Červen 2012

O počasí

28. června 2012 v 0:13 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Optimisme! Ty more! Jak já tě nesnáším... vždy si vybereš tak skvělou chvíli, kdy přijít... vytrhnout Šedého ze sebelítosti a ukázat mu dobré stránky jeho problémů... Někdy si říkám: "Kdo se tě o to prosí!"
Až někdo umře, co mi řekneš? Přijdeš opět s tím svým samolibým úsměvem a pokusíš se zmírnit mé utrpení? Nejsi to snad ty, díky kterému jsem nedořešil žádný problém? Ty prostě přijdeš a uděláš. A já se tvářím vesele, dokud nevybuchne to, co jsem kvůli tobě zapomněl uklidit.

Proč říkáš, že je lepší, že nic nebude? Proč přicházíš s mými vlastními slovy? Jak ti mohu odporovat! Musel bych jít sám proti sobě...

Proč... Proč ty naivní Šedý vždy věříš? To nedokážeš vykastrovat své srdce rozumem? (A přece, nechtěl jsem přesně tohle? Kdo by byl řekl, že Bůh je cynik se smyslem pro sarkasmus?)

Je to všechno tak směšné... a ani nevím proč. Směšné svou typickou Šedivostí. (Jak by asi reagovala Letní Bouře, kdyby našla můj blog? Nebo kdybych jí poslal ten svůj "dopis"? Proč pod tou slupkou skepse tak naivně doufám, že by si všechno rozmyslela? Proč vždycky doufám, že si to někdo rozmyslí?)

Tak moc se bojím toho velkého světa, co čeká venku. Tak moc se bojím jeho lhostejnosti i jeho zájmu.

"A od vod teskně zpět mu hoboj vhkem zněl:
Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou."

Zítra si zcela jistě vezmu černé tričko. Jedno ze svých mnoha černých triček. (Stejně je fascinující, že mám vždy takový problém vybrat si jen jedno, přestože jsou všechna téměř stejná.)

Dnes určitě nejsem louží... (Opět ten Boží sarkasmus? Jak jinak tomuto druhu transcendentního humoru mohu říkat? Snad... láska?)

Proč máš Greyi vždy tu zvláštní masku, když ti nikdy nezabrání pocítit bolest?
(Proč řešíš věci, o kterých jsi dřívě přísahal, že je řešit nebudeš? Jak vůbec můžeš řešit vztahy?!
Jak bych je mohl neřešit, chytráku?!)

Jednou mi někdo řekl, že si mám někoho najít, že pokud budu sám, zabije mě to. A přesto si tak často říkám, že mě spíš zabije, když si někoho najdu...

Jindy mi někdo jiný řekl, že je hloupé nemilovat někoho, jako jsem já. Hloupější ale bylo věřit tomu, že ta věta mi zaručí štěstí. Stále je ale tak zvláštně utěšující...

Jednou... jednou se v patosu a sentimentu utopím a tento článek je toho zářným úkazem...

Trochu mi chybí mé šílenství... ta zvláštní touha po krvi. Snad se mi bude opět zdát o mé oblíbené stanici metra... snad budu mít opět příležitost pár lidí ve snu hodit dolů na koleje.

(Je takové pokušení napsat Letní Bouři... zvlášť teď... Ale... "Přestože máme planetární možnosti dorozumívání, může se stát, že nám nikdo nezavolá..." V tomto případě, že nebude online.)

Proč se kruci všechno točí kolem toho pitomýho počasí? Podzimní Déšť, Letní Bouře, Světle Bledě Modrá, která je explikována vždy jen v barvě čistého nebe na horizontu... Tak kruci! To nám ale dneska krásně sněží, že?

Proč to nedokážu přiznat ani sám sobě? Prostě to bolí. Ne, já se radši budu skrývat za smíchem, který říká "stalo se".

Zatracený počasí... a za chvíli to bude rok... Rok v takových stavech! Proč nemůže předmaturitní období trvat věčně? Možná bych se potom dokázal všechno naučit na jedničku... (A proč naopak některé věci věčně trvají?)

Proboha, Greyi... slíbil jsi mi, že to neuděláš! Ale... nemám sílu nechat to rozepsané a nepublikované, i když je to nejhorší sebelítostné kvákání, jaké z tebe za poslední dobu vypadlo. Ty Šedá stvůro...
Je ale tak sladké, tak moc sladké mít zase aspoň trochu inspirace...
(Není smutné, že někdo má z celého života nejraději bolest?)

Melancholie ztracené mysli

25. června 2012 v 21:53 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Je mi smutno. Zvláštně smutno.
Vzpomínám na Gray, Ivet a Brno, na ty pohodové, příjemné časy, které jsem naplnil nesmysly o svých (ne)milostných trablích.
To zvláštní, úlevné tlachání mi tolik chybí. Od kdy vlastně nedokážu mluvit na rovinu a zatěžovat lidi svými hloupě intenzivními pocity? (A proč tolik nadužívám slovo intenzita?)

-Hlavně eliminuj kritiku!-

Rêverie o vznešeném jménu

22. června 2012 v 23:27 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Letní Bouři
Nedávno jsem slyšel cizí rozhovor. Myslím, že jsem si četl, ale mou pozornost přilákalo slovo "jméno". Vyvolalo spoustu asociací. Chvíli jsem si myslel, že mluví o tom jménu. O jménu Letní Bouře. To jméno mi kromě libozvučnosti už tolik nepřináší. Rozhodně už ne to, co mi nosilo dřív.

A stejně... nesu si jed od každého z Architektů. Proudí mi v krvi a míchají se s mými vlastními jedy, kterými trávím své okolí a které jsou v tomhle vedru tak těkavé a nebezpečné. Všechny jedy se teď tak nějak rozpínají. Ale možná to ani není jimi, věřím, že má psychická imunita si s nimi alespoň trochu ví rady.

Je to jen její objetí. Nevím, jestli mám stále právo říkat Rosemary. Ale její dotyk je stále tak hrozně drtivý, že je to až nesnesitelné.

Fascinující, jak si básník uvědomí nezbytnost své můzy až ve chvíli, kdy ho opustí. A najednou lituje, že si tolik přál, aby ta zdrcující bolest odešla. Lituji, že jsem nechal odejít Letní Bouři, protože teď už nejsem ani Podzimním deštěm. Jsem pouhou louží, která jen čeká na to, až vyschne. Louže, kterou zmítá Letní Bouře. Cožpak může louže napsat báseň? Má snad louže svůj vlastní zvuk, svůj pohyb, svou vášeň? Je jen pouhým pozůstatkem všech těch zdivočelých kapek, stejně jako já jsem mrtvolným pozůstatkem své někdejší živosti.

Je tak neuvěřitelné, že Grey zase píše blog. Že ždímá i to poslední z mrtvých a vysychajících kapek. A že to dělá s vědomím nesrovnatelnosti s tím, co psal dřív.

Občas do nekonečna převaluji v hlavě myšlenku, že Letní Bouře není jen metaforou pro osobu a pocit k ní, ale pro veškerou lásku. Pokud tedy něco z toho, co jsem kdy zažil, se dá vůbec nazvat tím vznešeným jménem - Láska.

Nikdy ale nepřestanu její jméno mít ve spojení s tím druhým jménem. S tím, které je "Přítelem koní".

(Jak tenká je bariéra? Kolik kroků ještě smím udělat, než ji prolomím?)

Hrát dobrý život...

21. června 2012 v 23:50 | Grey.t Dreamer |  Myšlenky a pseudofilosofie
Není to zas tak dávno, co mi v hlavě probleskla myšlenka. Byla to vzpomínka na nějakou rádoby romantickou sentimentálnost, kterou mi někdy někdo řekl. Myslím, že to bylo veršované. Vlastně bych dokázal během několika sekund zrekonstruovat to tehdy tak krásně vypadající dvojverší.
Otázka je, proč rekonstruovat lži. Tehdy mi to teprve došlo. Že i to byla součást nějaké hry. Ne, nebyla to lež, protože ten, kdo to říkal, ani netušil, že lže.

Rêverie o kráse

15. června 2012 v 0:24 | Grey.t Dreamer |  Myšlenky a pseudofilosofie
Slova... jsou tak kluzká, tak nepatrná, tak hebká. Člověk z nich může ušít ten nejkrásnější šat, může z nich skout meče i brnění, může vytvořit látku hrubou jako pytel. Ale jen málokdy vlastně víme, jak je uchopit. Jak chytit takové nepatrné slovo, zachvění vzduchu, jemnou tkáň myšlenek, vět a příběhů?
Rád bych věděl, jak se to dělá, ale jakkoliv se snažím uchopit slovo "Krása", vždy cítím, že mi nějak uniká. Tu ji chápu jako krásnou dívku s divokými černými vlasy, když najednou ucítím, jak hrozně neúplné to chápání je. A potom se snažím to slovo pojmout šířeji, dostat se ke kráse blíž. Chvíli mi naprosto uniká, než se jí opět dotknu. Hledím na to, co svírám mezi prsty a jsem ohromen. Pak si uvědomím, že i toto je jen záchvěv krásy, její příklad, něco, co ji může částečně popsat, ale nikdy vystihnout.
Skoro jako kdyby byla nezachytitelná, nepopsatelná. Nepopsatelná z vlastní podstaty. Nedosažitelná. Ale zjevná. Hledíme na ni každý den a snažíme se ji uchopit. A mnohdy se radujeme, že se jí dotýkáme. Ale skutečně ji pochopit?

Polosnění smutku

5. června 2012 v 10:54 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jak rád bych řekl několik slov na úvod... Nemohu, stále nevím, co uvádím.
Kam se poděl ten březnový duch plný nejživější a nejbolestnější romantiky? Kam zmizelo to umění psát a žít? Kde je má Letní Bouře? Občas mě na jazyku pálí nesnesitelná myšlenka. Zdát se může snad pekelná, ale je nebeskou díky své palčivé, ožehavé a mrazivé pravdivosti. Či spíše pravděpodobnosti.
Dovedu ještě milovat?
Ne, zeptám se lépe! Chci ještě milovat?
Kéž bych dokázal odpovědět...

Ne! Už to nesmím svádět na Boha, ani na osud. Vinu si nesu já. A jen já sám mohu něco udělat. Nejdřív bych ale musel chtít. Nechci. Žádný moudrý člověk by snad nechtěl.
Ne, nechci znovu rozehrát hru, ze které vyjdu rozdrásaný, zmučený a rozervaný. Sotva budu někdy tak milovat, jako jsem miloval Letní Bouři. A sotva budu někdy tak zoufale moc nemilován.

Ach, a jak to tehdy bylo sladké!
Opojné a mrzačící.

Ne. Již nemám sílu kráčet dál po tomto bitevním poli a vystavovat své chatrné tělo s duší křehkou jak nejkřehčí křišťálový tón houslí nebezpečí. Už nechci dál pokoušet již nyní tak smrtelně úzkostnou melodii svého ticha.

Proč ale tak moc toužím? A proč po těch, kteří nejsou a nikdy nebudou dostupní?
Musím být šílený a šíleně posedlý láskyplnou posedlostí, která je jako Ikarova křídla.

Každodenní mdla nad šálkem čaje

2. června 2012 v 23:55 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Je to již více než rok, co znám Karla Hlaváčka skrze jeho básně, které mě okouzlují svou anemicky mdlou atmosférou. Nálady básní se snad nedají popsat jinak, než jeho vlastními slovy. Těmi slovy, které člověka dojímají k pláči, přestože ví, že jejich hloubce ani nejhlubší zármutek nedosáhne.

"Neskonalý smutek po něčem nevyjádřeném, co viděl stále unikati, prochvěl mu vždy nervy, když zaslechl slabě zahučeti moře… Smutek, kteréhož vy chápati nedovedete, smutek převzácný a diskrétní, smutek vzdálených pohoří, jichž dosud nepřešel nikdo, smutek nových linií, jehož finessy nemožno zachytiti v hrubých konstrukcích vašich slov a na drsném a špinavém zrcadle vašeho profanního vyjadřování…"

Mdlost pro něj musela být každodenním chlebem. Tím samým, co je pro mě šálek čaje. A on. Protože on je má mdlost. A podobně jako čaj, i Hlaváček excituje. Povznáší do nové roviny, která je plná vizí a úvah. Mdlých, anemických, subtilních, tichých, ponurých, marných a mučivých, úpěnlivých, nervosních a churavých.

"Jdou tmavým údolem dědičné Anaemie,
kde před věky vše vybledlo a vzduch je prořídlý,
kde měsíc morosní, jenž k ránu vzchází, mdlý je,
a kudy ať kdo šel, byl jednou pro vždy rovněž mdlý."

I mne provedl Hlaváček po těch krajích. I já jsem jednou pro vždy mdlý, byť jen z části. Ze srdce tu zvláštní mdlost ale nikdy již nedostanu. A ani nechci, protože je tak krásně uhrančivá, opojná.

Stejně však, jako je mým šálkem čaje Hlaváčkova mdloba, je jím i zvláštní opojení životem, okouzlení a důvěra. Něco, co drží mdlobu na uzdě. Něco, co jí umožňuje mě každý den opájet a uvádět do Hlaváčkova světa plného téměř až smrtelně vybledlých barev. Do jeho veršů, které se, vyslovovány, chvějí hudbou hlubokých a tesklivých tónů.

A tak i díky němu, Karlu Hlaváčkovi, jsem z části básnikem zemdlelým životem, snícím nad svým šálkem čaje... každý den.