Nic nevím. Jen to, že se těmi svými pocity zabíjím. Nebo spíš že mě ty pocity zabíjí, aniž bych je o to prosil. Taková labilita se jen tak nevidí.
A pak je tu ta spousta obrazů, které se objevují a zase mizí. Déšť, který na těle způsobuje krvácení. Tenký led, který se boří pod mýma nohama a mé ruce se ho snaží zespodu držet. Nůž od krve sevřený v mé ruce. Já zešedlý a umrtvený. Vysoký bortící se hrad.

Chci pryč... (Away, I'd rather sail away, like a swan, that's here and gone...).
Je suis malade, completement malade....
Co je na střepy už se neslepí... Ten jed, co vjel mi pod kůži, když spávala jsem na růžích...

Je mi tak hrozně šíleně blbě... z části prostě z těch pocitů, které mám a z části kvůli vědomí, že bych je vůbec mít neměl a že jen troska by měla takové pocity... Jenže... já měl být v pořádku. A nejsem.

Ždímání

24. července 2012 v 9:38 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Už mě zase dohání Rosemary a její depky. Právě poslouchám Adele a padla na mě taková divná nálada. Taková nepoetická, šedočerná, nudná a bezduchá nálada. Vlastně... na mě padá několik posledních dní. Možná už docela dlouho. Hledá si nejrůznější záminky, proč mi zatemnit mozek.

Smutenost

21. července 2012 v 15:10 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Přišla na mě křehoučká smutná nálada. Sledoval jsem La Traviatu, potom jsem poslouchal několik ouvertur od Verdiho a teď si pouštím Liszta. Vybírám pomalé skladby, jejichž nálada je někde mezi smutkem a radostí.
Je mi zvláštně příjemně. A trochu zmateně. Myslím, že přestávám rozumět tomuhle světu. Někdy je tak hrozně složitý... ne proto, že by takový skutečně byl, ale prostě proto, že lidé ho takový dělají. Až moc složitý, plný podmínek, zásad, rovnic a všeho možného. Je to skoro až směšné... bylo by, kdyby to nebylo smutné. Ale možná to tak vidím jen proto, že jsem mladý nebo citlivý.
Občas myslím na Letní Bouři. Možná bych už měl přestat. Už je to dlouho... A ona si to nezaslouží.

Liszt... krása.

Je to zvláštní... opravdu zvláštní. Asi si za to ale můžu sám. Možná se prostě chovám tak, že v každém vyvolávám ten pocit... pocit zamilovanosti. Možná jsem až tak moc zamilovaný do života, že nedokážu nebýt zamilovaný do člověka. A nebo jsem jen tak hodný, že to vypadá, že jsem zamilovaný. Měl bych být trochu víc protivný a nepříjemný. Lidem vadí má ochota a příjemnost. Možná.
Nebo jsem jen měl rozšířené zornice? Ale to mívám často... to bude tou zamilovaností. Aaaah! Ferenci! Proč mi to děláš? Tak krásná hudba... a právě v těchto chvílích...

Dnes pojedu jezdit metrem. A poslouchat Joannu. Musím. Už mi tak hrozně moc chybí ten zvláštní, melancholický klid. Ticho naplněné zamilovaností a smutkem. Kde jsou ty časy, kdy jsem v tichosti procházel ulicemi sídliště a koukal občas na hvězdy? Už jsem na to všechno zapomněl... Na tolik věcí jsem zapomněl... až moc se koukám na lidi a zapomínám na hvězdy a jejich jednoduchou, přirozenou krásu a nadpozemskou věrnost.

Fascinující svět. A smutný. Lidsky smutný. Kvůli lidem smutný. (Kdyby nebyli lidé, mohl by vůbec být smutek?)
Chtěl bych zpátky... občas... do té nevědomosti a neživosti. Tehdy nic nebolelo... Teď bolí všechno... svou živostí a intenzitou. Každý akord, každý tón Lisztovy sonáty... každý radostný nádech i smutný povzdech... Možná... jsem tak moc živý, že mě život až zabíjí.

A vážně to bylo včera, kdy jsem chtěl umřít? Jen proto... že až odejdu ze školy, stejně už nebudu žít v tom nejživějším smyslu slova život? Protože... budu pracovat, abych se udržel při životě, ale celý život zabiju právě tou prací... Pak... to ale není život, ne? A dnes zase věřím, že to bude stejně tak krásné, protože déšť bude stále stejně dešťový a hvězdy pořád stejně nadpozemské.

Jsem zmatený i sám ze sebe... Ale čím víc se poznávám, tím víc se zdám sám sobě jednodušší a celistvější. I když někdy mám pocit, jako kdyby mě někdo štípal sekerou, plný rozporů... V životě je tolik pocitů... tolik fascinujících pocitů. A žádný z nich nejde pořádně vyjádřit... jen prožít.

Těším se dnes do metra... na tu slastnou jednoduchost.

Ryba na suchu?

21. července 2012 v 0:56 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dělám divné věci. Bylo to tak hloupé. Proč nechávám v metru krátký dopis s adresou svého blogu? Jeden nikdy neví, koho mi to sem může přilákat... takové nerozvážnosti! Ale aspoň je o čem psát.
Během posledních dnů vyschla má inspirace... poslední zbytky nacházím na dně skleničky od whiskey, ale před nalitím tam stále nebyla. Dnes experimentuji se dnem hrníčku od kakaa. A po neustálém poslechu All is loneliness od Janis jsem přešel k La Traviatě. Tak moc jsem se těšil do Prahy, že si pustím operu a nakonec jsem se k tomu nedostal. Stejně mám ale nejradši zatím Aidu (a Tristana a Isoldu, pochopitelně). Hrozně se mi líbí, jak zpívají. Chtěl bych se to také naučit. Ale nejdřív bych asi měl začít normálním zpěvem. Prý mám dobrý hlas, ale zpívám falešně. Je to škoda... hrozně rád zpívám.

Ve čtvrtek jsem skončil svou první brigádu. Snažil jsem se získat "fundraisery" pro neziskovou organizaci Arnika. Bylo mi trapně, že musím otravovat všechny ty lidi, i když oni mé ostychy neviděli. Nemám nervy na takovou práci... s lidmi si sice povídám rád, ale ne s cizími, na ulici a proto, abych od nich získal peníze. Hlavně... co kdyby mezi nimi byl můj budoucí profesor a znelíbil si mě kvůli tomu?
Ale to není důležité.

Proč vlastně píšu? (Aah! Právě hraje ta nejznámnější část!)
Snad se snažím omluvit své chování tomu, kdo mým vlivem možná dnes přijde - tomu, kdo našel můj malý dopísek, kterým jsem si tak trochu udělal reklamu. (Ta moje touha po slávě je někdy otravná... proč toužím zároveň po slávě i po utajení? Ješitnost a egoismus vyvolávají tu silnou touhu být uznán, ale něco mnohem jemnějšího a hůře poznatelného by raději, abych zůstal skrytý. Možná je to stud, nebo... strach...).

Je zvláštní, když nemůžete psát. Zvlášť když je to jedna z mála věcí, kterou byste opravdu chtěli dělat, dokázali byste si na ni udělat čas, ale prostě to nejde... Nejde psát vůbec nic, protože najednou není co psát. V hlavě máte úplné prázdno, temno... jen občas probleskne vaší hlavou nějaký geniální záblesk, obraz, nápad... Věta, která by mohla hodně znamenat, pokud by měla další kontext, ale sama o sobě je prostě jen slepením několika slov. Vize, která by mohla být nádhernou scénou nějakého příběhu, ale bez něj je jen bezcenným obrazem, nevyužitelná.

Chybí mi ta zvláštní Greyovská citlivost, ta hloubka emocí, ty vlny... to utápění se. Jsem trochu jako ryba na suchu... ale stejně... tak zvláštně okouzlený životem. Všechno je svým způsobem tak krásné... hlavně při La Traviatě. A zítra půjdu jezdit metrem. S Joannou, samozřejmě.
A teď půjdu spát...
Dobrou noc :)

7.7. 2012 3:16

16. července 2012 v 20:09 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nemůžu spát. Přemáhá mě dřímota, ale usnout nemůžu a tak se potácím někde mezi bdělostí a spánkem, přestože to, co prožívám, má daleko k obojímu. Na mysl se mi vkrádají všemožné myšlenky, vzpomínky a vjemy. Řetězí se naprosto náhodně a beze smyslu a tvoří tíživou výpln, která mi znemožňuje myslet a být bdělý, či nemyslet a spát. Jsem uvězněn v té nesmírné tíživosti.

Sen... jako vlny...

15. července 2012 v 3:41 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Whiskey a jedna jediná písnička od Janis Joplin.
All is loneliness...
Zvláštní sen.
Zvláštní život.
Zvláštní den.

Medicína na boly. Tak dlouho toužená medicína, téměř vysněná.

Sny. Temné sny.
A bolestivé dny... jako jehly, jako nože!
Ach... Bože! I ty! I ty?
Proč?

Sleduješ mě na každém kroku a dáváš o sobě vědět.
Tiše. Jen já o tobě vím.
Jen mě zabíjíš?
Láskou? Pozorností?
Nenávistí?
Je to trest? Bože! Ty ďáble!

A další... další jehly, další nože.
Sny? Noční můry! Nic víc. Nic míň.
Noci bez probuzení? Dny bez nocí?

Jen jediný lék... samota a whiskey.

A ta zvláštní krása světa? Ta, co mi nedá spát? Bere mi dech od úst, nedovolí mi... nesvolí...
Ach. Slast... Nebo bolest?
Spíš bolest.

Jehly? Nože?
Spíš... led. Jeden prostý led.
Nejledovější ze všech ledů.

A sen? Je to sen? A zdá se mi?
Nebo je sen, když jehly a nože zmizí?
Když roztají ledy... je jaro?
Nebo se mi jen zdá?
Celá ta příroda... mohla by být lživá?

Bolesti a lásky! Sny a noční můry! Ledy a nože...
Proč já?
Bože? Slyšíš mě?
Odpovíš?

I kdybys snad mluvil, neslyšel bych tvůj hlas. Mé srdce je příliš... špinavé.
Já to vím. Pamatuji si tvůj pohled. Tvůj zklamaný pohled.
(Ale může být zklamání bez jisté náklonnosti?)

A přesto... jsi tak ironický! Proč já bych nesměl být nečistý?
Jen pro tebe?
Kdo jsi?! Snad... Bůh?

Tvůj zklamaný pohled...
A absurdita! Ta, která tě provází!
Odkud se bere? Jak můžeš být dokonalý?

Ty nesmíš být! Já bych zůstal tak maličký... tak neskutečně malý...
Bože... jak směšné se mi zdá tvé odpouštění... Tvá milost... tvé vnady, tvé nejsilnější krásy...

Whiskey... Janis...
Samoto!
Lék na všechno... a dvousečná zbraň.

A ztrácím se. Ztrácím se v té vlně asociací, které mi vždycky vy dvě vzbouříte v hlavě... Jen pár kapek té zlaté vody a pár minut jediné písně a já...
Já...
Bouřím.
A plodím vlny a závěje, vrhám barvy na plátno a nevzniká nic než barevná skvrna. Duhová a barvitá a přesto... černá. A z té černoty se směje... ironicky?... moje srdce. A z mého srdce Bůh. A skrze Boha... absurdita... A skrz absurditu... Cože? Opět ty?

Vlny a vlny a vlny. Záplava... potopa. Vlny slov.
Vržené... vržené do směšného kybernetického světa plného jedniček a nul. Slova změněné v prosté jedničky a nuly, v bytí a nebytí, v černou a bílou, v jin a jang... A pak opět... změněná ve slova... Slova stejná, jaké nesly mé vlny, které se z té záplavy binárních kódů vynořují se stejnou zmateností, s jakou vyšly z mého srdce.

Vlny... Slova...

Sny.
Dny.

A noci... noční můry...

Vše jsou jen... jen tyhle vlny. Vlnité... bezcílné... bouřlivé.
Osamocené vlny splývající v tu duhovou čerň, ze které se směje mé srdce a z něho Bůh. A z Boha, absurdity a zvonu Boha... snad ne Samota?
Vždyť i ty jsi jediný, můj Bože.

Až moc...
moc vln.

Moc Boha.

Moc... moc samoty.

A ještě víc whiskey a Janis... A z nich teprve samota, Bůh a všechny ty vlny...
A nakonec stejně mizíte v absurditě... (Tak krásné slovo - absurdita!)

Jsem... zamotaný...

A až moc sním o světě, který není... o světě samoty, lásky...

Mám svůj sen. Svůj jeden poetický, básnický sen. A marno je v něm hledat smysl, v té lyrice bez epiky, v té záplavě smyslů, vln a pocitů.
Můj sen... sen, který už nic neodstraní.
Sen... Sen, který jakýmkoliv adjektivem ztrácí svou snovost. Snad jen... snový sen.

Snový... nejsnovější...

Sen.

(Ach a kdyby aspoň báseň! Kdyby alespoň těch pár rýmů spojených v nějaký smysl... ale jen vlny... tak moc nezastižitelný, tak moc nezvěstný a všudypřítomný je můj sen... Sen bez verše a rýmu a přesto poetický...)

Básník... a stále jsem nenašel svou -li...

Sen budoucího studenta

14. července 2012 v 21:15 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám svůj sen. Už pár týdnů ho mám. Možná měsíců. Kromě mých snů o počasí je to sen o tom, že budu mít ve věcech jasno. A nemám. Sním... doufám... věřím. Ale jen do té doby...

Neudělám to. Bude jednodušší vzdát se a jít za prvním cílem a za tím nejdéle zaměřovaným. Nemá cenu pokoušet křehoučkou náladu. Stačilo by několik kliknutí. A malé zjištění.

68. Jak hrozné číslo. Hrozně nízké. A přitom by mohlo všechno vyřešit. Mohlo by, ale nevyřeší. Já vím, že nevyřeší. Ale ten sen, že až se podívám... zjistím... je až moc silný. Nemusel bych volit mezi dvěma cestami a vybral bych si tu vysněnou.

Všechny ty cesty jsou vysněné!

Jen jedna... by odstranila nutnost volby mezi dvěma druhými. Pokud dosáhnu toho nejobtížněji dosažitelného cíle, vyberu si ho. Možná je tak snadné si ho vybrat i proto, že po něm netoužím tolik. A nebo proto, že po něm toužím nejvíc?

Nevím, jestli chci být přítelem moudrosti.
Ale abych rozuměl přírodě, musel bych rozumět chemii.

Být vědcem duše by bylo nejjednodušší. Zasvětit svůj život něčemu tak posvátnému, omnipotentnímu, božskému... nebylo by to krásné?

Ale je nejjednodušší ho zasvětit vědě o živém. Bio-logii. Nemám odvahu zkoumat, zdali bych mohl být milovník moudrosti či duchovědec.

Nemám odvahu volit mezi dvěma cestami - mezi biologií a filosofií.

Radši budu snít sen o tom, že můžu být psycholog. Aspoň ještě pár dní. Každá minuta naděje je tak... ano, napůl skličující, ale přeci jen... naplňující. Ta možnost. Ta neskutečně nepravděpodobná možnost, že by třeba mohlo...

Nechci vědět, jestli je to skutečné. Nechci to vědět, protože pak už bych nemohl snít ten sen, který mě tolik naplňuje. Sen o ulehčení i o splnění přání.

Mám svůj sen. Ale... jen dočasně. Jednou bude muset zmizet.
Ach mé sny, mé sladké sny. Kolik vás vlastně je? A kolik vás zhořklo, když jsem se dotkl reality?

Kéž bych mohl navždy nevědět a navždy snít...