13. prosince 2011 v 17:49 | Grey.t Dreamer
|
Mám pocit, že se zblázním. Mám pocit... mám spoustu pocitů. Cítím se šílený. Thomas už zase pracuje pro Rosemary, William asi zdrhnul, Eleanor brečí, jako vždy. A všichni ostatní se hádají. Nina řve.
Jednou mi někdo řekl, že prášky jsou špatné, protože se po nich člověk vůbec nijak necítí. Možná bych za to byl vděčný. Emoce mě už serou. Serou mě svojí intenzitou, divokostí, všudypřítomností.
Brečím.
Aspoň tak, jak můžu.
Můj život stojí za hovno. Jinak to asi říct nejde. Chci prášky. Ať už nic necítím. Ať můžu být taky chvíli trochu... v klidu. Já... nechci.
Máma má lexaurin. A jediný důvod, proč si nevemu lexaurin je, že když se rozhodnu "odejít" a najdu k tomu i odvahu, tak budu lexaurinu potřebovat co nejvíc. 45 pilulek určitě bude stačit. V nejhorším. Nebo možná v nejlepším. Občas bych dal cokoliv za sílu, odvahu a odhodlání si to všechno narvat do chřtánu a zapít půl lahví whiskey. Pak bych si zašel na procházku do lesa, stočil bych se o klubíčka mezi stromy a chvíli bych počkal, až se mi zastaví dýchání. Pak bych upadl do bezvědomí. A s trochou štěstí bych se už nikdy neprobudil.
Štěstí, nebo smůly?
Je to tak ubohý...
Ptám se sám sebe - kde jsem bral radost? A proč jsem si neschoval kousek pro dnešek? A k čemu by to bylo? K čemu to všechno je? O co se tu kurva snažim?
Kdykoliv mám naději, lehne popelem. A já jak hlupák čekám, že se z popele zrodí nový fénix. Ale místo toho se rozmáčí mými slzami a já zjistím, že tím popelem jsem lehl už i já.
Snílkovi shořela křídla a může se už jen plazit. A doufat, že se neutopí ve vlastních slzách.
Kde dělám chybu?
Je zvláštní, cítit se sám... úplně sám. Jako kdyby nikdo nebyl. Jako by nebyla rodina, jako by nebyli přátelé, i když víte, že jsou. Vím, že jsou.
Whiskey mi vysušila slzy... zbývá jen palčivá bolest očí. A křivící se ústa.
Mám pocit, že mi vybouchne hlava... teď už se točí.
Kéž by... ale ono ne...
Always and forever? Or never?
Je těžké snést silné a intenzivní emoce. Obzvlášť, když to trvá tak ... dlouho, než přejdou. Hlava se točí. Srdce bolí, jako kdyby jej mačkala neviditelná ruka. Všechno je tak ... šílené a divné.
Také jsem se cítila jako ty, ty pocity mnohdy ani nešly vysvětlit. Totální prázdnita, i když vedle mě byli lidé, tak stejně mi připadalo, jako kdyby byli kilometry vzdálené. A oni vlastně byli - ale psychicky. Občas se tak cítím i teď.
Jinak jsem také kdysi "uvažovala" o předávkování práškama - když jsem ale zjistila, že je to velmi bolestivá smrt, při které ti to nejdřív rozleptá žaludek atd atd, tak mě ta chuť jaksi přešla. O.o