Hra, která ničí

17. března 2012 v 19:34 | Grey.t Dreamer |  Myšlenky a pseudofilosofie
Hra na pravdu... tak nějak by se dalo nazvat dění na mém blogu. Netvrdím snad, že to co tu píšu, není pravdivé, ale je to jiné. Lidé, kteří mě znají naživo musí přiznat, že takhle se nevyjadřuji, že jsem jiný, než mé blogové já. Vlastně to opravdu je Hra na pravdu. Články, které píšu jdou ze mně, ale není to přesně to, co se děje. Nechávám zde působit jen část sebe a řekl bych, že je to právě ta část, která v normálním životě na povrch nevynikne.
Tak trochu začínám chápat rozkol mezi Májem a Máchovými deníky. Máchův život byl snad opravdu trochu jiný než jak by člověk usoudil z Máje (a snad i dalších děl), ale to neznamená, že Máj je lež. Je to jen jiná část pravdy, je to taky vlastně Hra na pravdu. Tím nechci říct, že můj blog je to samé jako Máj, ale zrovna v tomhle aspektu jsou si něčím obě "díla" podobná.


Hra na pravdu zachází ale mnohem dál, než jen do tvorby, kde je vlastně tolerovatelná.
Na pravdu si hrajeme ale trochu každý den. Myslím si, že většina lidí, pokud ne všichni, má masky. Člověk moderní doby je vlastně mistr masek. Někdo je snad víc sám sebou a někdo míň, někdo se snaží prosadit to, co pokládá za své já, jiní raději nastaví požadovanou masku. Není to ale jen manýr, je to po nás vyžadované. Když přijdeme do práce, předpokládá se, že se budeme nějak chovat a že budeme schopni překousnout některé problémy osobního charakteru, třeba antipatie k nadřízenému. Ve škole se očekává, že žák bude nějak uznávat učitelskou autoritu a nebude na učitele řvát: "Kréténe," i když by moc rád.

(Píseň s názvem We are not what we say we are od kapely Versa se k tématu velice hodí)

Masky jsou vlastně hra na pravdu - jako divadlo. Snažíme se něco ukázat tak, aby to vypadalo jako pravda. Kolikrát takovou masku nastavujeme i sami před sebou a tak dlouho si opakujeme, že je pravdivá, až tomu uvěříme.

Kdo za tím ale stojí?
První viník by mohl být nalezen v univerzálním zločinci dnešní doby - tím je ego. Ego pomlouvá skoro každý druhý ezoterik, mystik a tak dál. Ego je totiž strašně zlé. Čím? No třeba tím, že nám umožňuje fungovat tak, jak fungujeme. Ne, abych byl upřímný, snažím se to pochopit a snažím se to respektovat. Čtu knížku o šamanismu a autor se velmi rád naváží do ega. Čtu se zaťatými zuby a snažím se to překousnout. Ne, já ego neviním.

Slovíčko ego pochází z latiny a znamená já. Znamená to, že kdo viní to "příšerně zlé" ego, viní sám sebe? Samozřejmě že můžeme vzít psychologické pojetí a tvrdit, že ego není totéž, co self. Ego je jen já ve smyslu vědomé já, jen jeden z komplexů, zatímco self je bytostné já, jádro naší bytosti. Ale tím se vlastně nic neřeší.
Ego pro mě znamená já a to pro mě znamená právě to, co jsem, za co se považuji, to, o čem se snažím uvažovat, když přemýšlím o tom, kdo jsem. Ego je ta část mě, která má přání, sny, nějak jedná. Ego je ta vědomá část mě, která uvádí věci do děje. A není zlá, protože ani já nejsem zlý.
To špatné je snad egoismus - zveličování vlastního já, zveličování a upřednostňování sebe sama. To je asi něco jako narcistická porucha osobnosti a ta má původ v nízkém sebevědomí. Jenže z nízkého sebevědomí vám může vzniknout narcis nadutý k prasknutí, ale i hromádka neštěstí, která se přilepí na paty každému druhému a které se říká závislá porucha osobnosti. Z toho vyvozuji, že egoismus je prostě nemocný přístup člověka, který není schopný si přiznat vlastní malost a něco s ní dělat a proto dává na svou osobu takový důraz, aby se jemu i okolí jevila veliká. To nedělá nic dobrého, ale není to zlo, je to nemoc.

Co je tedy na vině, když to není ani ego, ani egoismus?
Mám takový nápad. Podobně jako můžou lidé být orientováni víc dovnitř a nebo víc navenek, tedy tak, že hledají víc vnitřní příčiny pro jisté děje a chování, nebo vnější příčiny, mohou být i lidé orientováni k sobě a lidé orientováni k celku, ke kontextu.
Lidé, kteří jsou pak orientováni ke kontextu můžou být považováni za ty, kteří se vzdávají vlastního ega. Ale není to vzdávání se ega, je to jen jiné nakládání s ním. Tito lidé pak vnímají svět trochu jinak a jistě je pro ně typická právě cesta duchovna, mysticismu a ezoteriky.
Oproti nim stojí lidé, kteří vztahují svět k sobě a dávají důraz na sebe. To je typický přístup individualistické západní kultury. Důraz klademe na sebe. Ale to samé je vlastně i to, když máme jednoho jediného Boha a vnímáme ho jako jedinou, separovanou bytost, nadřazenou všemu ostatnímu. To je pravděpodobně většinový pohled křesťanů.
Důraz na sebe ale není nutně viníkem sebestředné, arogantní bytosti a civilizace, která je posedlá hrou na pravdu a maskováním. Opět záleží na naložení s "egem". Důraz kladený na "já" separované od ostatních může vést k fascinujícímu sebezkoumání, k hluboké introspekci, ke zkoumání sebe sama, smyslu bytí a ke kladení existenciálních otázek, což ale není žádný nemocný přístup a rozhodně nemusí vést k maskám - snaží se naopak vést k pravému sebepoznání, ale ne skrze Boha, božstva a podobně, ale skrze sebe sama, introspekcí, pozorováním a zkoumáním sebe sama.

Takže viníka pořád nemáme, ale proč nepokračovat? (Baví me to.)

Zkusím se na to podívat trochu jinak. Kdo vyžaduje nošení masek, hru na pravdu? Jsme to my, nebo je to "společnost"? (Nerad pokládám za viníka společnost, o tom si můžete přečíst tady.) Jistě je tlak společnosti veliký a náš postup v ní nám bude usnadněn, když společnosti vyjdeme vstříc tím, že se budeme tvářit tak, jak od nás ona právě v danou chvíli očekává. Co je ale motivací k tomu, abychom tak dělali? Je to právě postup ve společnosti vyměněný za upřímnost v sebeprezentaci. Jsme ochotni potlačit část sebe, abychom získali lepší postavení, víc přátel, lepší zázemí, víc peněz, prostě abychom získali něco, co nám dělá dobře. To by snad ani nebylo tak zlé, pokud sami nezapomeneme, kdo jsme. Jenže je to život ve lži. V práci lezeme šéfovi do prdele jako diví, jindy se mile usmíváme, zatímco v myslí nám lítají nadávky jako o závod... Tím potlačujeme sami sebe.
To ale není zločin, to je daň za civilizovaný život. Kdybychom se řídili jen náhlými popudy, instinkty a pudy, nemohla by existovat civilizace jak ji známe. Někdy je prostě potřeba potlačit vztek a zatvářit se mile. Můžeme to považovat sice za malý krok k sebepotlačení a možní i k sebeodcizení, ale rozhodně to není krok dost velký natolik, abychom opravdu ztratili vědomí o tom, kdo jsme. Pokud si uvědomujeme náš vztek a to, že ho potlačujeme, protože to tak má být, nepotlačujeme tím sami sebe, jen předstíráme. (A to je opět hra na pravdu).

Jsou ale ty fatální situace, kdy si hrajeme na pravdu sami před sebou. Tady už nemůžeme vinit společnost, ale jen a jen sami sebe.
Zločinem není hrát si na pravdu před ostatními, když to nikomu neškodí a když sami víme, že jde o hru (a vetšinou, řekl bych, to vědí i ostatní), zločinem je hrát si na pravdu sami před sebou takovým způsobem, že zapomeneme na to, kým skutečně jsme. Není na škodu představovat si sami sebe v jiných situacích s jinými vlastnostmi, tím získáváme jen cíl k sebezdokonalení. Problém nastává, když něco potlačujeme sami před sebou. Potlačování před ostatními může být dobrým předstupněm k potlačování před sebou samými, ale nemusí. Jenže potlačováním sami před sebou ztrácíme obraz sami sebe a vzdalujeme se od své možnosti být "dokonalí" a celiství (dokonalí ve smyslu hotoví, vyspělí, dokonaní). Nemůžeme totiž už pracovat na svých špatných vlastnostech, protože jsme je začali ignorovat a potlačovat, nemůžeme se zdokonalovat, protože se už tváříme sami před sebou dokonalejší. Proto vnitřně "hnijeme", přestože se sami sobě zdáme v pořádku.

Tím jsem ale nenašel viníka. Viníkem jsme my sami, ale co nás pudí k tomu, abychom na sobě nepracovali, ale potlačovali to, co se nám nelíbí a zvěličovali a doplňovali si to, co se nám líbí. Co nás nutí ke hře na pravdu před sebou samými?
Určitě je to pocit vlastní nedokonalosti, ten se však dá řešit nejen potlačením, ale i tvrdou prací. Problém možná představuje právě ta "tvrdá práce". Není to hned a není to jednoduché, nemusí se to povést. Potlačit špatné a udělat ze sebe velikána a světce je mnohem jednodušší a rychlejší.

Nebezpečí ale hrozí ve ztrátě sama sebe, smyslu života a hlavně ve ztrátě možnosti "sebeléčení". Těžko totiž můžete léčit nemoci, opravovat chyby, kterých si nejste a nechcete být vědomi. (Je totiž tak sladce jednoduché vidět chyby všude okolo, jen ne na sobě).

Kromě toho, že zůstanete zaseklí na místě hrozí ještě horší věci. Hrozí smutek. A ten je často tak nevhodný, že se potlačí, dokud se znovu nezačne objevovat stále silnější, dokud se nezačne blížit depresi a pocitu vyprázdnění.

Když už jsem u tématu depresí a hry na pravdu, rád bych upozornil na to, že sami sobě nemusíme nalhávat jen vlastní dokonalost a velikost, ale i vlastní malost a ubohost. Stačí jen místo špatného potlačit to dobré a akcentovat to špatné. Klást důraz na vlastní chyby není špatné do té doby, dokud se člověk odvažuje s nimi něco dělat, pokud je ale zdůrazňuje jen proto, že jich lituje, může to pro něj mít katastrofální důsledky.
Člověk by totiž neměl žít jen vlastní velikostí, pokud nezná i vlastní malost, aby věděl, z čeho pochází, ale neměl by ani padat do vlastní malosti a zapomínat na svou velikost, ke které má růst. Protože k čemu je člověku znát své chyby a být si vědom své ubohosti, když neví, že může růst?

Teď se pokusím svou pseudofilosofickou úvahu trochu shrnout: Jsme to my a jen my, kdo způsobuje, že si sami před sebou hrajeme na pravdu. A i v případě, že jsme k tomu něčím nuceni, rozhodnutí lhát sám sobě a potlačovat v sobě některé aspekty své bytosti je jen na nás. Hra na pravdu potom může mít katastrofální důsledky, pokud zapomeneme, že to je jenom hra. Můžeme tím totiž ztratit možnost růst a zlepšovat se, můžeme tím ztratit i smysl života a oddálit se své podstatě. Hra na pravdu nás ale může nejen zvětšovat, ale i zmenšovat. (A sama o sobě, pokud víme, že je hrou, není na škodu, protože nám může ukazovat jací chceme být a jací být nechceme. Problém je až v rozhodnutí nezlepšovat se, ale potlačit, co se mi nelíbí).

Rád bych znal váš názor. Vyjádřete ho prosím pomocí ankety nebo v komentáři.
Děkuji.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jaký je váš názor na mou úvahu?

Souhlasím s tebou. 70% (7)
Souhlasím jen s něčím. 10% (1)
Nesouhlasím s tebou. 20% (2)

Komentáře

1 Gabby Gabby | Web | 17. března 2012 v 20:04 | Reagovat

Krásný psychologický rozbor..:) O psychologii se chci v budoucnu zajímat (a už tak nějak začínám), proto jsem celý článek hltala jedním dechem. Řekla bych, že tato hra, tuto masku nosíme vlastně kvůli tomu, abychom potlačili bolestnou pravdu, kterou nechceme vidět (vědět). :) Toť můj názor..:)) A ještě jednou, krásný článek :)

2 eM Gee eM Gee | E-mail | Web | 17. března 2012 v 20:12 | Reagovat

Nějak nevím, jak se k tomu vyjádřit. Nicméně s tvým názorem souhlasím.
Článek se mi hrozně líbil. nejdřív jsem se zalekla jeho délky, ale píšeš hrozně čtivě a přelouskala jsem to až na konec.
nevím, jaký mám zaujmout postoj k tomu, že člověk musí přizpůsobovat své chování podle společnosti, kde se zrovna nachází. Někdo totiž říká, že je to omezování osobnosti, mně se ale zdá, že právě ta pravidla, která se musíme naučit vnímat, respektovat a dodržovat, z nás dělají lidi. A že i když se může zdát, že nás ta pravidla omezují, čím bychom byli bez nich? Byla by nějaká motivace k sebezdokonalování, k pohybu kupředu, kdyby na nás nebyly kladeny nároky?
Ego je moc hezká věc :) je to jedna z věcí, které nás popohání a nutí stát se lepším než ostatní, nebo alespoň tak dobrý, jak sami po sobě vyžadujeme.
A jak tak koukám, můj komentář nějak není k tématu...safra :D

3 Kalypsó Kalypsó | 17. března 2012 v 20:20 | Reagovat

Lidé používají masky především, aby se schovali sami před sebou. Nenarážím pouze na potlačené nitro, také však na teorii, ve které jsou druzí lidé našimi zrcadli.

4 Adelaide Adelaide | Web | 17. března 2012 v 21:45 | Reagovat

Potlačení své pravé podstaty je podle mě problém celé moderní doby. Protože normální ideál je ta osobnost, která je poddajná, přetvařuje se, má neuvěřitelný počet masek a zapadá přesně do role, v jaké ji okolí zrovna potřebuje mít.
Trefil ses přesně do mých úvah, které jsem měla během posledních týdnů :) Otázka je, kam bysme to bez masek dotáhli. Myslím, že moc daleko ne. Maska je totiž podle mě něco jako společenský oděv do divadla. Forma chování pro určité situace. Norma.
Souhlasím s tebou a možná je můj komentář značně mimo mísu, ale podstatu máme doufejme stejnou :))

5 malé srdce malé srdce | Web | 18. března 2012 v 16:38 | Reagovat

Jednou jsem napsal krátký článek s názvem - Maska nepoznání -
_____________________________________

Jsem lidský, protože cítím. Lidé však říkají, že nemám citů. Skrývám své city. Mám strach z odhalení toho, že má duše je tak jemná. Proto nosím masku nepoznání. Pod ní se ztrácím odhalení, ale ne svým citům. V té tmě pláču, ale mou maskou je úsměv. Nedovolím lidem, aby mi hleděli do očí, protože tam svůj smutek neskryji. Lidské oči se nedokážou přetvařovat. Ústa se mohou smát, i když srdce pláče. Ale oči nikoliv. V očích se zrcadlí skutečnost, zrcadlový obraz duše. Proto nedovolím svým očím, aby otevřela svá tajná zákoutí. Bojím se odhalení.
___________________________________

Myslím si, že každý jeden člověk má mnoho masek, mnoho tváří, mnoho různých Já, za kterými se skrývá a každá ta jeho maska je tou opravdovou a jedinou pravdou, kterou potřebuje projevit v tu či onu chvíli. Určitě jsi viděl film Maska, kde hraje hlavního představitele Jim Carrey. Myslím si, že tento znamenitý komediální snímek říká přesně to, co ty. Někdy prostě chceme být jinými než jsme. Ale už jen to, že chceme být jinými znamená, že tím už jsme. Znamená to, že i to je již jedním z našich mnohých Já.

Jinak opravdu znamenitý článek! Výborné filosofické zamyšlení a neuvěřitelná hloubka, ze které mě až jímá závrať! Myslím si, že ještě žádný svůj článek se mi nepodařilo napsat s takovou hloubkou a zamyšlením, jako se to podařilo právě Tobě v této brilantní úvaze.

6 grey.t grey.t | E-mail | Web | 24. března 2012 v 11:51 | Reagovat

[1]: Je to pravda, že často sami před sebou skrýváme to, co nechceme vidět, ale někde hluboko to víme. A tím se sami sobě odcizujeme. Raději se zaprodáme honbě za kariérou a neosobním cílům, než abychom museli hledět na vlastní nitro...

[2]: Děkuji. Tvůj komentář k tématu je a máš pravdu - opravdu potřebujeme mít společenské masky, musíme být schopni navzájem soužít, jinak bychom ani nemohli jako společnost fungovat. Na druhou stranu je tu otázka, do jaké míry se máme maskovat.

A máš pravdu, jak společnost, tak ego nás pohání k tomu, abychom zdokonalovali sebe sama :)

[3]: Máš pravdu :) Projekce je bídná věc :)

[4]: Nejsi mimo mísu, naopak :) Shoduje se s tím, co říkala eM, myslím. Opravdu masky potřebujeme.

[5]: Ach. Vážně nemám slov. Jsem dojatý, prostě dojatý. Vážím si tvé "pochvaly". A "Maska nepoznání" je úžasná a fascinující. Nevím, jak reagovat :)

7 Alétheia Alétheia | 24. března 2012 v 22:04 | Reagovat

Mám odpovědět na všechno?
0. Ta písnička mě uchvátila... Tenkrát, když jsem to přišla číst poprvé. Stáhla jsem si ji. A dnes už na ten původní pocit ani zdaleka nedosáhnu. Každopádně Ti děkuji. Za tohle celé...
1. Je možné ty masky nemít? Myslím tím vůbec žádné... Napadlo mě, že i když se člověk snaží tomu vyvarovat, možná pořád nějakou má - zkrátka nevědomě. ...?
2. Podle mě je na vině vždycky JÁ, ať už to nazveš egem nebo čímkoli jiným. Vlastně by to mohlo být spíš nevědomí, pokud se maskou nechceme bránit aktivně, ale přeci nemůžu z falešnosti vinit někoho jiného!
3. Egoismus... Chápala bych ho jako sobectví, takže bych řekla, že si snad člověk může vybrat, zda bude či nebude sobecký. A takhle povrchně se to zdá snadné, jenže jsem už taky zjistila, že i když se sobeckosti bráním, vždy ji u sebe najdu znovu. (Jen takovou komplikovanější.) Když to vezmeš podle Kanta, i vstřícné činy děláme pro sebe, protože chceme slyšet cizí "děkuji", vidět ten úsměv, mít pocit, že jsme hustý, uspokojuje to. Ale mně se ta myšlenka nelíbí, příliš dehonestuje dobro. Myslím, že altruismus existuje, jenže by neměl být měřen v poměru k sobeckosti, ne... Sobectví může být nakonec také nevědomé. A čím víc jsem se ho snažila zbavit, tím víc jsem chápala i ty skrytější, mazanější vrstvy sobectví. Teď se zdá, že možná jsme sobecké bytosti už od základu - a asi to platí pro každého živočicha - zkrátka k samotnému přežití. Pak by to nebylo nic špatného ani dobrého, prostě by to jen bylo.
To vlastně nesouvisí s článkem, takže jsem smazala takový hrozně dlouhý příklad a jsem ráda.
4. To zaměření k individuálnosti oproti kontextu se mi líbí. Možná je to totéž jako zaměření dovnitř a navenek, jen v obecnějším měřítku... Není ale možné si ten úhel pohledu měnit? Asi jsem to nepochopila správně, to si člověk nemůže vybírat... Nebo ano?
A s tím chápáním Boha... Já si naopak myslím, že Bůh je kontext. Nebo takhle, může být distancovaný od světa, jako jeho příčina, ale zároveň je přeci ve všem. Spíš bych ho pochopila tady v té komplexně fungující dokonalosti, než jako nepopsatelné jsoucno s dalekohledem vysoko nad námi... Je to samozřejmě jiné, ale svět je s ním neodmyslitelně spojený. I když i na to je hodně pohledů... O tomhle se vlastně lidé hádají donekonečna. Možná trochu zbytečně... Proč nepřijmout obojí, když se to týká Boha?
5. A to nejdůležitější - samozřejmě, že poznáváním sebe sama strháváme masky. Nebo bychom alespoň měli. Ale je důležité si takové své chyby uvědomit; to, že se někdo zabývá sebou, není ani divné, ani egocentrické - nemusí být a může, záleží na tom, jak se to projevuje v jeho jednání.
6. Společnost pokládám za viníka docela ráda. Dost nás mění k horšímu, můžeme to nazvat třeba konformitou nebo skupinovým myšlením, ať se to projeví jakkoli... Společnost má na nás obrovský vliv, kterému se většina lidí bojí utéci. Záleží na tom kam - je dobré nevraždit lidi, ale taky je dobré nezavírat oči před pravdou...
A možná to ani nemusí být postup, jen se prostě bojíme být z ní vyloučení. To je zase ta konformita, jak já ji nesnáším... Prostě stádo ovcí, z nichž každá tupě zopakuje to, co již bylo řečeno, ačkoli ví, že je to lež. A to je přesně to, co nikdy nechci dělat, a právě proto jsem doufala, že žádnou masku nemám. (alétheia...)
... A to je zase totéž: Dokud se nechováme tak, jak nám připadá správné, nežijeme náš vlastní život. Je to ze všeho nejdůležitější. Pokud víte, že byste se měli zastat někoho ponižovaného, ale držíte jazyk za zuby, jen abyste nevybočili z toho, že to tak dělají ostatní, tak je mi líto, ale to je právě ta chyba. Žít nesprávně.
Ale tlak společnosti je opravdu příliš velký... Myslím, že z jiného důvodu masky ani nenosíme. Vždy chceme působit jinak, než jak to o sobě subjektivně soudíme.
7. S tím odstavcem, kde "hnijeme", souhlasím úplně nejvíc.
8. A s těmi dalšími až po "Je totiž tak sladce jednoduché vidět chyby všude okolo, jen ne na sobě" taky. Právě proto, že mi to na ostatních vadí, se toho nejvíc obávám sama u sebe. Tolik a tolik projekce...
9. To s nalháváním ubohosti mě nikdy nenapadlo, ale těmi dvěma odstavci jsi mi docela otevřel oči. Takže s tím taky souhlasím úplně nejvíc a jsem ráda, že jsi to napsal.
10. Takže jsem klikla na "Souhlasím s tebou.", protože souhlasím s většinou věcí, co jsi napsal, a přijde mi to blíž, než že "Souhlasím jen s něčím."

8 grey.t grey.t | E-mail | Web | 24. března 2012 v 22:49 | Reagovat

[7]: Katko... na tohle se nedá neodpovědět :)

1. Není možné je nemít, v tom máš pravdu. Ale je důležité si uvědomovat to, že je máš. Tedy, pokud zrovna nejsou nevědomé. Ale introspekcí zase můžeš mnoho masek odhalit, ne? :)
2. Já nerad viním své Já. Je pravda, že nebýt Já, nemohlo by se stát asi nic špatného. Ale nebýt Já, nemohlo by se stát ani nic dobrého, ne? Protože by člověk nebyl schopný vnímat sám sebe a jednat autonomně... (?)
3. Egoismus - sobectví je evolučně výhodné, zajišťuje přežití jedince. Ale myslím, že ho můžeme mít nějak pod kontrolou.
Nezapomínej ale, že Kant se snažil dokázat i nepodmíněný imperativ, tedy že uděláš dobro i když ti z toho ani neplyne libost, ani tím nepředejdeš nelibosti. Námitku, že máš dobrý pocit z vlastní morality vznesl až Schelling (to je ten Němec, co se nedá číst :P) Ale ta námitka byl... oprávněná. Na druhou stranu myslím, že právě to, že máš radost z dobrého skutku je vlastně morálka. Jinak bys tu radost ani mít nemohla, ne? Co když právě ta radost pochází od morality? Pomůžu staré babičce a budu mít radost. Ale nepomůžu jí abych měl radost, tu radost mám až za odměnu... (hm?)
4. Máš pravdu, je to asi totéž, svým způsobem. A s tím Bohem ses trefila. Ale Bůh není jen ve všem a vším, Bůh je i nad vším a je jediný a svébytný.. absolutistický. Boha ale vlastně můžeš zkoumat pomocí obou pohledů a asi lépe právě tím kontextovým. (Ale řekl bych, že se mnohem častěji vnímal právě tím "středovým" způsobem). A člověk si samozřejmě může vybírat :) Asi jen do určité míry, ale může se pohybovat k oběma pólům :)
5. Zabývat se sebou můžeš vlastně tak, že se zkoumáš, ale i tak, že se uspokojuješ. A to je sobectví - slepé sebeuspokojování, tedy... myslím :)
6.Společnost tlačí, ale my můžeme být do velké míry autonomní... Jako Nietzsche... mít panskou morálku! :)
8. Ano, projekce se taky bojím. Je to jeden z největších bubáků :) Ale aspoň víme, že to tak může být :P
7,9,10 - Děkuju :)
(aaah, cítím se filosoficky uspokojený :D až budu mít po maturitě, musíme někde rozvést plodnou diskusi... ale já moc naživo diskutovat neumím :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama