Nějak se nemůžu odpoutat od svých večerních myšlenkových proudů, a dnes, po tak úžasném dni, si to prostě nemůžu odpustit. Venku je nádherně chladně a jsou vidět hvězdy. Našel jsem Orion ale červená hvězda Antares, srdce Škorpiona, mi zmizela. Buď už není vidět, nebo je to ten malý flíček, který je snad i červený. Sedím na posteli a koukám z otevřeného okna. Do pokoje mi vniká chlad a je to hrozně příjemné. Slyším zvuky noční ulice a vzdálených vlaků. A mezi tím ticho. Krásnou píseň noci. Mučí mě, že z postele nevidím na hvězdy. Tady u okna je zima, nádherná, konejšivá, uklidňující i trochu kousavá. Kdybych se nechvěl, cítil bych se blaženě jako v průběhu celého dnešního dne. Měl jsem pocit, jako by mi srdce hladili andělé. Cítil jsem se jako zamilovaný, snad jen díky Měsíci a Modré Dunaji. To ticho je okouzlující. Plné krásy, hvězd, noci a naděje. Jsem Doma. Cítím se milován a milující. A vím, že to nebude trvat věčně, ale tím je to krásnější. Jako hvězdné nebe, které taky vidíte jen jednou za čas. Ležím na posteli a cítím v sobě hvězdy, svěží, noční, zimní vzduch, klid a ... Život. Jak kouzelné ticho! Jak kouzelná noc...
Je noc a já naslouchám smutné písni. Je to má píseň noci, při které si čtu Tvá slova; slova, která jsou pro mou duši pohlazením. Přemýšlím čím to je, že zrovna Tvá slova, která jsem jen nedávno objevil, mám tak velmi rád! Snad je to proto, že bych je asi napsal úplně stejně. Snad proto, že máš hlubokou duši. Stejně hlubokou jako je i ta má.