"Píseň píšťaly očistila bolest krysařovu; očistila myšlenku na Agnes. Oh, země sedmihradská!
Srdce jeho jistě o ní někdy snilo; ale teprve píšťala učinila ji skutečnou. A jak zněla mocně a jasně píšťala, opakoval si krysař: "Ani vina, ani hřích!""
""Ano," odpovídal krysař němé propasti. A také on hledal bránu. Takl odešel krysař a ostatní z Hameln; není však jisto, došli-li do země sedmihradské."
Krysařova píšťala vedla hříšníky do propasti. Neušetřila nikoho. Téma týdne je nevinnost. Nevinný by píšťalu neposlechl, snad. Nevinný by tu zůstal. Ale kdo je nevinný. Jen to malé nemluvně, a bůh ví, jestli se neprovinilo už tím, že se narodilo. Snad kdyby mohlo chodit, následovalo by Krysařovu píšťalu a hledalo by také cestu do země sedmihradské, kde není "ani vina, ani hřích."
Je vůbec nevinnost? Každý si neseme nějaké provinění. Snad jsme sami sobě odpustili, naši vinu odnesla minulost, ale netáhne se část té viny pořád s námi? Všichni sníme o zemi sedmihradské, o ráji. O tom, že nám bude odpuštěno, pokud jsme si nedokázali odpusti sami. Ale ani odpuštění člověka nezbavuje viny. Nevinnost... co je to nevinnost?
Znamená nevinnost prostě to, že ničím neškodíme? Ale vždyť už tím, že jsme, škodíme. Stačí zapnout světlo a odebíráme energii, jejíž výroba (a to třeba i solární, kvůli zpracování polovodičových článků, které je neekologické) ničí přírodu. Tím už se proviníme. Rodíme se nevinní. A co nevidět svou nevinnost ztrácíme, i když některé její zbytky si neseme stále. Kus nevinnosti ztrácíme s prvním sexuálním zážitkem. Kus nevinnost ztrácíme prvním flirtem. Kus nevinnosti ztrácíme první nadávkou, další kus první nenávistí. Sám rozum se příčí nevinnosti, protože nám dovoluje soudit, dokonce nás k tomu nutí. Ale nevinnost neodsuzuje, protože soudit a odsoudit smí jen ten, kdo Ví. Bůh, chcete-li. Jen bytost, která zná Všechno, ví o všech vašich krocích, o všech vašich motivacích, bytost s nekonečnou empatií, která dokáže pochopit vaše činy. Jen taková bytost smí soudit. Otázka je, je-li sám Bůh bez viny. Hříšný svět ztrestal potopou, Sodomu a Gomoru zničil. Adama a Evu potrestal, že zhřešili. Bůh trestá. Ale netrestá právě za ztrátu nevinnosti? Ochutnání ze stromu poznání nám dalo rozum a zbavilo nás nevinnosti. Stal se prvotní hřích. A tím přišel první trest od Boha. Provinili jsme se my. Ale provinil se on? Těžko soudit jsoucno, které (pokud existuje) svým bytím člověka dokonale přesahuje.
Nevinnost. Je to pohádka, mýtus. Lidský ideál, ke kterému směřujeme, kterého se snažíme dosáhnout. Ale každou snahou, a tím víc, čím je větší, se nevinnosti vzdalujeme. A když uslyšíme Krysařovu píšťalu, když nám její zvuk ukáže, jak moc jsme se vzdálili od ideálu, jak moc jsme to všechno posrali, toužíme najít klid a nežít už v tomhle prasečím světě, protože to co se děje v nás vidíme i všude kolem. Nenávratné vzdalování od nejkrásnější věci světa - nevinnosti.
Když už jsem ale uvažoval boha, bylo by vhodné zmínit i myšlenku, že by nás snad nenechal v tomhle utrpení. Že by nám snad nechal aspoň jednu cestu otevřenou, cestu k nevinnosti. A možná nechal právě jednu cestu pro každého z nás a některé cesty se podobají. Pro někoho je návrat k nevinnosti návratem k bohu. A kdyby byla církev tvořena jen těmi lidmi, kterým je tahle cesta určená jako návrat k nevinnosti, tak by snad byla čistější, než je. Problém je, že v církvi se lidé schovávají před sebou samým.
A co když je cestou ven právě ta jediná věc, která nám nevinnost vzala? Nebylo by to fér, nechat nám únik právě tam, kde jsme poprvé zhřešili? Únik v rozumu? Co když právě poznáním (a poznání může být leccos) můžeme dojít k nějaké další nevinnosti? A nebo vírou? Je odtud vůbec úniku?
Kdo přežije zvuk krysařovy píšťaly? V hanzovním městě Hameln nikdo, ani Krysař sám. Agnes utíká sama před sebou, protože cítí, jak moc se vzdaluje od nevinnosti, od života, který by mohla snést. A touhle cestou jdeme skoro všichni. Přímo do propasti, na jejímž konci je snad země sedmihradská, ale možná taky ne.
Krok, dva, tři. Propast se blíží. Píšťala hraje a vábí lidské krysy do propasti. Vábí všechny do propasti. Obyvatele města Hameln, mě, vás. Všechny, kteří ji slyší. Jdeme pomalu, slyšíme jí potichu. Pořád je ještě cesta zpět, pořád se můžeme vrátit a něco změnit, dokud nezazní plným tónem, dokud nerozezní naše srdce a svědomí tak hlasitě, jak jen hlasitě může znít, dokud neprobudí skryté zoufalství a sebenenávist z jejich nejhlubších kobech, ve kterých byli zazděni.
Máte šanci ještě něco zkusit. Následovat vnitřní hlas, následovat svědomí. Dělat věci tak nejlépe, jak to umíte. Dělát věci proto, že po tom touží vaše duše, protože jsou správné. Ne proto, že vás omluví, ne proto, že vám přidají "score" ke spasení. Pomáhejte. Sobě, vlastní duši. Ale ne sobecky. Následujte její hlas, plňte své "poseltsví", svůj "úkol". Nevinnost na vás pořád čeká a její dveře snad ještě nejsou zavřené. Dokud dokážete překonat lákání krysařovy píšťaly, máte šanci něco změnit. Změnit něco ve svém životě. Najděte zemi sedmihradskou ve svém srdci. Chopte se díla a spaste se. Protože propast čeká, krysařova píšťala volá. A pokud nejste nevinní, jednou se dovolá odezvy i ve vašem životě. Tak zkuste být, pak vám snad Bůh odpustí.
Jestli je v něčem nevinnost, tak v přirozenosti bytí, existence. Ve vás takových, jací máte být.
Kdo zachránil Seppa Jorgena? Dětský pláč. Pláč nevinného dítěte, které netoužilo po zemi sedmihradské.
Kdo zachrání nás?
Pěkně pojatý článek. I když mluví vlastně o tom samém jako ostatní, jen jinými slovy.
Ale proto mě oslovil.
Když se tak nad tím zamyslím, nevím, zda bych za krysařovou píštalkou šla. Nemám totiž ráda lidi, plné přetvářky a lží. Nemám ráda tuhle dobu, kterou tvoří ti lidé.
...
Asi bych byla ráda, že všichni do jednoho odchází a já tu zůstanu sama samotinká, a budu od nich mít pokoj
Ale ruku do ohně bych za to nedala, protože ta píšťala je mocná, a mohla by mě s davem klidně strhnout.