Grey a šest strun

11. března 2012 v 22:49 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Je zvláštní opět uchopit ten nástroj, který jste tak dlouho nedrželi. Obejmout nalakované dřevo a pohladit tři tenké provázky z kovu a tři ze silonu. A pak začít vyluzovat podivné zvuky a rozhodnout se.
Asi jsem se upsal ďáblu svou neuváženou přísahou, ale pokud splním, co jsem si slíbil, budu umět zahrát na svůj (ne)milovaný šestistrunný nástroj Comptine d'un autre éte z Amelie.
Mnohem pravděpodobnější je, že to vzdám. Už teď mám půlku prstů zlomenou a druhou zamotanou do uzlíku. A s uzlíkem na ruce se hraje špatné, stejně jako s uzlíkem nervů (myslím, že se tomu říká generalizovaná úzkostná porucha, ale nechám se poučit od psycholožky, až u ní zase budu).



Je divné, jak je snadné vzpomínat při hraní na kytaru a při bezcílném ježdění metrem (nevím, jestli dva týdny bez svého nového oblíbeného společníka vydržím, možná se na cestu vydám mnohem dřív).

Vzpomínat... nejvíc na Letní Bouři. Tentokrát ne s tím roztouženým, zoufalým, chvějícím se a nenaplněným, stísněným srdcem, ale melancholicky, sentimentálně a nostalgicky. Pořád to bolí... ale jinak. Bolí to, jako když pláčete a ne jako když máte pocit, že vás ta bolest zevnitř roztrhá na kousky.
Pořád je tu to přání... smět být milencem Letní Bouře. Ale svolení mi nemůže dát nikdo jiný než ona sama, a proto zatím zůstávám jejím tajným ctitelem a skrytým milovníkem, který ji směšně vydává za uzavřenou kapitolu svého života. Ale ona se jednou uzavře. Jizva zbyde, ale bude to příjemná jizva, protože díky ní budu mít vzpomínky na krásné a city naplněné období mého předmaturitního života.

Vzpomínat... na co ještě se dá vzpomínat? Vlastně nevím, ale vím, že ve mně ještě něco je. Dokonce je toho mnoho a ještě víc. Ale nic není tak průbojné jako ta Bouře a proto vše zůstává v pozadí.

Skoro jako kdyby to byl obraz - při prvním pohledu uvidíte Letní Bouři plnou života. Hned potom si uvědomíte, že je to melancholická vzpomínka. A při ještě pozornějším a zkoumavějším pohledu si všimnete i jemných nuancí, které celý obraz dokreslují k dokonalosti. Všech těch dalších detailů, které dotváří celkový pocit a bez nichž by byla Letní Bouře jen pouhou bouří z tisíce.

Slíbil jsem jí, že ji nakreslím. Mám v hlavě přesný obraz. Ale... neumím kreslit.
Řekla mi, ať to udělám.
"Nemám čím kreslit, nemám tempery" namítl jsem.
"Tak běž do papírnictví a kup si je!" odpověděla.
"Musím zpracovat knížku," řekl jsem. Byla to pravda.
"Tak se se mnou nebav a pracuj." Asi to bylo napomenutí. Nechtěl jsem zpracovávat knížku, chtěl jsem se s ní bavit.
"Stíhám to obojí."
"Musím jít, ahoj."
Byla pryč. A já jsem byl ponechán sám s knížkou a nápadem, že jí nakreslím.
Místo toho jsem napsal báseň. Není to první pro ni napsaná, ale je to jediná, která se z nich povedla. Někdy toužím, abych mohl prozradit své tajemství ohledně Letní Bouře. Abych mohl prozradit to Jméno a mluvit o ní jako o takové, jaká je. Ale nakonec, i kdybych mohl (a bráním si v tom asi sám), neudělal bych to. Jmen jsou tisíce, ale Letní Bouře je jen jedna - jen Ona.

Bolí mě prsty. Hraju a myslím na ni. A myslím na spoustu dalších věcí, i když ne tolik a ne tak vědomě. Všechno plyne. Čistě.
Nejvíc plyne bolest. Pálí mě prsty a chytám křeč do ruky. Nevzdávám se ale. Jednou... jednou zahraju...
A pak... jednou... se naučím... Léto od Vivaldiho na housle - na mé milované čtyřstrunné dřevo. A pak snad budu mít pokoj...

A mezi tím se projedu metrem. Nastoupím na autobus a dojedu na Depo Hostivař (ať to mám rovnou od jedné konečné), pak pojedu na Dejvickou. Tam nastoupím do vlaku, který jede směrem na Depo a vystoupím na Muzeu. Pak pojedu do Háje.. tedy na Háje. A potom na Letňany - metro pro sysly. Potom se vrátím, tentokrát na Florenc, a pojedu na Zličín a pak na Černý most. Nakonec pojedu na Mústek a přestoupím zpátky na linku A. Ta mě odveze na Želivského, odkud se svezu domů. To bude milé. Asi si pustím nějakou vážnou hudbu, možná Vivaldiho, Wagnera, Mozarta, Verdiho, nebo něco jiného. A nebo spíš něco popovějšího. Možná Cranberries, ať se mi lépe vzpomíná i na mé imaginární, povídkové lásky. Na Přátele Koní.

Vyrazím co nejdřív. Možná hned zítra... a nebo ve středu. Nebo v pátek, ale to pojedu na chalupu.
Ale vyrazím, jednou ano. A povezu se. Sám, se všemi těmi zvláštními lidmi. Na lince B dám žebrákovi dvacku. A možná vystoupím už na Lužinách, abych se pokochal jejich palmami, které jsou uvězněné ve skle.

Budu opět sledovat svůj odraz v okýnku, budu si prohlížet obrys svého oka, tvar svých rtů a budu se uklidňovat tím pohledem, protože není špatný. A pro zpestření se budu kochat i ostatními a jejich dokonalými tvary. Třeba dámou držící jednu gerberu a zasněně hledící do dáli.

A až se vrátím, chopím se šestistrunného nástroje a budu si písničkami připomínat svůj život. A budu se konejšít. A usnu a ráno se probudím a budu pořád ten samý člověk, ten samý já, ten samý grey... a ve svém srdci si ponesu vzpomínku na zážitek a touhu ho zopakovat, stejnou, jakou v něm mám teď.

Píseň končí v e moll.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amelie Amelie | Web | 12. března 2012 v 3:38 | Reagovat

Chtěla bych tě slyšet hrát.

2 malé srdce malé srdce | 12. března 2012 v 18:26 | Reagovat

Máš veliký dar vyjádřit své pocity, a myšlenky slovy. I když jsem chlap, přiznám se, že kolikrát mi po tváři tečou slzy, když pročítám Tvé články. To je tak krásné... pokaždé pláču, když je něco krásného... nemohu za to... slzy pohnutí... Krása, která se dotýká duše... Miluji hudbu. A když mi je někdy z tohoto světa trochu smutně, tak se zavřu v pokoji, zapnu hudbu a už pro mě nic neexistuje, aspoň na tu chvíli, co hudba trvá... Já jsem kdysi velmi rád hrával na indický nástroj - Harmónium, než se mi pokazil. A už ho nemám několik let, protože je velmi drahý. Ale snad zase někdy si ho koupím. Má nádherný zvuk. Zatím si hraji na zobcovou flétničku a trochu na klávesy. Grey, nikdy nepřestaň psát. Máš veliký talent.

3 sionnach. sionnach. | Web | 12. března 2012 v 18:50 | Reagovat

Kytara. Vždy jsem chtěla hrát na kytaru, umět aspoň něco, abych si mohla hrát s lidma u ohně, nebo prostě jen hrát ty pěkné písničky, z nichž jen málokterá se dá pěkně zahrát na cello.

A housle. Housle, po kterých jsem taky toužila. A toužím. Touha po tom hrát na těch nesmírně tenkých strunách, přičemž pokaždé, když něco zahraju, na prstech se mi objeví pálící tenké ďolíčky. Léto od Vivaldiho. Vždy jsem hrála podzim, už jsem ho zapomněla... Podzim... To je tak dávno. Mám nutkání si to všechno pustit. Nejdřív léto a pak podzim.

A metro. Metro, ve kterém jsem jela maximálně třikrát v životě. Chtěla bych se projet, sledovat ty zajímavé lidi a přemýšlet nad tím, jaké jsou jejich obličeje dokonalé, tak jak jsi mi právě poradil, protože jsem si to až teď uvědomila. Sledovat jejich výrazy, jestli jsou smutné, veselé, či rozzuřené, přemýšlet nad tím, nad čím asi přemýšlí, kam jedou a za čím.

To co jsi napsal mě nesmírně rozesmutnilo a všimla jsem si, že to, co ti udělala Letní Bouře jsem už několikrát také udělala. Stydím se za to, protože jsem právě zjistila, jak moc to bolí, jak se asi cítíš, když ti to poví. Představila jsem si sebe v její kůži a ve 'svých' slovech cítila odpor. Přejela mi husí kůže po zádech a dál jsem to nehodlala opakovat. Cítila jsem se špatně a pochopila, jakou chybu děláme, my holky. Jak chladné jsme.

Kdybych byla Letní Bouří, milovala bych tě. Milovala bych tě tak, jako tvé články. Je hloupé nemilovat někoho, jako jsi ty.

Tvá věrná - sionnach.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama