1. února 2012 v 20:31 | Grey.t Dreamer
|
Je jen iluze? Je to láska?
Osamělý, opuštěný, zraněný, zrazený...
Letní Bouře utichá, je stále vzdálenější a vzdálenější a občas mám pocit, že se už ani neváže k té původní osobě.
A pak si vzpomenu na to slovo. Na prokleté, kruté slovo.
"LÁSKA"
Vybaví se mi Letní Bouře. Jen a jen ona. Ona jako iluze i ona jako osoba.
Letní Bouře... v Zimě by neměla mít žádnou moc.
A přece... vládne silněji než veškerý mráz a chlad, bolí víc než zmrzlé prsty...
Ale i hladí a konejší...
Nenávidím! Já ji nenávidím!
Zlatá klec je pořád klec...
A slzy štěstí jsou stejně slané jako slzy smutku.
Jak tenká je hranice mezi radostí a smutkem... jak kruto-krásné je žít...
Ach... ach... kdybych směl napsat tvé jméno... kdybych ti ho směl šeptat do ucha každé ráno... nebo aspoň jednou za čas... nebo aspoň jednou pošeptat tím nejsladším zamilovaným tónem...
Kde je hranice mezi sobectvím a láskou? Kde končí touha a začíná cit?
Kdy budu přát štěstí tobě a ne sobě?
Vím, že by to nevydrželo, vím, že by to nefungovalo... ale kdo to vysvětlí mému srdci, když je k rozumu hluché?
Mé drahé jméno, ani si nedokážeš představit, jak moc k tobě cítím. Snad to je jen iluze, snad tě víc nenávidím, snad ti víc závidím. Jsi stejné jako všechna jiná jména, skládáš se ze slabik a slabiky se skládají z hlásek... Čím jsi jiné? Zníš snad krásněji a libozvučněji? Vypadáš snad lépe, když jsi napsané? Proč mě tak fascinuješ? Proč, jak a čím tolik svíráš mé srdce? Smím to opovážlivě nazývat láskou?
Mé drahé jméno, kdybych ti mohl všechno říct, neváhal bych. Ale já nesmím. Kvůli tobě, kvůli sobě, kvůli nám. Ale proč ne? Proč ti to neřeknu? Protože pak bys mi roztrhalo srdce na kusy. Znám tvůj jedovatý jazyk, znám tvůj sarkasmus... I know your voice, Sarah...
Má nejdražší Letní Bouře... lituji, že jsem tě kdy poznal...
Láska... kéž bych věděl, co to je. Myslel jsem si, že miluji, ale miloval jsem? Jak to poznám? Intenzitou pocitu? Délkou vztahu? Čím? Kéž by existoval indikační papírek na lásku... na pocity...
Přiložit k srdci a pozorovat zbarvení... rudá-vášeň, modrá-chlad, zelená-obdiv, oranžová-sympatie, růžová-zamilovanost, červená-láska...
Kéž by to bylo tak jednoduché, jako pár barev...
Miluju tě... miluju tě... kurva proč?
Proč moje srdce skončilo u někoho, kdo o něj nestojí?
Ani o něm neví!
Tyhle hry mě zabijou... sníh je bílý, nebe je modré... slunce je zlaté, voda je průzračná, tráva je zelená, mé oči jsou hnědé, podzimní listí je zlato-žluto-oranžovo-červené...
Letní Bouře je průzračná, zelená a zlatá... pozorují ji mé oči a vidí v ní tvé hnědé vlasy...
Když zavřu oči a myslím na tebe, vidím tvá gesta, vidím tvé rty, tak krásné... dokonalé... vidím celou tvou tvář, ale nedokážu ji popsat. Slyším tvůj hlas, intonaci...
A pak... slyším tvé ne a vidím tvůj úsměv. Potom vidím tvé štěstí...
Prach, popel, bolest, slzy, šeď, čerň...
Květy, slunce, láska, déšť, zlať, zeleň...
Zvláštní lektvar lásky... kéž by to šlo zapomenout, vymazat... ale samo si to říká o slovo.
Cítím se jako dítě... jak moc zbytečné to je... je to mnou? Je to MNOU? Můžu si já za všechnu tu bolest? Jsem tak blbý, že s tím nic neudělám?
Nebo to prostě nedokážu?
Jsem tak hloupý, nebo tak bezmocný?
Kéž bych mohl o tobě nepsát.. kéž bych mohl mávnout rukou a jít dál...
navždy jsem byl změněn, navždy...
Má milovaná Letní Bouře... Co všechno po tobě kvete? Co všechno se utopilo ve tvých kapkách?
Chtěl bych ti říci sbohem... ale nemůžu, dokud ti neřeknu vše...
Ach... kam jsem to dospěl?!
Největší ledy pana Greye tají pod kapkami Letní Bouře... dochází ke globálnímu oteplení, tají ledovce, zvedá se hladina moří... pevnina se v ní topí, lidé přichází o domovy, mění se klima... mění se všechno.
Zastaví se golfský proud... přijde doba ledová...
Zmrznu... snad potom budu mít klid.
Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě.
Doufám. Myslím. Pochybuji. Uvažuji.
Mé srdce říká jediné...
Říká, že tě miluju.
Jsem hlupák. Nejhloupější hlupák pod sluncem, pod měsícem i pod hvězdami.
Velmi často se mi stává, že když čtu tvoje články, vybaví se mi všechny emoce, které popisuješ, ale tak, jak jsem je zažívala já. Milovala jsem. Tak šíleně moc. Bála jsem se slov, bála jsem se svých pocitů, a měla jsem pravdu - zlomili mě. Zničili mě. Roztrhali mé srdce na milion kousíčků a já se cítila jako mokrý hadr, který někdo hodil na podlahu. A ten sakrasmus je přesně to, co definovalo tu osobu, kterou jsem milovala já. Sarkasmus a ignorace a tyhle dvě vlastnosti mě pomalu zabíjeli. Když si myslíme, že jsme našli toho pravého, toho jediného a nenahraditelného, tak zjišťujeme, že je to z racionálního hlediska ta nejhorší volba, která nám byla dána. A byly dny, týdny a měsíce, kdy jsem zoufale prosila a doufala, ať už to konečně přestane, ať už ta acidní láska zmizí, ale nikdy to nenastalo. Naučila jsem se to akceptovat.
Doufám, že se to u tebe také časem vyjasní, a doufám, že to nedopadne tak, jako u mě.