16. února 2012 v 1:24 | Grey.t Dreamer
|
Mám strach... Strach, že jsem stejný jako oni - jako Mravenec a Letní Bouře... že dělám to samé, že ničím jen svou existencí a svým odmítnutím. Je těžké představit si, že bych mohl v někom vzbuzovat stejné pocity.
Nechci... nechci být takový. Jak bych se potom mohl mít rád?
Chybí mi déšť a vítr... chybí mi má dřívější otupělost, chybí mi ten neškodný podzimní chlad.
Schází mi lidské doteky.
Stejně je zvláštní, jak se kroutí čas. Některé události staré čtyři měsíce se zdají nekonečně vzdálené a přesto jiné události ze stejné doby vypadají velice aktuálně. Jako kdyby se něco stalo včera a něco před rokem. A přitom se to stalo během jednoho týdne. Snad jednou budu schopný odkrýt ostatním, jak to všechno bylo. Někteří ví... někteří neví.
Jedno vím jistě... věci se tehdy zdály mnohem jasnější, skoro křišťálově čisté.
Proč? Proč mi "vesmír" strká před nos věci, o kterých sním jen proto, aby mi předvedl, že je rozhodně nemůžu mít... Snaží se mi vytříbit vkus?
Občas se vrací ještě starší časy. Časy, kdy mi v uších zněla písnička "Always" od Erasure.
Stejně mě fascinuje, jak moc emocionální oproti dřívějšku jsem. Myslím, že před rokem bych tolik pocitů najednou nezažíval. Něco se změnilo. Něco se změnilo s tou mravenčí kyselinou, kterou jsem byl otráven. A nebo ještě dřív?
Ve všech těch otázkách se ztratila ta jedna základní, ta nejlidštější: Proč?
Proč se to všechno děje? Proč je nebe modré a tráva zelená? Proč jsem se zamiloval do Letní Bouře? Proč bylo naše setkání tak neskutečně pomíjivé? Proč nemohu zapomenout? Proč to přichází ve vlnách?
Mám strach, že mě to roztrhá. Můj sen o neexistující tarotové kartě, na které rozbouřená řeka prorazila hráz a trhá lidské tělo na kusy, dokonale předvídal to, co se děje. Voda jsou emoce, aspoň tak to většinou bývá. A nebo taky život. (Jak nápadité... nebyl by život bez emocí mrtvý?). Ten příliv rozbouřených emocí mě rve na kusy, ale to mi dává možnost se vždy zrodit znovu trochu jiný. Nejde o smrt, ale o transformaci utrpením. Potom snad všechno bude čisté.
Mohlo by se zdát, že jsem nešťastný, ale nakonec je to možná i naopak... Štěstí je tak složitý a abstraktní pojem... ach štěstí...
Někdy přemýšlím... o sobě a o ostatních. Zajímalo by mě, co si o mně myslí. Je zajímavé, že já si o většině lidí mnoho nemyslím... a stejně jsem přesvědčený, že i lidé, které téměř neznám, na mě mají nějaký názor...
Občas se cítím jako závislá osobnost... a nebo narcis. Nemůžu se rozhodnout.
Heh... chtělo by to myšlenku. Jednu souvislou. Ne výkřiky do tmy...
Zajímavé je, kolik věcí se může otočit proti nám.. zajímavé je, že když někoho máme rádi, záleží nám na jeho názoru.
Je zajímavé, že člověka může ničit láska... opětovaná. Stačí, když vás někdo miluje ale dává vám dokonale najevo, že pro něj nejste dost dobří.
Zvláštní...
Chtěl bych procitnout... ale spím?
Nespíš, ale procitnout můžeš vždy.
Všechno to, ano je to zajímavé, ale 'Stačí, když vás někdo miluje ale dává vám dokonale najevo, že pro něj nejste dost dobří.' budeš mi to muset vysvětlit... Dále skočím trochu někam jinam a to sem http://galactanet.com/oneoff/theegg_mod.html. Přečti si to, zajímavá je i myšlenka - Já jsem ty a ty jsi já, díky které se může pohled na svět dočista změnit, no nevím, jestli k lepšímu, nebo k horšímu.
S myšlenkou jsme na tom stejně. Myslím na věci, na slova, která se točí okolo toho, co se děje teď. Jen bezvýznamná slova a bezvýznamné věci. Chtělo by to nápad, vnuknutí, jak z těchhle problémů ven. Ale co by to bylo za svět? Svět bez problémů a bez citů a bez lidí, kteří nás milují?
S tím myšlením o ostatních a o sobě... Jsme na tom taky podobně. A po mě neustále někdo chce, abych se obrátila proti někomu, proti kterému vůbec nic nemám a nic si o něm nemyslím! Jen proto, že si o něm něco myslí ten, který po mě chce tak hnusnou věc.
Neroztrhá tě to, změní tě to.
Proč? ... Protože někdo... Někdo, ten, kdo to tu všechno řídí chce, abychom 'procitli', abychom se změnili a zjistili, že jsme něco udělali špatně. Taková léčba utrpením. A taky proto, že láska si prostě vždycky musí vybrat ten nejvíc nedosažitelný cíl.
Jak se čas kroutí. Vzpomínám si na dobu tak před rokem, před dvěma. Neřešila jsem problémy, city, všechno to bylo tak strašně jednoduché. Jednoduché jako velký čistý bílý papír, po kterém můžu kreslit. Kreslit po něm co chci a kdy chci a věřit, že se papír mými kresbami nikdy nezaplní. Jenže musel. A tak se to stalo. Celý papír jsem musela vygumovat a začít kreslit znovu, tentokrát ale s nechutí z toho. Z toho, že jsem si dávala velkou práci s tím něco nakreslit, nakreslit si ideály, sny, které se pomalu začínaly plnit a všechno to muselo jít stranou, protože papír nebyl dost velký na to, abych popsala své tehdejší pocity.
Strach máme každý, nedokážeme se mu vyhnout. Stačí jen přežít to a čekat na chvíle, kdy už se nebudeme muset bát. (To je hloupé, mohli bychom čekat třeba tisíce let a já stejně vím, že vždycky bude něco, z čeho budu mít strach.)
Dneska jsem začínala od konce. Je to takové...divné. Příště už to dělat nebudu, slibuji, jen jsem chtěla nějak navázat, být blíž tvým pocitům, tomu, co jsi napsal jako poslední.
Nikoho jsem nenechala, aby se mi staral o kaktus, jen to vypadá, že mi pomáhá čím dál, tím míň. Chce, abych se postavila na vlastní nohy, jak podlé.
Dlouho jsem nějak na tenhle blogový život neměla chuť, chuť k tomu odpovídat na komentáře a číst něčí články, tak se to teď budu pokoušet vynahradit.
little fox.