Optimisme! Ty more! Jak já tě nesnáším... vždy si vybereš tak skvělou chvíli, kdy přijít... vytrhnout Šedého ze sebelítosti a ukázat mu dobré stránky jeho problémů... Někdy si říkám: "Kdo se tě o to prosí!"
Až někdo umře, co mi řekneš? Přijdeš opět s tím svým samolibým úsměvem a pokusíš se zmírnit mé utrpení? Nejsi to snad ty, díky kterému jsem nedořešil žádný problém? Ty prostě přijdeš a uděláš. A já se tvářím vesele, dokud nevybuchne to, co jsem kvůli tobě zapomněl uklidit.
Proč říkáš, že je lepší, že nic nebude? Proč přicházíš s mými vlastními slovy? Jak ti mohu odporovat! Musel bych jít sám proti sobě...
Proč... Proč ty naivní Šedý vždy věříš? To nedokážeš vykastrovat své srdce rozumem? (A přece, nechtěl jsem přesně tohle? Kdo by byl řekl, že Bůh je cynik se smyslem pro sarkasmus?)
Je to všechno tak směšné... a ani nevím proč. Směšné svou typickou Šedivostí. (Jak by asi reagovala Letní Bouře, kdyby našla můj blog? Nebo kdybych jí poslal ten svůj "dopis"? Proč pod tou slupkou skepse tak naivně doufám, že by si všechno rozmyslela? Proč vždycky doufám, že si to někdo rozmyslí?)
Tak moc se bojím toho velkého světa, co čeká venku. Tak moc se bojím jeho lhostejnosti i jeho zájmu.
"A od vod teskně zpět mu hoboj vhkem zněl:
Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou."
Zítra si zcela jistě vezmu černé tričko. Jedno ze svých mnoha černých triček. (Stejně je fascinující, že mám vždy takový problém vybrat si jen jedno, přestože jsou všechna téměř stejná.)
Dnes určitě nejsem louží... (Opět ten Boží sarkasmus? Jak jinak tomuto druhu transcendentního humoru mohu říkat? Snad... láska?)
Proč máš Greyi vždy tu zvláštní masku, když ti nikdy nezabrání pocítit bolest?
(Proč řešíš věci, o kterých jsi dřívě přísahal, že je řešit nebudeš? Jak vůbec můžeš řešit vztahy?!
Jak bych je mohl neřešit, chytráku?!)
Jednou mi někdo řekl, že si mám někoho najít, že pokud budu sám, zabije mě to. A přesto si tak často říkám, že mě spíš zabije, když si někoho najdu...
Jindy mi někdo jiný řekl, že je hloupé nemilovat někoho, jako jsem já. Hloupější ale bylo věřit tomu, že ta věta mi zaručí štěstí. Stále je ale tak zvláštně utěšující...
Jednou... jednou se v patosu a sentimentu utopím a tento článek je toho zářným úkazem...
Trochu mi chybí mé šílenství... ta zvláštní touha po krvi. Snad se mi bude opět zdát o mé oblíbené stanici metra... snad budu mít opět příležitost pár lidí ve snu hodit dolů na koleje.
(Je takové pokušení napsat Letní Bouři... zvlášť teď... Ale... "Přestože máme planetární možnosti dorozumívání, může se stát, že nám nikdo nezavolá..." V tomto případě, že nebude online.)
Proč se kruci všechno točí kolem toho pitomýho počasí? Podzimní Déšť, Letní Bouře, Světle Bledě Modrá, která je explikována vždy jen v barvě čistého nebe na horizontu... Tak kruci! To nám ale dneska krásně sněží, že?
Proč to nedokážu přiznat ani sám sobě? Prostě to bolí. Ne, já se radši budu skrývat za smíchem, který říká "stalo se".
Zatracený počasí... a za chvíli to bude rok... Rok v takových stavech! Proč nemůže předmaturitní období trvat věčně? Možná bych se potom dokázal všechno naučit na jedničku... (A proč naopak některé věci věčně trvají?)
Proboha, Greyi... slíbil jsi mi, že to neuděláš! Ale... nemám sílu nechat to rozepsané a nepublikované, i když je to nejhorší sebelítostné kvákání, jaké z tebe za poslední dobu vypadlo. Ty Šedá stvůro...
Je ale tak sladké, tak moc sladké mít zase aspoň trochu inspirace...
(Není smutné, že někdo má z celého života nejraději bolest?)
Bolestné uspokojení čtenářského libida.
Působivé rozmluvy... je docela drastické obdivovat výplody vzkvétajícího žalu uvnitř člověka.