Netvrdím, že je to naposledy a doufám, že už nikdy si nedovolím tvrdit nic tak odvážného. Ne.
Večerní procházky mohou být inspirací. Velmi hlubokou inspirací k myšlenkám. Stejně jako hodina prosezená u psycholožky. Je podstatné se zadívat do zrcadla. Je podstatné se podívat do sebe a poodhalit roušku Letní Bouře, protože v jejím koutku vzniká zmatek.
Je třeba prozářit vše alespoň trochu jasem rozumu.
Padlo tvrzení. Smrtící. "Ale vy jméno nemilujete, jak byste mohl! Vždyť se ani pořádně neznáte, viděli jste se jen jednou."
Ach. Padlo na základy.
Na čem stojí láska k Letní Bouři? Na lásce je jménu.
A když není láska ke jménu... nemá na čem stát láska k Letní Bouři.
Pokud však něco tak moc určuje směr vašeho života, nemůžete si dovolit to nechat prostě spadnout.
Nemohl jsem přijmout to tvrzení. Tvrzení, že nemiluji jméno. Netvrdil jsem snad, že Letní Bouře není ničím víc než jménem, přesto ale k němu byla pevně vázána.
Vydal jsem se na cestu časem. Vrátil jsem se do doby, kdy všechno bolelo. Do doby, kdy jsem se rozpadl a musel jsem se složit.
Jak sladké bylo objevit slasti tělesné lásky, ale jak hořké bylo, že mi byly záhy opět vzaty. Skoro jako kdyby to obsahovalo určitou škodolibost. Cítil jsem se tolik sám.
A... a pak tu bylo jméno. Z ničeho nic. Prostě tu bylo.
Co jsem tehdy potřeboval? Jaký jsem tehdy byl?
Byl jsem... rozpadlý. Mé sebevědomí bylo roztrháno na kusy, utápělo se v zoufalství a upadalo do nezměrné nízkosti. Má chuť po lásce, po tom blahodárném citu, pocitu i vztahu, byla neskutečná a neuvěřitelně palčivá. Byl jsem sám. Sám jako nikdy. Opuštěný a ponechaný ve své rozpadlosti. Rozervaný na kusy, ponechán k vlastnímu sebeskladu.
Zoufalství a nenávist. Přesně oni vládli té době.
Potřeboval jsem světlo. Novou lásku, jinou. Nehříšnou, čistou, plnou světla, citu, něhy, radosti... bez lží a temnot pochybných flirtů a pekelných svodů.
Vysnil jsem si to a přesně po tom jsem toužil. Lásku, vášeň, život. V hlavě vznikal obraz něčeho, co by z mého dnešního pohledu mohlo dostat označení Letní Bouře. Vznikala, ale jméno tu ještě nebylo.
Pak se ale objevilo. Pokud máte v hlavě obraz, který vás jako jediný naplňuje a dostanete pár rysů šablony, snadno si do ní svůj obraz vtisknete. Přesně takové bylo jméno. Neznámé a neúplné, naplnitelné mou představivostí. Dalo mi k dispozici jen pár črtů, právě takových, jaké se shodovaly s Letní Bouří. Až ve jménu úplně ožila.
Jméno samo ale Letní Bouří není.
Jak jen to říci, když slova nestačí?
Ach ano, nebylo by těžké milovat jméno, dokud by do něj šla vkládat Letní Bouře.
Ale pravda je taková, že skutečný obraz Letní Bouře si v sobě nesu já. Je to obraz, který jsem já vytvořil, který je mým dílem a částí mne. Tou částí, kterou si nepřipouštím. Možná proto, abych mohl milovat něco, co není mnou. Ono to ale mnou JE.
Jaká vlastně je Letní Bouře?
Živá, nezkrotná, životodárná, ale i smrtící. Není jen tím zlatým světlem a osvěžujícím deštěm, patří k ní mraky a blesky, patří k ní vítr. Nejvíc ze všeho je sama sebou.
Je takové i jméno?
Nebylo by těžké ho tak vidět. Ale není. Nemůže být, vždyť právě jméno obsahuje v sobě mnohem víc, je mnohem různější.
Je takové jen z části.
Jsem takový já?
Ne, byla by bláhovost si to myslet. Ale zároveň ano. Je taková část mne. Přesně ta část, kterou jsem potřeboval, když jsem byl na dně, rozervaný a topící se v zoufalství a nenávisti.
Ve jménu jsem viděl Letní Bouři. Díky tomu jsem mohl jít dál. Za ním.
Jméno jsem ale mít nemohl.
Letní Bouři snad mít mohu.
Protože je ve mně, je mou součástí.
Nepotřebuji mluvit se jménem. Potřebuji mluvit s Letní Bouří.
Potřebují s ní být jedním.
Nepochybuji však, že bych dokázal milovat jméno. Už jen pro to, jak nádherné je. Pro fyzickou krásu. Pro ty dokonale plné rty. Líbal bych je, dokud bych z nich nevylíbal všechnu jejich červenorudou barvu, dokud by v těle, které rtům patří, nezavládl plamen. Hladil bych kůži. Tu hebkou, světlou kůži.
Skoro jako by skrz to lidské tělo prosvítala čistá krása tak jasně, že jí nemohu být neoslněn. Září a volá: "Vem si mě, ochutnej mě, dotkni se, pohlaď, líbej..."
Ach, jméno, pro tvou Krásu bych vraždil.
Krásnější je snad jen... Letní Bouře.
Ty... Ty. Ty! Ty jsi mým spojením s Letní Bouří.
Já... Já. Já! Já jsem svou vlastní Letní Bouří.
Je bolestivé připustit si, že nemiluji tebe.
Ale... je to snesitelné. Snesitelnější, než kdybych tě miloval.
Jméno... snad se jednou naučím vnímat tě od Ní odloučeně.
Po tvých rtech však asi nikdy toužit nepřestanu.
Kéž by... aspoň jednou... pro ten pocit!