Strašili mě "depresí z odbřemenění". Už samotný ten pojem zní děsivě. Člověk, který si ničím takovým dosud neprošel, to asi musí nést hůř... Deprese to nebyla zdaleka, byl to stav mrtvolné lhostejnosti. Temnota bytí, vnitřní zoufalství, rozklad a skutečná apatie, co víc, nechutenství... nic takového se nekonalo.
Maturita... říká se jí zkouška dospělosti. Možná je to spíš zkouška nervů.
Myslíte si, že je strašné, pokud ji neuděláte, myslíte si, že se zboří svět. Věřím, že nezboří... (pokud tedy není splnění maturity podmínkou k tomu, abyste mohli jet na Slovensko na koncert vaší milované kapely).
A potom, když všechno skončí, vám zbyde jen drive se učit a spousta volného času.
Poslední týden před maturitou jsem vycházel z pokoje jen v případě hladu, malé a velké potřeby, žízně a hygieny. Kromě učení a chvilek relaxu bylo vše irelevantní. Občas jsem se zmohl na nějaký článek, abych snad došel k menšímu uvolnění. Nic ale nemělo větší smysl a naléhavost, než učení. Podlahy, poličky, židle a stoly pokryté sešity, papíry a učebnicemi, zatuchlý vzduch, nezalité květiny, moderní vážná hudba s tragickou a dramatickou melodií... tak nějak to vypadalo u mě v pokojíčku.
A pak to přešlo. Celá zkouška i s přestávkami trvala asi hodinu a půl. A bylo po všem.
Pokoj se změnil v prázdnotu, tělo zaplavila únava. A má mysl se odpoutala. Ten ohromný "drive", ta vůle se učit... najednou nemá smysl. Nic nemá smysl, ale ne tím způsobem, jakým nemá nic smysl pro depresivního člověka. Jen zvláštním lhostejným, apatickým způsobem, jako kdyby mysl odešla na výlet a zbylo tupě zírající tělo, zanecháno zde napospas mozek vymívajícím činnostem, praktické rutině.
Nazvat to depresí by bylo snad směšné. Jen pochybnou prázdnotou naplněnou lhostejností, jen ochladnutím a ztrátou jediné motivace, přestože vědomí světa ostatního se neztratilo. Nezájem o smysl bytí, nezájem o správnost rozhodnutí, nezájem o filosofii, nezájem o déšť a hvězdy. Nezájem o Letní Bouře, vůni rozmarýn a levandulí, nezájem o jasmínové kvítí, o čistotu. Jen tělo ve vší své bezduché prázdnotě. Čistě, schnopné, nezmožené depresí. Jen tělo.
Uklidil jsem si.
Hrál jsem The Sims.
Převlékl jsem postel.
Zařídil jsem si ISIC.
Prodloužil jsem si Kanta.
Jedl jsem. Hodně.
Duch však byl pryč a s ním i mysl. Jen naprosto praktické úkony čekaly na dobře zainstruované tělo. Jen malá touha zůstala. Touha učit se. A střípek mysli říkající, že teď už je povšem a učit se nemá cenu.
Vlastně mi to připomíná můj snový obraz. Já, obklopen drahokamy, na konci řadi lidí. Sedím a nemohu se zvednout. Mám černo před očima. Síla není. Někdo mi pomohl na nohy. "Měl bych se někoho chytit," říkám si. Kácím se k zemi. Mžourám. Přede mnou stojí fotograf. Pomáhá mi na nohy. Tma. S omluvou se chytám.
Snad tam je má mysl? Neschopna čehokoliv, jen myšlení? Nemající oči, nemající ruce, nemající tělo... v říši snové uvězněna a svou odloučeností vyřízena... Snad tak dopadla mysl, jenž byla od těla odloučena...
A tělo... tělo je schopné, ale nesmyslné. Zbytečné, lhostejné, apatické. Jen činí a neví proč, jen činí a neví co. Jen je... nic víc.
A přes všechnu tu nepříjemnost... jsou bolesti mnohem větší.
Ach... takové ty chvilky po zkoušce nemám ráda.. spěju k tomu všemi svými myšlenkami a to mě paralyzuje a nakonec člověk ani nemá radost...
Asi bych ti mohla napsat názor na celý tvůj článek, ale měla bych velký problém všechno zachytit.
Je to fajn.