3. února 2012 v 11:48 | Grey.t Dreamer
|
Občas svému blogu říkám zeď nářků. Lidem, kteří sem aspoň jednou za čas zavítají, je asi jasné proč. Téma týdne je zoufalství a já mám pocit, že k tomu mám hodně co říct. Uvědomuji si ale, že mé zoufalství je jen odvarem opravdového zoufalství. Představte si tmu. Nejtemnější, nejhustější a nejživější. Obklopuje vás, není úniku. Každý váš nádech je téměř nesnesitelné utrpení. V té tmě je zima. Vysává z vás život, umrtvuje ve vás úplně všechno. Zůstává jediný pocit, který zaplňuje prázdnotu. Můžete přemýšlet, co to je. Smutek? Ne. Bolest? Tak trochu. Beznaděj? Kéž by. Je to ten nejbytostnější a nejreálnější pocit. Tak jasný, že by vám nedělalo problém představit si ho jako osobu. Ten pocit bezpochyby obsahuje bolest. Obsahuje i smutek, ale tisíckrát silnější a drásavější než jsou bežné smutky. Obsahuje beznaděj, chlad, temnotu, prázdnotu, hořkost, cynismus, nihilismus, svírání, úzkost... To je zoufalost a je všude kolem.
Je několik představ, které mi vytanou na mysli, když se cítím zoufalý. Může být slunečno, může být deštivo, může být den i noc... je to jedno.
Vidím vodu, která pomalu stoupá. Je divně chladná a mrtvolná. Stoupá a dosahuje kotníků. Hůř se vám jde a ztrácíte sílu v nohou. Pak stoupá ke kolenům a vaše nohy stěží udělají krok. Když dosáhne k pasu, jdete už poloautomaticky a belhavě. Ale voda stoupá dál. Dosáhne k břichu a to se vám naplní chladným svíravým pocitem. Když dosáhne srdce, začnou vás pálit oči. Když dosáhne krku, máte pocit, že dýchání je nadlidský výkon.
Bylo by tak krásné všechno vzdát, položit se do té vody a nechat se unášet... od života k smrti.
Kdysi dávno jsem napsal básničku - o zoufalství, depresi a beznaději... Jmenuje se Srdce Sevřené
Tma
a srdce sevřené,
když po svobodě touží
duše stísněné.
A pláč
když v temné místnosti
uhnilého srdce
vzkvétá naděje.
Ruce v pěst servřené
a bolest neznámá
vchází v dveře zavřené.
Když
skrz slzy
vidím sebe.
Já bloudím,
kde nikdo nebloudí
a hledám,
co nikdo nevidí.
Oči
ve tmě přivřené
vidí to tajemství
prokleté, ztracené.
Vidí můj pláč
jenž solí křtí stůl.
Kéž nikdy bych neviděl
sám sebe.
Já toužím
toužím po touze
toužit po skutečnosti.
Má bolest sžíravá
přichází s prázdnou
jen sama.
A bez důvodu vítá mne
svým sevřením ledovým
po něm mi kůže žhne.
Když pláčí ostatní
pak pláčí pro život
a pláčí pro smrt.
Pro rány života
jim tvrdě štědřené
pro bolest ze smrti
co s láskou odvede
to, čehož tělo
zchvátí nehnutí.
Jdu po poušti
sám s bolestí.
Chci šťastný být,
chci neplakat,
nechť slzy mé již nekropí
písky zde zemřelé.
Když nemám proč trpět
a nemám proč plakat,
proč tedy nejsem šťastný?
A oni? Proč jim je bolest souzena?
Proč jim je rána štědřena?
Zoufalství... je to ono. Rosemary... Bledá, černovlasá slečna, jejíž srdce puká už jen tím, že je. Rosie, má milovaná průvodkyně, moje mrazivější alter-ego, které se nikdy nedostane na povrch, protože je až moc zesláblé. A přesto je ve všem, co dělám. Ať už jen jako hořká dochuť, nebo tak silně jako mrazivý paralyzující pocit. Rosemary, která kdysi byla nadějí... nadějí, co vyhasla...
Spousta lidí si myslí, že zoufalství je jen špatný pocit, který ničí. Není. Zoufalství může být téměř bezednou studnicí inspirace...
Jedna věc mě ale štve... že spousta článků, které jsem v poslední době napsal, by se dala k "zoufalství" lehce přiřadit... a jsou tisíckrát kvalitnější, než tohle explicitní vyjádření zoufalství...
K té poslední řádce - to si právě jen myslíš, Tome. Naopak, cítím ten pokrok, který jsi udělal, a když čtu, co píšeš, mrazí mě a připadá mi, že lépe to nedokáže vyjádřit nikdo. Chtěla bych Ti moc poděkovat... Vím, že asi píšeš kvůli něčemu jinému, ale myslím, že nejsem jediná, komu tím tolik dáváš. Je to opět jeden z nejlepších článků (škoda za to dehonestující slovo).
A ještě tolik Ti dlužím... ♣ Chtěla bych Tě dovést do Slunce.