close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

"Oni" tě nezachrání...

12. dubna 2012 v 22:24 | Grey.t Dreamer |  Myšlenky a pseudofilosofie
Dlouho jsem dnes vzpomínal na tu zajímavou myšlenku, která se mi honila hlavou, než jsem odemkl dveře bytu. Ve chvíli, kdy jsem otočil klíčem, se vytratila a já ji nemohl najít. Po dlouhé chvíli přemýšlení se vrátila.

Přemýšlel jsem o životě a o lidech. O tom, že jejich oblíbenost neurčuje, kdo jsou, přestože oni si to myslí.
Ale jak to pojmout tak, aby to mělo nějakou strukturu? Ehm... pokusím se.

V hodinách filosofie probíráme Kierkegaarda, který mluví o lidském zoufalství a o nutnosti najít své Já. Skvělý článek si o něm můžete přečíst zde: http://septen-triones.blog.cz/1201/zoufalstvi-z-pohledu-existencialismu-jak-prekonat-nemoc-k-smrti. Filosof, který může být považován za otce existencialismu, tvrdí, že když nejsme sami sebou, jsme zoufalí. To se týká vlastně každého. A já se díky němu přesunul opět k úvahám o sobě, o druhých a o světě z toho pohledu, který mám tak rád, ale kterého se zároveň děsím, protože mi zjevuje tolik ošklivých pravd o lidském rozkladu. Je to pohled na člověka jako na bytost, která je zde vždy sama za sebe, pátrá po svém osobním smyslu života, snaží se najít své místo a svádí jakýsi boj. Boj o život, ale především boj o sebe sama.

Kolik z nás vlastně dokáže uspokojivě říct, kdo je? Můžeme vypsat, co všechno jsme - naše zájmy, naší povahu, naše přátele, naše preference a postoje. Ale zde se nabízí ona pověstná věta, kterou slýchám z úst našeho učitele biologie: "Celek je víc než součet částí". A tak i já jsem víc než jen to, že jsem takový a makový a že mám rád to a ono. Nedokážu však říct, kdo vlastně jsem. Můžu se definovat jako člen určité skupiny, jako přívrženec určitého stylu, ale tím se ještě víc omezuji, škatulkuji a zbavuji své vlastní osobnosti. Nepopírám, že jsou lidé, kteří vědí, kdo jsou a kteří jsou sami sebou. Ale moc jich není.

Tohle je ale jen obecné nastínění směru těch úvah, které se různí. Nejčastěji uvažuji o svém vlastním poslání a životě. V nedávných dnech jsem ale narazil na jistý druh lidí, který mě něčím dráždí. Možná to je ten důvod, proč se jimi zabývám - abych zesměšnil jejich postavení a jejich důležitost. Pravděpodobně to dělám i proto, abych sám sebe vyzdvihl v poměru k nim. Dělám to z osobní zášti.

Nemám rád lidi, kteří jsou oblíbení. Myslím tím ty lidi, kteří staví na svém vulgárním bavičství. Nemám je rád, protože mi přijdou levní. Nevím, jak jinak to vyjádřit. A právě o nich jsem začal uvažovat. Vlastně nejen o nich, ale o celém problému sebehodnoty.


Pro začátek se pokusím nějak nastínit charakter těch osob, které mě k těmto úvahám přivedly. Jsou to společenští lidé, kteří nemají problém s používáním vulgarismů, naopak jimi přímo hýří. To dělají přesně tím způsobem, který je levný, ale svým způsobem sofistikovaný.
Nejsou to úplně povrchní lidé, nezabývají se úplnými blbostmi. Vlastně se zabývají docela důležitými věcmi ale velice specifickým způsobem. Jsou to lidé, kteří dokáží najít na všem velice dobře kritizovatelnou chybu, kteoru mohou rozebírat před ostatními. Nepostrádají um použít nenáročný jazyk, který oplývá nadávkami, přesto je však na úrovni. Pokusím se být konkrétnější, protože jak to vidím, vůbec se mi nedaří je popsat.

Kritizují. Dělají to vulgárně, ale velmi populárně. Tím způsobem, který se dobře poslouchá a ke kterému není těžké také něco přihodit. Jsou to vlastně drbny, jen trochu sofistikovanější. Objekt kritiky jsou schopní najít všude a to také dělají. Tím získávají pozornost ostatních. Všichni totiž rádi kritizují. (Nevím, jak v jiných zemích, ale v Česku je to vyloženě koníček).

Právě tihle lidé by se asi cítili mizerně, kdyby je nikdo neposlouchal. Kritizovat něco sám před sebou totiž moc zábavné není. Rozhodně ne pro ten typ lidí, kteří to dělají převážně kvůli pozornosti.

Já jsem spíš tichý člověk. Ne že bych nerad kritizoval, to naopak dělám velmi rád. Nedělám to ale pro pozornost, dělám to pro vyjádření rozhořčení. Mnohem radši si však užívám malých, tichých kouzelných věcí. Nebo řeším své pseudofilosofické, většinou "existenciální", problémy. Nedělám to ale tou formou, že bych nenachal nit suchou a všechno shodil. Spíš se něčím probírám a zvažuji to.

Možná je to nějakým vyzařováním konkrétních osob, které znám, že právě ten "vulgárně-kritický" druh lidí nemám rád. Přivedl mě však na zajímavou myšlenku.

Proč to vlastně dělají? Proč potřebují cizí pozornost? A proč kritizují?
Možná to vyjadřuje jejich nespokojenost a její zakrytí společenskou oblíbeností.

Oblíbenost mezi lidmi nám totiž dává důležitou věc - pocit vlastní hodnoty. Když jsme ustrkovaní, nikdo nás nemá rád a všichni se nám smějí, obvykle nás přepadne pocit, že je s námi něco špatně, že bychom se měli změnit a něco udělat. Když nás ale všichni chválí, baví se s námi a smějí se našim vtipům, potom máme pocit, že jsme "dobří". Lidé o nás mají zájem, takže jsme pro ně hodnotní.

To by vlastně nebylo špatně, kdyby ta hodnota nebyla na jejich náklonnosti závislá. Ve chvíli, kdy se od oblíbené osoby přátelé odvrátí, může dojít k problémům. Zdroj, který jí poskytoval hodnotu, zmizel. A s ním mizí i vlastní hodnota. Pak jsou jen dvě možnosti - zhroutit se do vlastní sebelítosti, nebo se obrnět zbrojí egoismu a narcismu. Obě metody jsou vlastně velice jednoduché. A jsou to dokonalé masky. Ne jen před ostatními, ale většinou i před námi samými. Buď si odmítáme připustit, že jsme opravdu malí a že po své hodnotě musíme pátrat hlouběji, nebo si odmítáme připustit, že naše situace má řešení. Chopíme se nejjednoduššího řešení a držíme se ho, přestože pod povrchem dále hnijeme.

Proč ale někdo vyhledává společnost? Možná, že většině lidí nejde o přátele ve smyslu jednotlivých lidí, ale o přátele jako skupinu. Často nám při hádce bývá útěchou, že máme spoustu dalších přátel. Ti stojí kolem nás a fungují jako štít proti pocitu méněcennosti. Podrží nás a my můžeme argumentovat tím, že je máme.

Jenže jen tím, že máme přátele, nezískáváme vůbec nic. Nic na sobě. Možná nás inspirují, mohou nám být oporou, můžeme se s nimi bavit o společných vášních, koníčcích a vlastnostech, dokonce si můžeme pomáhat ve vzájemném seboformování a sebeovjevování, ale nikdy nejsme definováni našimi přáteli.

Jsme zde sami za sebe. To je alespoň můj názor. Každý jako individuální bytost, která je sice zařazená do kontextu, ale není určena jen svým kontextem. Musí mít vlastní pevné jádro, aby mohla existovat a správně kooperovat.

Přátelé nám umožňují získat sebehodnotu pomocí zařazení do kontextu. Ale kdo jsme my sami?

Kdo jsem já?

To neurčují přátelé. To určuji jen já.

Ani celý dav vášnivých obdivovatelů, které bavím a kteří mě nadšeně poslouchají, mi nedává vlastní hodnotu. Tu si můžu dát jen já, protože jen já jsem ten, kdo je se mnou stále. Přesto se právě "já sám" ztrácí v hromadě přátel, kamarádů a známých, kteří mi o mě něco říkají.

"Mám tě rád" už nemá (podle nás) znít z vlastní duše, ale z úst někoho cizího. Kdo jiný mě ale může mít rád tím nutným, potřebným a opravdovým způsobem? Kdo mě může mít rád tak, abych tím získal opravdovou a stálou hodnotu? Jen já sám.

Otázka je proč. Proč já sám určuji svou hodnotu? Nemůžu sám sebe zradit?
Můžu.

A právě v tom je problém.

Často se říká: "Nevěřím v Boha, věřím v sebe." Na jednu stranu jsou to velice silná slova, na druhou stranu je to velice oblíbená lež. Člověk se nikdy nespoléhá jen sám na sebe. Alespoň já nikoho takového neznám. Vždy jsou to naši přátelé, kteří nás drží. A kolikrát je při kritickém pohledu tak bolestně zjevné, jak moc je naše bavičství jen maskou. Proto je levné. Nejde od srdce, jde od vulgarity. A právě tato kritika hledá podobné trosky - lidi, kteří se za kritikou, vulgarismem, jistou "levností" a "prodejností" skrývají. Jejich slova jsou jen "flatus vocis". Nic neznamenají a mluví se jen aby se něco mluvilo. Jen aby nevyzněla tak patrně jejich rozpadlost.

Svým způsobem to děláme všichni. Něčím bráníme, aby naše rozpadlost vyšla najevo. Nebo se jí inspirujeme a tvoříme, čímž jí ubíráme na ničivém zjevu a dáváme jí zjev něčeho krásného a hlubokého.

Máme masky. Svým způsobem jedinečné, ale vlastně velice podobné. Protože ostatní nám mohou poskytnout záplatu na naši prázdnotu velice snadno a účinně. Sice to není opravdová záplata a je dočasná, ale funguje, protože se stále obnovuje.

Můžeme být sebeoblíbenější a v očích druhých sebedokonalejší, ale pořád zůstáváme tím, čím jsme i bez nich.
A proto i sebelepší bavič, který se může zdát sebevědomý, uvědomělý a dokonale vyrovnaný vlastně není ničím jiným, než maskou trosky.

Snad... snad se mi povedlo říct to, co jsem chtěl.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sionnach. sionnach. | Web | 13. dubna 2012 v 8:51 | Reagovat

Pěkné probuzení úžasným článkem.:)
Jsem ráda, že jsi rád, že jsem zpět. Strachy o mě opravdu neměj. Mě sice je často na nic, ale před srážkou autem, vlakem nebo dokonce pádem letadla na mou hlavu si dávám pozor.

Napsal jsi článek o něčem, nad čím také často přemýšlím. A jistou nesnášenlivost vůči těm oblíbeným lidem bych s tebou mohla sdílet.

Oblíbení lidé. To jsou také většinou ti, kteří nás pomlouvají. A kritizují. A chtějí si tím dokázat svou nadřazenost nad námi. Já těmito lidi pohrdám. Už jen proto, že si neumí najít něco důležitějšího, čím by se mohli zabývat, než životy ostatních a různými bezcennými problémy. Takoví lidé by si nejdříve měli zamést před vlastním prahem, než začnou vymetat ten můj.

Zároveň však těm lidem vůbec nic nezávidím. Třeba mají tito lidé hromadu lidí, která je obklopuje, ale já být oblíbeným člověkem, hromadě lidí, co by mě obklopovala bych nevěřila.

Mám jen jednu pravou kamarádku. A vyhovuje mi to. A jsem za ni ráda. Nedokázala bych se vyrovnat s obrovským počtem lidí kolem mě. Nemám ráda, když mě někdo zradí a tak své důležité věci 'ukládám' jen do jedné jediné osoby, u které mám jistotu, že mě nezradí.

Většina lidí si o mě myslí, že jsem divná. A já jim to neberu. Jen se snažím vynikat. Být něčím odlišná. A to skupince stejněsechovajících lidí vadí.

Každý má však právo na to, být odlišný. Já ho využívám. Ikdyž mě někdy skupinka stejněsechovajících lidí stáhne k nim, zase z tama vylezu. Nebaví mě to.

Díky za rady k metru. Určitě tě někdy využiji jako průvodce. Budu se na to těšit a nebudu tu Prahu teď schválně nějak moc objevovat.:)

Mohl jsi psát dál, já jsem nesmírně ráda, když si u sebe na blogu můžu přečíst nějaký tvůj extradlouhý a obrovsky hodnotný komentář. :)

Tvá věrná sionnach.

2 Fronésis Fronésis | 17. dubna 2012 v 19:03 | Reagovat

Životně důležitý spam: Opusť okamžitě tohle místo, jinak se ztraceným časem ztratíš i možnost stát se skutečným filosofem, a Ty to moc dobře víš! Prosím, obětuj zahazování toho nejvzácnějšího na později, kdy to nebude tolik vzácné.
A budu Tě varovat pořád.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama