Pomalu bych měl začít přemýšlet o tom, že bych měl články řadit i jinam než do osobního kouktu. Omluvte překlepy, ale nechci se optavovat. jsem trošku lízlej whiskey a konečně po dlouhé době je mi vážně blaze... klidně, pohodově... trochu opile, trochu šťastně...
a vlastně k tomu nemám důvod a o to je to lepší... cítím se... lehce... lítajícně...
Cítím se jako bleděmodrý chomáč vznášející se nad vší mlhou světa... tak lehce a vidoucně... všechno je tak simple a charming... život, smrt, smysl i nesmysl, láska, nenávist, bolest, slast... únava... energie... hmota... naděje, deprese...
Jediné, co mi stíní je vědomí, že to pomine... jediné, co mě táhne dolu... jako když máte lávovou lampu a ještě není pořádně zahřátá... taky ta bublina vyletí a pak padá... a nahoru se prostě nedostane... i když od sebe kus bubliny odhodí... a pak další kus... a nakonec stejně spadne dolu do těch sraček...
Na píču je to, že mi to stejně nepomůže z žádnejch dalších sraček... na píču je to, že moje bleděmodrá barva je bolestivá, že mě zasáhla do srdce i když je nejchladnější ze všech barev a drží si největší odstup.... led.
Modrá...
Chci se opět skrýt v černé... ale nejde to.... láska a led... bolest a život... síla a slabost...
Asi to tak bude....
A ráno se probudím, asi mě bude bolet hlava... a to i když jsem si dal jen jednoho panáčíčka...
A budu mít zase depku a mlátit se ve všech těch normálních každodenních sračkách... ale bude to super... protože me gustas tú.... me gustas hodně lidí... me gustas neskutenčně hodně lidí... některé odůvodněně, některé bezdůvodně.... většinu z nich jinak než jak se sluší a patří... a spoustu z nich silněji, než je záhodnou vzhledem k době známosti... a právě proto nebudu gustas nikoho... protože nemůžu gustas všechny a jednoho... můžu bu´d všechny, nebo jednoho... a já radši všechny...
Me gustas tú.... me gustas tú....
Všimli jste si, že všichni maj v životě problémy? Že i ty úplně bezproblémový povrchní lidi vlastně plavou ve sračkách? plave v nich totiž celej svět.... a je to drsný. Protože si myslíte, že jim můžete závidět... jejich bezproblémovost a to, že si jednou někoho najdou, protože řešej hovadiny.... ale když si získáte jejich důvěru... nebo když vám oni z nějakého důvodu začnou věřit, aniž byste o to stáli... dozvíte se... že úplně plavou ve sračkách... a kdyby tohle věděli ty jejich přítelkyně a přítelové, tak se asi poserou...
A proto jsem sólo... protože až moc miluju všechny a protože se až moc málo tajim s tim,ž e plavu ve sračkách...
každém máme něco... někdo toho máme víc, někdo míň.... ale hloupým lidským zvykem je si ve skříni schovávat pověstné kostlivce...
blablabla
hluboká myšlenka, není li?
Není.
Li.
Kam se ztratila Li?
Li?
Me gustas tú Li... Me gustas toutes les choses
ale to je dvojjazyčně...
a... všimli jste si, jak blízko je od extáze ke smutku.... stačí špatnej krůček a plavete v slzách místo toho, abyste pluli na mráčku ke sluníčku....
Mma rád léto... miluju pár lidí... pár hodně lidí.... a sluníčko... a désť a vítr a vůni kytek a trávy a sena.... vůni jablka, když ho nakousnu... vůni.
Miluju lítání... chtěl bych lítat a odletět... pryč... úplně pryč... a žít si tak lehce, jako ten modrej obláček, co je jenom iluzí.... a až praskne, všechna moje láska zmizí do nenávratna a ztratí se v tom nespočetném kvantu věcí, které od té doby co nevěřím nemají žádnou soudružnost a žádný smysl.... zmizí v mase která je absolutním nepořádkem, neřádem, chaosem a entropií. Zmizí v tom nekonečnu, ve kterém se všichni ztrácíme a které už jen svým počtem tak debilně transcenduje člověka.... a kdyby to mělo strukturu....
Dibli dibli djůůůů
Me gustas tú....
Už se cítím mizerně....
Svět má asi tolik struktury jako tenhle článek.... je tka zbytečnej, všimli jste si? Co je lidskej život? Vlastně nic, pokud ho nebereme ve vztahu k jinému lidskému životu... nebo psímu... nebo možná kočičímu a papouščímu a želvímu... a králičímu...
ale vlastně ničím.... člověk je .... je?
ze všech těch mých různě zabarvených melancholií je tahle melancholie nejindiferentnější a nejextatičtější.... nejvíc transcendující.... nebo... ne?
Cítím se lehce.... a probodaně... cítím se jako cedník... protéká mnou něco.... lásky, nenávisty, bolesti a smutky a radosti a slasti....
myslim, že už to ani nepíšu já a zajímalo by mě, jestli to někdo přečetl a co si o tom myslí...
jsou to fascinující pocity, podobné dešti na skle... do modra zbarvené, neb za sklem je vyjasňující se nebe, ale na skle ještě kapky... deště... nebo slzy?
Všechno je modré... divně modré... světle a tmavě ale nedotknutelně... nereálně... hluboce povrchní modř.... nekonečně povrchní, ale skrývající nesmírnou hloubku.... modř... modrá.... modrobílobílá.... utopím se v ní, bojím se jí, ničí mě a hojí mě a bolí mě....
Jsou to mé slzy, nebo cizí ignorace? Jsou to mé touhy, nebo cizí náznaky?
Rozpouštím se a jednou se rozpustím... a snad se stanu modrým nebem a zelenou trávou a barevným listím podzimu a dešťovými kapkami - ledovými ale hladícími. Světlem, co hřeje a nadějí, co nikdy nezmizí... snad se stanu hvězdou a mlhou a vesmírnou mlhovinou a oblakem a vodou a větrem a ohněm a zemí... a vším. Snad se stanu bohem, až se rozpustím, protože bůh je vše. A vše je bůh... a vše je ztraceno v chaosu, kde není místa pro jiného boha, než pro chaos sám a proto bůh jest chaosem a tím jsem i já a proto se stávám bohem. Všichni jsme bohem. Chaosu, rozkladu... a i ta nejsilnější lidská pravidla se ztrácejí v té nekonečné změti zbytečných věcí, životů a existencí.... jsme v rozkladu... vše je v rozkladu....
moje ruce.... jsou tak malé...
A vskutku... Mi při čtení připadalo, že jsi to psal za letu, že ses vznášel někde hodně vysoko a úplně mimo. (o=0 Ale je to takové hezké, některé ty myšlenky se mi líbí. Jenom mám pocit, že "gustas" je ve skutečnosti druhá osoba jednotného čísla, a že se tak nedá používat tak, jak to používáš v těch dalších větách, ale to je asi úplně irelevantní a klidně mi to smaž. (o=0