Přestává mě strašit to jméno. Rány se hojí... ale... ty staré se otevírají.
Bláhovost věřit, bláhovost toužit...
lež je tak zřetelná, v maličkých detailech... zjeví se, když už konečně uvěříte, že vše je pravda... tehdy nahlédnete na všechny ty praskliny, protože se objeví další, sama o sobě nepatrná, ale v kontextu těch ostatních osudová.
Vím, co mám dělat, vím, jak volit. Ale bude to volba mezi zlatem a mědí. Mezi diamantem a křemenem. Volím křemen, protože je skutečnější, než diamant. Aspoň v tomhle případě. A možná... možná že v tom křemenu najdu diamant, bůh ví.
Ale ten nalezený bude skutečnější, než ten starý... ale možná tam nebude.
Jít za iluzí? Za diamantem, který možná neexistuje? Vstoupit na neviditelný most, který možná končí uprostřed cesty?
Volit staré a tolik toužené a očekáváné, ale nejisté, nebo nové, jistější ale mnohem méně toužené?
Toužení může vzniknout. A myslím, že i vznikne...
Ale jsou tu i jiné faktory. Jiná toužení. Toužení po nedosažitelném, nedotknutelném... ale tahle touha je jen a jen ničivá. Ach... mít tak možnost volby! Mít tak... "cheaty" na život. Myslet si hromadu písmenek a moct změnit realitu. Nebo prostě při nezdaru zmáčknout ctrl z... kéž by to šlo. Jenže co by to pak bylo za život? Nudná spatlanina bez rizik a špatných možností... poučili bychom se? Nebo bychom prostě zkoušeli, vraceli a zkoušeli jinak?
A když víte, jak máte volit, ale víte, že to bude bolet... volíte tak?
Nebudu si házet mincí, kostknou, nebudu si vykládat karty ani házet I-Ťing... já vím, co mám udělat... jen se musím rozhodnout, jestli to udělám, nebo ne. Ale nemůžu se rozhodnout nikdy jindy, než až nadejde ten okamžik... a zároveň se musím rozhodovat pořád, každou chvíli, abych všechno dovedl tam, kam to má dojít...
Ale, a to je zvláštní, cítím se líp. Mnohem líp. Čistěji. I když mám horší náladu, cítím se čistěji. Jako kdyby někdo uhladil to rozbouřené moře, jako kdyby se ty ledově drásající nože ztupily, jako kdyby ty krvácející rány zmizely...
Prostě tu jsem a jsem relativně čistý. Bez všech těch věcí, které mi dávaly pocit života a stejně naživu - to díky té povznášející čistotě.
V hlavě mi hraje písnička od Lykke Li - Possibility... občas se cítím trošičku jako Bella. Myslím, že je to jedna z nejlepších scén všech dílů. Právě ta, při které hraje Possibility...
Cesta je jasná, otázkou zůstává, zda po ní chci jít. I zůstat na křižovatce je volba....
I zůstat na křižovatce je volba...
To je krásná myšlenka. Co jsem si ji přečetla, nemůžu se ji zbavit...
Taky vím co bych měla udělat, a taky vím že to bude bolet. Tak taky stojím.