Není to zas tak dávno, co mi v hlavě probleskla myšlenka. Byla to vzpomínka na nějakou rádoby romantickou sentimentálnost, kterou mi někdy někdo řekl. Myslím, že to bylo veršované. Vlastně bych dokázal během několika sekund zrekonstruovat to tehdy tak krásně vypadající dvojverší.
Otázka je, proč rekonstruovat lži. Tehdy mi to teprve došlo. Že i to byla součást nějaké hry. Ne, nebyla to lež, protože ten, kdo to říkal, ani netušil, že lže.
Možná že je celý lidský život vlastně zrozený ze lži.
(Zase mi unikají slova, která chci napsat a celá ta dosud jasná myšlenka se vytrácí, když se ji pokouším uchopit a vyjádřit. Bože, je aspoň něco na tomhle světě uchopitelné?)
Vzpomněl jsem si na svůj článek. Myslím, že byl na téma týdne Hra na pravdu. Možná... Každopádně jsem v něm pojednával o tom, jak lžeme a můžeme lhát tolik, že té lži sami uvěříme. Teď se na věc koukám možná trochu jinak. Na celou Hru na pravdu.
Můžu se zeptat, je-li můj život jen lží. A hned si také klidně odpovím, že ne. I kdyby se život založený na lži snad mohl přiznat, neudělal by to pro tu bolest, kterou by přinesla ztráta jediné jistoty, co máme. Jsme si jistí naším životem. Ale co ve skutečnosti je náš život? Jen stěží můžeme najít odpověď na tomto světě, kde každý takový život žije. Odpověď není v chemii, biologii, psychologii, filosofii, fyzice, matematice. Nikde nenajdeme pravdu, snad jen tam, kam může jen lidská víra - když nás něco vyššího poskytne jinou perspektivu.
Tehdy to byla pravda. Ne proto, že by to bylo myšleno pravdivě, ale proto, že lživý já jsem tomu chtěl věřit. To je totiž ta naše hra. My si vybíráme svět, my si ho tvoříme. Všechno vychází jen z toho, co chceme a nechceme, ale pro své chtění také něco musíme. Když chceme dosáhnout jistého cíle, děláme i věci, které bychom dělat nechtěli, kdybychom neměli nějakou naději, že to vede k dalším věcem.
To roztomile romantické dvojverší, které se mi tak často připomíná jako esence veškeré lásky, která tehdy byla mezi dvěma naivními lidmi. Tak dokonalá lež - dokonalá právě tím, jak se stala průhlednou.
Potom mi to ale došlo. To nebyla lež. To byla hra. Přesně takhle to někdo chtěl. Prostá touha říct to čtyřverší vedla k tomu, že mi bylo řečeno. Nic víc. A ta touha vůbec nemusela vycházet z pravdy. Není pravda nicotná proti lidským touhám?
We are not what we say we are. I hledání sebe sama je jen hra. Bytí sám sebou, hledání vyšší pravdy, osudová láska... to všechno jsou jen pošetilé lidské hry, které se vydávají za pravdu - a právě v té věrohodnosti je jejich síla. Kdyby člověk viděl, že je to jen hra, nikdy by se tomu nevěnoval s takovou účastí, s jakou se věnuje něčemu, co pokládá za pravdu. I moje články jsou jenom hra, přestože to teď necítím. Jen mi přijde, že z celé té racionálně neobhajitelné konstatace to nutně vyplývá. Vím, nejsem filosofem. Zacházím do míst, kam moc rozumu již nesahá. Jen blouzním a hádám. Ale tuším, že hádám pravdu - pravdu v tom jak to je. Jen je tu malý paradox - ten článek je jako kdybych právě prohlásil "teď lžu". Pokud uvěříte, že lžu, musíte s tím uvěřit i tomu, že vlastně mluvím pravdu, z čehož ale musíte vyvodit, že lžu. Hra ale není vždy lež, pravdou se však nestane jen tím, že se náhodou strefí. Pravda musí vycházet z pravdy a ne z náhody, z náhodné hry.
Je to hra o životě, hra, kterou jsme posedlí. Žít co nejlépe, co nejvíc na plno. Žít dobrý život. Až na to, že v našem případě to není "žít", ale "hrát". My chceme "hrát" lepší život. Vezmeme na sebe nějakou roli, aniž bychom si to uvědomili, zaujmeme místo ve hře a hrajeme; je to dokonalé divadlo, jehož herci ale netuší, že hrají. Všichni jsou herci i diváci zároveň.
Ale snad... když se pokusím o trochu optimističtější pohled... můžu říct, že skrz tu hru stejně prosakuje pravda na povrch, že některé věci se nemění a nedají změnit, ať se herci snaží sebevíc. A právě to je ta prosakující pravda.
Jen kdybych dokázal alespoň trochu věřit tomu, co jsem teď napsal... kéž by to bylo víc, než jen pouhá zajímavá myšlenka, která se mi zrodila v hlavě... Chtěl bych to pořádně prožít, procítit, pochopit tak, abych mohl říct, že si to opravdu myslím, že tomu věřím.