Vůně rozmarýn a levandulí mě opět dohání, stejně jako jasné tušení těch rtů. Přestože když zavřu oči, už je přesně nevidím, jsem si jistý, že bych je poznal na první pohled. Cítím je. Cítím jejich tvar, jejich plnost. Patrně je ale nikdy nespatřím.
Můj pokoj je naplněný vůní jasmínu, která s oranžovočerveným světlem svíčky a lávové lampy dotváří zvláštní atmosféru.
Mému tělu schází fenyletylamin. Přísahal bych, že jsem na tom hormonu závislý. Stejně jako na vizích těch kouzelných rtů, které mi přivádějí lehčí opojení hormonem zamilovanosti. Lehčí.
Musím vidět Letní Bouři! Musím vidět jméno! Vize blednou, hladiny fenyletylaminu klesají a ani čokoláda už nepomáhá. Potřebuju to. Potřebuju vidět ty nejúžasnější rty a pocítit to chvění a vzrušení z vůně rozmarýn a levandulí.
Pořídil jsem si růži. Doufám, že mi v pokoji vydrží. Taková malá připomínka mých snů.
Schází mi můj diamant, o kterém se mi v noci zdálo. Tak krásný, čistý a ostrý. Vlastně to byla asi nejdokonalejší a nejostřejší věc o které se mi kdy zdálo. Držel jsem ho v ruce a po probuzení jsem na něj zapomněl. Potom jsem si vzpomněl, že jsem měl něco nádherného, co mi teď chybí. Diamant. Nádherný, velký a dokonalý.
Po probuzení byl dokonce důležitější než to, co bylo nejdůležitější ve snu. Malý kamínek, neobvykle tvarovaný, na kterém byla závislá má rodina. Nevím jak a nevím proč. Někdo ho ukradl a já ho chtěl získat zpět. Měl jsem ale i diamant čistší, než nejčistší srdce.
Myslím, že jsem posedlý krásou. Ve světě je spousta hodnotných věcí, ale já si vyberu zrovna tu nejpomíjivější a nejpovrchnější - krásu. Krása sama o sobě není povrchní, ta, kterou jsem posedlý, však ano.
Je to krása rtů jména. Je to krása všech těch hezkých lidí, které potkávám občas na ulici, v tramvaji, v metru... Je to krása, která nemá nic společného s přirozeností.
I když... krása Letní Bouře snad nemůže být jiná, než přirozená. Je to přeci krása vůně levandulí a rozmarýn...
Jsem ale posledný také čistotou. Diamantem a vůní jasmínu. Viděl jsem ale někdy v někom čistotu?
Jsem posedlý tolika věcmi...
... a tak málo z nich se mi opravdu přiblíží.
Jen mi někdo řekněte, k čemu to všechno je. Všechna ta slova, všechny ty články, všechny ty nálady a pocity. K čemu? Občas mi přijdou tak prázdné, tak zbytečné...
Nemám na víc?
A je vůbec něco víc?
Usnu s vůní jasmínu a snem o čistotě. A doufám, že ve snu objevím diamant. Nebo aspoň pole plné rozmarýn a levandulí... a v něm jedny dokonalé rty...
Rty... to je to jediné, co mi zůstalo.
Tes lèvres sont comme un nuage. Mais tes lèvres sont juste un rêve.
Životně důležitý spam: Opusť okamžitě tohle místo, jinak se ztraceným časem ztratíš i možnost stát se skutečným filosofem, a Ty to moc dobře víš! Prosím, obětuj zahazování toho nejvzácnějšího na později, kdy to nebude tolik vzácné.
A budu Tě varovat pořád.