Únor 2012

Velká ryba... malý rybník

29. února 2012 v 22:00 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdy se vyplatí koukat se ráno na google. Můžete se totiž dozvědět, že má někdo zrovna výročí. Třeba Rossini, dvěstědvacáté. A pak se můžete dozvědět, že Rossini složil tu úžasnou věc - Figarovu árii z Lazebníka Sevillského. Potom se do toho můžete zaposlouchat. A nakonec můžete mít lepší náladu. Vysmátější náladu.
Z čeho? Přeci z veselobarvy a Velké Ryby.

Co mi dala Letní Bouře

29. února 2012 v 14:00 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Letní Bouři
Pouhé sbohem nestačí, zvlášť ne, když už to sbohem jsem říkal s vědomím, že napíšu článek, který shrne všechny ty věci kolem Letní Bouře.

Dala mi toho hodně, ale nikdy jsem o tom moc nemluvil. A jak se lépe rozloučit, než pojednáním o Jejích přínosech.

Jak rozbíjet zrcadla.

27. února 2012 v 22:37 | Grey.t Dreamer |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Když jsem přemýšlel, co napsat na téma týdne "Zrcadlo", první mě napadla povídka a ten nápad mě odmítl pustit. A tak jsem začal psát....

Jak rozbíjet zrcadla?

Koukal na svůj odraz v zrcadle. To, co viděl, se mu nelíbilo. Vůbec se mu to nelíbilo. Ne snad proto, že by nebyl pohledný - čistá pleť, krásné rysy, úzké tenké rty, krásně vyřízlé, nádherné oči plné citu, celkem slušivý účes a možná trochu větší nos, který ale nepůsobil přímo rušivě, spíš specificky. Nebylo pro něj těžké mít rád svůj povrch. Ale povrch nebylo to, co viděl v zrcadle.

Bez Růží...

27. února 2012 v 18:10 | Grey.t Dreamer |  Zážitky a události
Kolikrát ještě, kolikrát budu zrazen?
Myslí si snad, že ze mě můžou dělat vola?
Je mi jedno, jestli je to nějaký podlý zákon schválnosti, Bůh, Ďábel, nebo Matka Příroda. Tohle je neodpustitelný zločin.

Bez růží... bez naděje... bez lásky...
O čem vlastně ten život je? O čekání na něco, co se nesplní?
O radosti z možnosti a zoufalství ze skutečnosti?
Vyber si....

Haha.
Stažené růže taky růže.
A pokud mě někdo bude kárat za pirátství, mám pro něj docela dobrý argument. Dokud tenhle systém nebude fungovat tak, aby dokázal uspokojit zákazníky, tak ať nepočítá s tím, že já budu fungovat tak, abych uspokojil systém.
Možná to zní hloupě, ale proč mám čekat další dva dny na CD, které vychází dnes? A proč mám čekat další dva dny a platit pět set korun za cd, které si můžu stáhnout zadarmo hned v den, kdy mělo vyjít?

Já tu nejsem proto, abych bojoval pořád se ztrátou naděje jen proto, že chci mít pocit, že jednám správně. TOHLE totiž je správné. Nenechat se trpět.

Možná to zní směšně, ale pro mě to znamená opravdu hodně. Jsou jako droga. Opravdová droga. Bez nich bych nepřežil.

Brusinky...

A růže...

Občas bych vážně věřil, že mi to někdo dělá schválně. Kolik naděje v sobě dokážu vytvořit! A kolikrát všechna ta naděje padla...

Myslím, že zrazená naděje je jedna z nejhorších věcí, která může člověka potkat. Že věří, a to, v co věří, ho zradí.

Stažené Růže taky Růže... uklidňují... a voní. Láskou.

Otázka je, jestli se mi splnil sen, nebo ne... mělo to být jinak. Měl jsem rukou přejet po ikelitu, do kterého je zabalen obal CD, pak ho roztrhnout a dojatě se podívat na obal. Potom se opatrně podívat dovnitř a radovat se nad CD. A pak ho pomalu vložit do discmana a stisknout play...

Ano, tak to mělo být... a potom... slzy, dojetí, radost a pocit naprostého štěstí...

Asi si budu muset zvyknout, že štěstí nepřichází vždycky tak dokonale, jak si ho vysníme... Růže mám, no ne?

Bez Růží, ale s Růžemi...

Předvečer Růží

26. února 2012 v 22:42 | Grey.t Dreamer |  Zážitky a události
Už zítra. Už zítra se z naděje zrodí sen a ze snu realita. Už zítra budou mé kroky směřovat do Bontonlandu a mezi regály hledat nové album Cranberries - Růže.

Šedý už nebude sám, dostane Růže.

Svět rozkvete. Přestože všednost se neztratí, bude plná Růží a znevšední. Bude krásnější, než kdy dřív, kouzelnější než doposud a bude plná lásky.

Nemůžu se dočkat. Nemůžu se dočkat, až uslyším její hlas. Nemůžu se dočkat, až pocítím Domov.

Roses... růže... má láska.

Brusinkové růže... bude to krása. Možná občas mrazivá... "Everything feels cold in the winter..."
"Tomorrow could be so great!"

Brusinková láska... bude to krása....

Dolores!

Je to jako sen a je tak neuvěřitelné, že se zítra vážně stane skutečností.

Budu mít jejich album, nové album... co se jmenuje Růže. Růže... do Cranberries... téměř na Valentýna... téměř...

Už jen trefit do Bontonlandu...

Po bouři...

22. února 2012 v 22:56 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Letní Bouři
Hvězdy... téměř vždy mi ji připomenou. Letní Bouři.
Ano, už to není tak dokonale bouřlivé a intenzivní, ale pořád to je.
Je to a... (bolí? ne...) ...prostě to je.
Je to nějak živé. A nějak vybledlé, zesláblé... pasé.

Je to vtipné - co jediné nám brání být spolu?
Jen a jen její vůle... Jen to, že ona nechce.
Láska i hory přenáší... kdyby to bylo tisíc jiných věcí, dalo by se to snést.
Ale není to ani jedna z těch tisíců, je to snad ta jediná, nebo jedna z té trochy věcí, které láska nepřenáší.
Lidská vůle.

Proč si vlastně nikdy nepředstavuji nás dva spolu? Letní Bouři a Podzimní Désť pohromadě?
Je to tak nemožné? Vážně je naše partnerství tak nemožné? Jsme opravdu tak neslučitelní?

Já a Letní Bouře... Dnes poprvé jsem si představil ji a mě spolu.

Necítím bolest. Jen zvláštní pocit chvění ze vzrušení.

Už není dokonalá. Ztratila svou jedinečnou zář.
Přesto ji chci.
Nebo chci něco, co má?
Chci jí? Nebo ji chci milovat?

A není to jedno. Její vůle pronesla jasný rozsudek.

Nikde jinde není psáno, že nám není společná budoucnost přána. Jen v její vůli. Ona to určila. A kdybych stejnou věc určil já, nebylo by zbytí.

Nejsmutnější je, že přes sebe stejně ani nevidím Ji. Že ona mi je mým sobectvím skryta.

Proč by nemohla být šťastná? Proč by neměla mít nárok na štěstí, které si chci nárokovat já?

Jak malou daní je cizí smutek za vlastní štěstí! Snad kdyby tohle viděl každý a pořád, byl by svět lepší. Ale proč ochuzovat sám sebe o štěstí ve vlastním životě jen proto, abych se neměl líp, než někdo jiný?

Ano, Letní Bouře... je čas nechat vody plynout... a vody plynou a plynou a pomalu odnáší bolest, sobectví, utrpení, strast, jizvy a všechno to, co mi Tvé kapky, blesky a vánky nadělily.

Věřím, že budeš šťastná. A věřím, že i já budu šťastný, i když sám.

Sám? To těžko! Vždyť se mnou jde sám život! A jak blízko mám v srdci ke hvězdám! A větru! A vodě! A luně!
Ale stále nějak sám... sám se sebou... bytostně sám se sebou a sám sebou...

Budu žít. Budu ŽÍT!
Co víc, už žiju!

Jak silná je lidská vůle! V něčem silnější a mocnější než cokoliv jiného... jen pár věcí nemůže překonat.
Je čas jít dál...

Sbohem, Letní Bouře.

Záhada z minulosti

19. února 2012 v 21:13 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Bylo to v dubnu? V květnu? V březnu? Ach... kéž bych věděl, kdy.
Muselo to být 11. března. zvlášť proto, že to byl pátek. Jistě... muselo to být 11. března. Ale jakto, že mi to připomíná i další písnička?
Písnička z 24. února? Bože... už je to rok? Ach, tak dávno...
Gloomy Sunday, Love me Tender, Naiad... kéž bych věděl, co bylo tehdy tak krásné...
A osmé ledna to byli Flying Pickets a Only you... a to už to muselo být.

Ach! Čím jsem tehdy žil? Jaká to byla úžasné konzistentní věc, hustá jako krupicová kaše... co to bylo? Co mi dnes chybí? Co dělá vzpomínky na tu dobu tak silnými? Tak hrozně silnými, že netoužím po ničem jiném, než se vrátit a zažít to znovu?

Ah, patří tam přece taky Sway...

Co se tehdy stalo? A stalo se to tehdy? Vím o jedné věci, co se stala. Ale ta věc... to nemůže být ono. Jen se tím začly psát tisíckrát se opakující scénáře, scénáře pomíjivosti a nedosažitelnosti štěstí.

Aah. Flying a kite... něco se tehdy stalo... tolik věcí se stalo...

Proč je tak bolestivé na to vzpomínat?

Pouštět draka
houpat se
přát si
stýskat si....
Bdít... snít.

Prosit,
plakat,
křičet.

Na pokraji smrti na území života...

Duchové minulosti
a jejich teplý dech a všechno kolem toho...

(mohla by to snad být báseň, kdyby tu nechyběl rým)

Proč tolik věřím, že jaro všechno spraví?

A proč i když se mám mizerně, vzpomínám pak na jaro jako na úžasné období?

Proč...

Jung!

A... nemoc.

A vazopresiny, adrenaliny, inzuliny...

a sny. Ach ano! Ty nádherné sny... plné mrtvol, bláta a pláče... he?

Ach...

A pak... Diem ex dei! Globus... světlo... drtivý dotek Přírody...

Jde opravdu jen a jen o Ni? O Matku Přírodu?

Nebo jde o... to?

Doteky vody

16. února 2012 v 1:24 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Letní Bouři
Mám strach... Strach, že jsem stejný jako oni - jako Mravenec a Letní Bouře... že dělám to samé, že ničím jen svou existencí a svým odmítnutím. Je těžké představit si, že bych mohl v někom vzbuzovat stejné pocity.

Nechci... nechci být takový. Jak bych se potom mohl mít rád?

Chybí mi déšť a vítr... chybí mi má dřívější otupělost, chybí mi ten neškodný podzimní chlad.
Schází mi lidské doteky.

Stejně je zvláštní, jak se kroutí čas. Některé události staré čtyři měsíce se zdají nekonečně vzdálené a přesto jiné události ze stejné doby vypadají velice aktuálně. Jako kdyby se něco stalo včera a něco před rokem. A přitom se to stalo během jednoho týdne. Snad jednou budu schopný odkrýt ostatním, jak to všechno bylo. Někteří ví... někteří neví.

Jedno vím jistě... věci se tehdy zdály mnohem jasnější, skoro křišťálově čisté.

Proč? Proč mi "vesmír" strká před nos věci, o kterých sním jen proto, aby mi předvedl, že je rozhodně nemůžu mít... Snaží se mi vytříbit vkus?

Občas se vrací ještě starší časy. Časy, kdy mi v uších zněla písnička "Always" od Erasure.

Stejně mě fascinuje, jak moc emocionální oproti dřívějšku jsem. Myslím, že před rokem bych tolik pocitů najednou nezažíval. Něco se změnilo. Něco se změnilo s tou mravenčí kyselinou, kterou jsem byl otráven. A nebo ještě dřív?

Ve všech těch otázkách se ztratila ta jedna základní, ta nejlidštější: Proč?

Proč se to všechno děje? Proč je nebe modré a tráva zelená? Proč jsem se zamiloval do Letní Bouře? Proč bylo naše setkání tak neskutečně pomíjivé? Proč nemohu zapomenout? Proč to přichází ve vlnách?

Mám strach, že mě to roztrhá. Můj sen o neexistující tarotové kartě, na které rozbouřená řeka prorazila hráz a trhá lidské tělo na kusy, dokonale předvídal to, co se děje. Voda jsou emoce, aspoň tak to většinou bývá. A nebo taky život. (Jak nápadité... nebyl by život bez emocí mrtvý?). Ten příliv rozbouřených emocí mě rve na kusy, ale to mi dává možnost se vždy zrodit znovu trochu jiný. Nejde o smrt, ale o transformaci utrpením. Potom snad všechno bude čisté.

Mohlo by se zdát, že jsem nešťastný, ale nakonec je to možná i naopak... Štěstí je tak složitý a abstraktní pojem... ach štěstí...

Někdy přemýšlím... o sobě a o ostatních. Zajímalo by mě, co si o mně myslí. Je zajímavé, že já si o většině lidí mnoho nemyslím... a stejně jsem přesvědčený, že i lidé, které téměř neznám, na mě mají nějaký názor...

Občas se cítím jako závislá osobnost... a nebo narcis. Nemůžu se rozhodnout.

Heh... chtělo by to myšlenku. Jednu souvislou. Ne výkřiky do tmy...

Zajímavé je, kolik věcí se může otočit proti nám.. zajímavé je, že když někoho máme rádi, záleží nám na jeho názoru.

Je zajímavé, že člověka může ničit láska... opětovaná. Stačí, když vás někdo miluje ale dává vám dokonale najevo, že pro něj nejste dost dobří.

Zvláštní...

Chtěl bych procitnout... ale spím?

Insanity got me

12. února 2012 v 22:21 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zmatek, vír, chaos. Hurikán.
Šílenství mě dostihlo. Není pochyb.
Ať už za to mohou moje téměr celonoční hovory s některými lidmi, čtení stmívání, nebo moje emocionální houpačka... ať je to vina věčného návratu vzpomínek nebo čehokoliv jiného...
Prostě to přišlo.
Smích.
Pláč.
Radost.
Smutek.
Všechno... ale jinak. Jako kdyby se pocity rozhodly, že prostě budou najednou a smíchaly se do pozoruhodného guláše.

Černovlasá slečna s nožem.
Pořezaná ruka.
Slunce.
Oběšenec.
Imaginární láska.
Já... nůž... Bětka... krev.

Nehledám cestu ven. Ne snad proto, že by to nemělo smysl. Chci tu zůstat. Zůstat v barevném nesmyslném světě. Ach, kéž by to šlo popsat....

Nemůžu... nedokážu... poslouchat hudbu. Všechno je moc nedokonalé... mám to v hlavě... tu dokonalost. Dokonalou šílenost...

Začíná to pianem. Klidným. Podobá se to písničce Lunatic od Dolores O'Riordan. Pak to přechází, přidávají se kytary, mají prudký a nečekaný nástup. A smyčce. Hodně výrazné smyčce... hrající podobně jako v Shelobs Lair od Howarda Shorea. Do toho operní hlas... vysoký... spousta hlasů. Chaos. A hlasové výkyvy podobné "Why cant I follow through" od "Freudian Slip".
Mělo by to mýt občas podobný zvuk jako něco od Muse. Hlavně co se zpěvu týče. Ale rozhodně tam nesmí chybět ta operní část... nebo spíš operní výkřiky jako jsou v Nymanově Memorial.

Ach... už jsem se ptal tolika lidí. Nikdo neví. Hledám jen píseň... Potřebuju slyšet něco, co mi řekne, že každá chvíle mého života, každá má chyba, každý přešlap, každá špatná myšlenka... je omluvená jediným... "You are mad"
Ale chci mnohem víc, než to! Chci pocítit opravdovou šílenost. Bolest a slast.
Už nechci další hořkosladké pocity, přílivy smutky a přílivy radosti. Chci šílenou extázi, při které budu křičet... extázi, proti které je svět jen šedivej náčrt života.

Barvy... spousta barev. Hlavně červené a černé... Ale i všech ostatních. A já... křičící... šílenstvím.

Je to v mojí hlavě. A nikde jinde... a mám pocit, že mi praskne... je v ní vír všeho... není to smutek, nejsou to myšlenky... je to šílenství, a ještě víc láska k němu.

Ach...

Už nejde o ticho a o hluk, už nejde o sníh a o déšť... už nejde o nic, co by bylo v tomhle světě... jde o řev...
O fascinaci.

Noise

11. února 2012 v 0:23 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Letní Bouři
Utišit všechny ty hlasy v mé hlavě... ach...
Kéž bych nemusel vídat své vysněné povídkové postavy vedle sebe v noci v posteli.
A když o někom slyším, o někom fascinujícím, nedostanu ho z hlavy.
Přitažlivost smrti je nekonečná, podobně jako přitažlivost bolesti a zoufalství. Říká se, že protiklady se přitahují, ale tady platí spíš "vrána k vráně sedá".

Bůh a já

7. února 2012 v 22:08 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro víru a duchovno
Na facebooku jsem tichým členem skupiny "Mystic Room", ve které se vedou různé ezoterické diskuse. Občas tam nahlédnu, jestli třeba nenajdu něco zajímavého. Zpravidla se do několika minut naštvu a ztratím veškerou chuť říci na cokoliv svůj názor. Pod některými příspěvky je opravdu láskyplná atmosféra, že by jeden brečel. Představa vyrovnaného a milujícího (nebo tento postoj aspoň předstírajícího) ezoterika je tatam, když uslyším jízlivé a útočné odpovědi na celkem normální dotazy, jako kdyby odpovídajícímu snad odpověď nějak bytostně ubližovala. Někteří lidé tam dokonce mají zajímavá jména. To hlavní, o čem jsem chtěl ale mluvit je, že dnes jsem tam opět nahlédl a narazil jsem na mě celkem nic neříkající dotaz o andělech, archandělech a automatickém písmu, ale celkem zajímavou reakci o bohu. Nebo Bohu, chcete-li. Jistý pan Kopřiva tam tvrdí následující: "...protože kdyby bůh poslouchal každý hlas..asi by se zbláznil."

Je celkem zajímavé, že máme potřebu Boha vnímat jako bytost lidského charakteru. Kdyby byl Bůh lidský, určitě by se zbláznil, to bez pochyby. Dosud jsem si myslel, že většina věřících a duchovně orientovaných lidí nechápe Boha jako trochu namakanějšího chlápka, co lítá na nebi a dělá nám tu počasí a že tento omezený pohled náleží většinou tupému stádu neuvědomělých oveček církve (tím myslím tu neuvědomělou část, nechci tím říct, že každý, kdo následuje církev, je takový, ale že lidem, kteří následují církev a jsou takoví, se toto děje) a materialisticky založeným suchým vědátorům, co nedokáží chápat mytologickou a abstraktní rovinu Boha (ani ničeho jiného, co nejde vědecky podložit).
A ono to náleží i lidem, kteří se věnují duchovnu... Chtěl bych se zamyslet nad Bohem a nad tím, jak ho chápu.


The way is clear...

6. února 2012 v 0:53 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Přestává mě strašit to jméno. Rány se hojí... ale... ty staré se otevírají.
Bláhovost věřit, bláhovost toužit...
lež je tak zřetelná, v maličkých detailech... zjeví se, když už konečně uvěříte, že vše je pravda... tehdy nahlédnete na všechny ty praskliny, protože se objeví další, sama o sobě nepatrná, ale v kontextu těch ostatních osudová.

Vím, co mám dělat, vím, jak volit. Ale bude to volba mezi zlatem a mědí. Mezi diamantem a křemenem. Volím křemen, protože je skutečnější, než diamant. Aspoň v tomhle případě. A možná... možná že v tom křemenu najdu diamant, bůh ví.
Ale ten nalezený bude skutečnější, než ten starý... ale možná tam nebude.

Jít za iluzí? Za diamantem, který možná neexistuje? Vstoupit na neviditelný most, který možná končí uprostřed cesty?
Volit staré a tolik toužené a očekáváné, ale nejisté, nebo nové, jistější ale mnohem méně toužené?

Toužení může vzniknout. A myslím, že i vznikne...

Ale jsou tu i jiné faktory. Jiná toužení. Toužení po nedosažitelném, nedotknutelném... ale tahle touha je jen a jen ničivá. Ach... mít tak možnost volby! Mít tak... "cheaty" na život. Myslet si hromadu písmenek a moct změnit realitu. Nebo prostě při nezdaru zmáčknout ctrl z... kéž by to šlo. Jenže co by to pak bylo za život? Nudná spatlanina bez rizik a špatných možností... poučili bychom se? Nebo bychom prostě zkoušeli, vraceli a zkoušeli jinak?

A když víte, jak máte volit, ale víte, že to bude bolet... volíte tak?

Nebudu si házet mincí, kostknou, nebudu si vykládat karty ani házet I-Ťing... já vím, co mám udělat... jen se musím rozhodnout, jestli to udělám, nebo ne. Ale nemůžu se rozhodnout nikdy jindy, než až nadejde ten okamžik... a zároveň se musím rozhodovat pořád, každou chvíli, abych všechno dovedl tam, kam to má dojít...

Ale, a to je zvláštní, cítím se líp. Mnohem líp. Čistěji. I když mám horší náladu, cítím se čistěji. Jako kdyby někdo uhladil to rozbouřené moře, jako kdyby se ty ledově drásající nože ztupily, jako kdyby ty krvácející rány zmizely...
Prostě tu jsem a jsem relativně čistý. Bez všech těch věcí, které mi dávaly pocit života a stejně naživu - to díky té povznášející čistotě.

V hlavě mi hraje písnička od Lykke Li - Possibility... občas se cítím trošičku jako Bella. Myslím, že je to jedna z nejlepších scén všech dílů. Právě ta, při které hraje Possibility...

Cesta je jasná, otázkou zůstává, zda po ní chci jít. I zůstat na křižovatce je volba....

O zoufalství

3. února 2012 v 11:48 | Grey.t Dreamer |  Myšlenky a pseudofilosofie
Občas svému blogu říkám zeď nářků. Lidem, kteří sem aspoň jednou za čas zavítají, je asi jasné proč. Téma týdne je zoufalství a já mám pocit, že k tomu mám hodně co říct. Uvědomuji si ale, že mé zoufalství je jen odvarem opravdového zoufalství. Představte si tmu. Nejtemnější, nejhustější a nejživější. Obklopuje vás, není úniku. Každý váš nádech je téměř nesnesitelné utrpení. V té tmě je zima. Vysává z vás život, umrtvuje ve vás úplně všechno. Zůstává jediný pocit, který zaplňuje prázdnotu. Můžete přemýšlet, co to je. Smutek? Ne. Bolest? Tak trochu. Beznaděj? Kéž by. Je to ten nejbytostnější a nejreálnější pocit. Tak jasný, že by vám nedělalo problém představit si ho jako osobu. Ten pocit bezpochyby obsahuje bolest. Obsahuje i smutek, ale tisíckrát silnější a drásavější než jsou bežné smutky. Obsahuje beznaděj, chlad, temnotu, prázdnotu, hořkost, cynismus, nihilismus, svírání, úzkost... To je zoufalost a je všude kolem.


O lásce a iluzi

1. února 2012 v 20:31 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Letní Bouři
Je jen iluze? Je to láska?
Osamělý, opuštěný, zraněný, zrazený...
Letní Bouře utichá, je stále vzdálenější a vzdálenější a občas mám pocit, že se už ani neváže k té původní osobě.
A pak si vzpomenu na to slovo. Na prokleté, kruté slovo.
"LÁSKA"
Vybaví se mi Letní Bouře. Jen a jen ona. Ona jako iluze i ona jako osoba.
Letní Bouře... v Zimě by neměla mít žádnou moc.
A přece... vládne silněji než veškerý mráz a chlad, bolí víc než zmrzlé prsty...
Ale i hladí a konejší...

Nenávidím! Já ji nenávidím!

Zlatá klec je pořád klec...
A slzy štěstí jsou stejně slané jako slzy smutku.
Jak tenká je hranice mezi radostí a smutkem... jak kruto-krásné je žít...

Ach... ach... kdybych směl napsat tvé jméno... kdybych ti ho směl šeptat do ucha každé ráno... nebo aspoň jednou za čas... nebo aspoň jednou pošeptat tím nejsladším zamilovaným tónem...

Kde je hranice mezi sobectvím a láskou? Kde končí touha a začíná cit?
Kdy budu přát štěstí tobě a ne sobě?

Vím, že by to nevydrželo, vím, že by to nefungovalo... ale kdo to vysvětlí mému srdci, když je k rozumu hluché?