Duben 2012

Výkřiky ne-moci

15. dubna 2012 v 19:58 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsem nemocný?

Velice častá otázka posledních dní. Uvnitř mě se odehrává spousta dramat. Drama rozporu Lásky a Nenávisti pociťované k sobě samému, drama lenosti a aktivity, drama chtění a nechtění, smyslu a nesmyslu...
Bojuji, dalo by se říct, o holé přežití.

Chvílemi převládá pasivita a odevzdanost. Jsou okamžiky, kdy mám pocit, že to přichází. Jsou chvíle, kdy to přijde bez varování. Občas se ve mně zvedají vlny zvláštní, zoufalé agrese. Jako kdybych byl tak zdrcen svou "ne-mocí", že se pokusím zobrazit svou "moc". Jenže i výkřik moci postrádá opravdovou "moc", pokud pochází z "ne-moci". Je to jen zoufalá pomoc, která mě má zachovat při naději, že ještě něco zmůžu. Zpravidla přichází v těch chvílích, kdy mě na kolena sráží bezmoc. Není jen psychická, je to podivně chvění a svírání. Mé prsty jakoby vychladnou a ztratí schopnost se dovírat. Všechno se to sice odehrává v mé hlavě, ale projevuje se to na tělu.

Droga

15. dubna 2012 v 0:20 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Letní Bouři
Vůně rozmarýn a levandulí mě opět dohání, stejně jako jasné tušení těch rtů. Přestože když zavřu oči, už je přesně nevidím, jsem si jistý, že bych je poznal na první pohled. Cítím je. Cítím jejich tvar, jejich plnost. Patrně je ale nikdy nespatřím.

Můj pokoj je naplněný vůní jasmínu, která s oranžovočerveným světlem svíčky a lávové lampy dotváří zvláštní atmosféru.

Mému tělu schází fenyletylamin. Přísahal bych, že jsem na tom hormonu závislý. Stejně jako na vizích těch kouzelných rtů, které mi přivádějí lehčí opojení hormonem zamilovanosti. Lehčí.

Musím vidět Letní Bouři! Musím vidět jméno! Vize blednou, hladiny fenyletylaminu klesají a ani čokoláda už nepomáhá. Potřebuju to. Potřebuju vidět ty nejúžasnější rty a pocítit to chvění a vzrušení z vůně rozmarýn a levandulí.

Pořídil jsem si růži. Doufám, že mi v pokoji vydrží. Taková malá připomínka mých snů.

Schází mi můj diamant, o kterém se mi v noci zdálo. Tak krásný, čistý a ostrý. Vlastně to byla asi nejdokonalejší a nejostřejší věc o které se mi kdy zdálo. Držel jsem ho v ruce a po probuzení jsem na něj zapomněl. Potom jsem si vzpomněl, že jsem měl něco nádherného, co mi teď chybí. Diamant. Nádherný, velký a dokonalý.
Po probuzení byl dokonce důležitější než to, co bylo nejdůležitější ve snu. Malý kamínek, neobvykle tvarovaný, na kterém byla závislá má rodina. Nevím jak a nevím proč. Někdo ho ukradl a já ho chtěl získat zpět. Měl jsem ale i diamant čistší, než nejčistší srdce.

Myslím, že jsem posedlý krásou. Ve světě je spousta hodnotných věcí, ale já si vyberu zrovna tu nejpomíjivější a nejpovrchnější - krásu. Krása sama o sobě není povrchní, ta, kterou jsem posedlý, však ano.

Je to krása rtů jména. Je to krása všech těch hezkých lidí, které potkávám občas na ulici, v tramvaji, v metru... Je to krása, která nemá nic společného s přirozeností.
I když... krása Letní Bouře snad nemůže být jiná, než přirozená. Je to přeci krása vůně levandulí a rozmarýn...

Jsem ale posledný také čistotou. Diamantem a vůní jasmínu. Viděl jsem ale někdy v někom čistotu?

Jsem posedlý tolika věcmi...
... a tak málo z nich se mi opravdu přiblíží.

Jen mi někdo řekněte, k čemu to všechno je. Všechna ta slova, všechny ty články, všechny ty nálady a pocity. K čemu? Občas mi přijdou tak prázdné, tak zbytečné...
Nemám na víc?
A je vůbec něco víc?

Usnu s vůní jasmínu a snem o čistotě. A doufám, že ve snu objevím diamant. Nebo aspoň pole plné rozmarýn a levandulí... a v něm jedny dokonalé rty...

Rty... to je to jediné, co mi zůstalo.

Tes lèvres sont comme un nuage. Mais tes lèvres sont juste un rêve.

"Oni" tě nezachrání...

12. dubna 2012 v 22:24 | Grey.t Dreamer |  Myšlenky a pseudofilosofie
Dlouho jsem dnes vzpomínal na tu zajímavou myšlenku, která se mi honila hlavou, než jsem odemkl dveře bytu. Ve chvíli, kdy jsem otočil klíčem, se vytratila a já ji nemohl najít. Po dlouhé chvíli přemýšlení se vrátila.

Přemýšlel jsem o životě a o lidech. O tom, že jejich oblíbenost neurčuje, kdo jsou, přestože oni si to myslí.
Ale jak to pojmout tak, aby to mělo nějakou strukturu? Ehm... pokusím se.

V hodinách filosofie probíráme Kierkegaarda, který mluví o lidském zoufalství a o nutnosti najít své Já. Skvělý článek si o něm můžete přečíst zde: http://septen-triones.blog.cz/1201/zoufalstvi-z-pohledu-existencialismu-jak-prekonat-nemoc-k-smrti. Filosof, který může být považován za otce existencialismu, tvrdí, že když nejsme sami sebou, jsme zoufalí. To se týká vlastně každého. A já se díky němu přesunul opět k úvahám o sobě, o druhých a o světě z toho pohledu, který mám tak rád, ale kterého se zároveň děsím, protože mi zjevuje tolik ošklivých pravd o lidském rozkladu. Je to pohled na člověka jako na bytost, která je zde vždy sama za sebe, pátrá po svém osobním smyslu života, snaží se najít své místo a svádí jakýsi boj. Boj o život, ale především boj o sebe sama.

Kolik z nás vlastně dokáže uspokojivě říct, kdo je? Můžeme vypsat, co všechno jsme - naše zájmy, naší povahu, naše přátele, naše preference a postoje. Ale zde se nabízí ona pověstná věta, kterou slýchám z úst našeho učitele biologie: "Celek je víc než součet částí". A tak i já jsem víc než jen to, že jsem takový a makový a že mám rád to a ono. Nedokážu však říct, kdo vlastně jsem. Můžu se definovat jako člen určité skupiny, jako přívrženec určitého stylu, ale tím se ještě víc omezuji, škatulkuji a zbavuji své vlastní osobnosti. Nepopírám, že jsou lidé, kteří vědí, kdo jsou a kteří jsou sami sebou. Ale moc jich není.

Tohle je ale jen obecné nastínění směru těch úvah, které se různí. Nejčastěji uvažuji o svém vlastním poslání a životě. V nedávných dnech jsem ale narazil na jistý druh lidí, který mě něčím dráždí. Možná to je ten důvod, proč se jimi zabývám - abych zesměšnil jejich postavení a jejich důležitost. Pravděpodobně to dělám i proto, abych sám sebe vyzdvihl v poměru k nim. Dělám to z osobní zášti.

Nemám rád lidi, kteří jsou oblíbení. Myslím tím ty lidi, kteří staví na svém vulgárním bavičství. Nemám je rád, protože mi přijdou levní. Nevím, jak jinak to vyjádřit. A právě o nich jsem začal uvažovat. Vlastně nejen o nich, ale o celém problému sebehodnoty.

God in Silence... Silence in God

8. dubna 2012 v 22:55 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro víru a duchovno
Pronásleduje mě. Dostávám náznaky. Přesně takové, o které jsem žebral.
"Dejte mi znamení, že jste. Jasné znamení."
Kolikrát o něm ještě uslyším? Jeho jméno proniká i hlukem, v tichu se rozléhá nekonečně.
Jeho jméno...

Kolikrát uslyším o Lásce, která je nekonečná? Láska, kterou mohu opětovat, ale která bude vždy jen nezměrně malinká proti tomu, jak miluje On.

Jsou to znamení? Bylo by hloupé a naivní si to myslet? Nebylo by mnohem hloupější, slepější a naivnější věřit, že to znamení není?

Nejdřív tolik slov na filosofii. Tolik silných slov. Potom Svědci Jehovovi. A pak tolik dalších zmínek. Tolik. Dnešním sledováním Stromu Života konče.

Měl bych? Nesmím?

A kam potom zmizí Ona? Ta, která tu pro mě byla vždy... I ona je plná lásky... krásy... a ticha. Jejího specifického Ticha. A pokud slyším Jeho Ticho, potom musím přiznat, že je jiné. Tišší a absolutnější, není však víc Tichem. Její Ticho je plné Života. Je to Ticho, ve kterém zní zvuky - šumění listí, dešťové kapky, sněhové vločky, vlnky, zpěv ptáků... Jeho Ticho je Ticho bez zvuků. Ticho, ve kterém zní Jeho hlas. Ticho mě neznámé.

Čí jsou ty doteky? Doteky sněhu, deště, větru? Ty doteky, které jsou intimní a jdou do hloubky? Jsou Boha, či Matky Přírody? Obojí se setkává ve mně a v Životě. Jsou to doteky Života.

Ale... hledá mě On? Zradím tím Ji?

Chtěl bych ho slyšet...

Cítím se zmatený... Tím vším, co by mohlo být "nad námi" a tím, jak nezměrně veliké to je. Nekonečně veliké. Jako by chybělo jen pár kroků k tomu, abych to opravdu viděl.

A přece vím, že na jeho cestu nevstoupím. Ze strachu a z nejistoty.
Nebo... vstoupím?

Skrz Ticho mě volá Bůh... skrz Boha mě volá Ticho.
A já se v tom ztrácím.

Letní Bouře - rozuzlení

1. dubna 2012 v 23:02 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Letní Bouři
Netvrdím, že je to naposledy a doufám, že už nikdy si nedovolím tvrdit nic tak odvážného. Ne.
Večerní procházky mohou být inspirací. Velmi hlubokou inspirací k myšlenkám. Stejně jako hodina prosezená u psycholožky. Je podstatné se zadívat do zrcadla. Je podstatné se podívat do sebe a poodhalit roušku Letní Bouře, protože v jejím koutku vzniká zmatek.

Je třeba prozářit vše alespoň trochu jasem rozumu.