Utišit všechny ty hlasy v mé hlavě... ach...
Kéž bych nemusel vídat své vysněné povídkové postavy vedle sebe v noci v posteli.
A když o někom slyším, o někom fascinujícím, nedostanu ho z hlavy.
Přitažlivost smrti je nekonečná, podobně jako přitažlivost bolesti a zoufalství. Říká se, že protiklady se přitahují, ale tady platí spíš "vrána k vráně sedá".
Občas mám zvláštní pocit. Pocit, že věci nejsou náhodné. Že náhodné není vůbec nic. Buď se mi podařilo zahlédnout nějakou skrytou souvislost, nebo jsem se zbláznil, nebo je pro mě prostě nesnesitelná představa, že jsou věci takové, jaké jsou, samy od sebe. Že já jsem takový, jaký jsem, sám od sebe...
Nejsou to hlasy, je to hluk. Hluk, který zní. Zní jako volání. Zní jako rady. Zní jako přání a rozkazy.
Není zas tak těžké věřit, že dokážete přejít po hladině Vltavy, snést se přes hradby Vyšehradu bez zranění, pohybovat předměty a ovládat vodu. Ten hluk to dělá tak jednoduchým.
Ale je tu jeden hlas, čistý, který mě varuje. "Nevstupuj na hladinu, neskákej z Vyšehradu." A já to neudělám. A až potom si uvědomím, že bych umřel, kdybych se o to pokusil.
Jak jednoduché je být ztracený ve všem tom hluku. Bylo lehké odolat hluku fantazie. Ale není lehké odolat hluku všech těch věcí. Je to trochu jako sníh, až na to, že každá vločka piští, když padá vzduchem. Občas máte pocit, že jim rozumíte, že je chápete. Mluví k vám. Každá z nich k vám promlouvá svou dokonalou jedinečností. A nevinností. Sníh... bílý sníh... mráz... mrtvo.
Když vidím, jak sněží, motá se mi hlava, podlamují kolena a do očí se mi derou slzy. Z malé části to je tou krásou. O trochu víc tou pomíjivostí. Ale pravý smysl toho přílivu mi je skrytý.
Spousta toho je skrytá... skrytá v hluku.
Věci z něj vyplouvají a opět se do něj noří. A některé se v něm ztrácejí navždy. Jediné, co je hlasitější, je zvuk kapek Letní Bouře, nebo spíš toho, co je za tím. Jako kdyby Letní Bouře byla jen ukazatelem, mostem, vrátným, který otevírá neznámou bránu, za kterou je něco... intenzivního. Možná je to strašné, možná je to krásné, ale rozhodně to je intenzivní.
Zvuk kapek dopadajících na mé hlučné brnění mi připomíná můj jediný pohled do toho světa, který se mi vpálil do mysli a už navždy tam zůstane, dokud nezešílím, a možná i pak.
Snad proto chci od někoho slyšet, že jsem blázen.
Kéž by místo hluku nastalo ticho. Absolutní, ničím nerušené ticho. Ticho ne plné smrti, ale plné naděje, ticho před zrozením...
Ticho, které by pohřbilo hluk...