Dno

12. března 2012 v 21:44 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdy se cítím jako Dno. Jako kdybych seděl v hlubinách a chytal své padlé přátele a dělal jim odrazový můstek pro jejich nové začátky. Dno, které nemůže být šťastné, protože by na něj nikdo nemohl padat, protože už by bylo moc vysoko na to, aby bylo Dnem.
Chytám lidi.
Ale... jsem Dno?


Důležitá otázka je, jestli si Dno může dovolit toužit po štěstí. Protože cesta ke štěstí vede nahoru. Ale Dno leží vždy dole. A když Dno touží jít nahoru, potřebuje, aby mu někdo pomohl. Ale když Dno potřebuje pomoci, už nikdy nebude tak dobrým Dnem.
Dobré Dno je Dno, které je téměř nijaké a smířené se svým životem.

Být Dnem je navzdory všemu svým způsobem naplňující. Jste to totiž právě vy, kdo lidem pomáhá vyhrabat se z jejich svrabu. Jste to vy, kdo je buď poslouchá, radí jim a podporuje je. Jste to vy, ten malý bůh jejich životů. A oni jsou vám vděční a vy sami jste spokojení, protože jste pomohli.

Ale... je to i utrpení. Protože jako Dno vidíte, jak oni letí ke světlu na svých křídlech štěstí, jak se radují. Jak zažívají věci, které vy neznáte. Touha se ve vás dříve či později musí probudit. Ale pak už nemůžete být Dno, protože vámi každý propadne.
A propadne-li, ztratíte vše, protože zjistíte, že ke světlu mu nakonec pomůže někdo jiný. Už nejste ten malý bůh jejich životů, ta nenahraditelná opora. Už jste jen obyčejný trouba, který pomáhal a lidé ho za to měli rádi, ale který pomáhat nemusí a nic se nestane. Lidé ho nepřestanou mít rádi. Všechno to, co dělal bylo jen sobecké sebeuspokojování, sebeukájení imaginární mocí. A pak Dno klesne.

Jenže kdo tak dlouho chytal odpadlíky sám už nechce být chytán. Hrdost mu to nedovolí. Stává se svým vlastním Dnem. Jen on sám se může zachytit, protože cokoliv odjinud ho jen víc a víc potopí. Zná vlastní fráze.

Lichotky a med mazaný kolem huby, falešné naděje na lepší život i nadávky a povzbuzení (někdy dost tvrdá) ke vzchopení se. To všechno sám používal, aby pomohl ostatním. A používal toho víc, protože měl jako Dno praxi.

Ale teď už není Dnem pro nikoho jiného než pro sebe.

Smutné je, že Dno může jen těžko dosáhnout toho viděného štěstí, protože zažilo tolik cizích pádů, že nedokáže věřit tomu, že nahoře existuje jakákoliv síla, která by tam člověka držela.

Co ale ze svých hlubin nevidí je možnost, že každý pád umožní člověku vyletět ještě výš... a pak... jednou... se člověk dostane až do sfér, kde gravitace už nikoho k zemi netáhne a odkud už není žádného klesání.

Ale jak by se o tom Dno mohlo dozvědět? Tam nejspíš doletí jen ti, kteří jsou sami sobě Dnem.

To ono teď je. Má ale naději? Těžko, když nevěří.

Padá. A jednou se zvedne. Ale už nikdy nebude dobrým dnem. A už nikdy nesnese pomoc někoho jiného, protože doteď to bylo ono, kdo ve své nekonečné hrdosti pomáhal, jenže pak zjistilo, že i ono samo tu pomoc potřebuje. A jak může Pád vytáhnout někoho k Letu?

Jsem padající Dno. Aspoň se tak cítím.

(A sním sen lásky, ale milovat neumím...)

Tomáš William Filemon K. Grey
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | Web | 6. června 2012 v 19:14 | Reagovat

cítím se stejně...dost často...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama