Člověk si říká, že to fanatické nadšení pro autora fantasy knížek Konec světa, Nejtemnější hodina, Vždycky a navždy, Ďábel v zeleném, Královna zkázy, Psi avalonu, Jack of Ravens, The burning man a Destroyer of worlds už dávno pominulo, že jeho skvělé myšlenky, které vašemu životu konečně daly jiskru a smysl, i když je tam vlastně většina lidí nenachází, jsou ničím v porovnání s myšlenkami velkých filosofů, o kterých si říkáme na hodinách filosofie. Ale pak přijde chlapík, co si říká Platón, začne mluvit něco o světu ideí a váš to najednou trkne: Neříkal tohle Chadbourn, i když trochu jinak?
Samozřejmě se to neobešlo bez slz v očích, husí kůže a naprosto euforického pocitu, že váš miláček TOHLE věděl. Ať už je tak geniální, že to formuloval podobně, nebo jen četl Platóna, nebo to tam vidím jenom já, je to pořád fascinující.
Kde jsem ale vlastně našel souvislost mezi filosofem, který zásadně ovlivnil způsob evropského myšlení, a mužem, který píše fantasy knížky, které byste marně hledali ve většině knihoven?
Podívejme se na to jednoduše. Asi bude nutno, abych použil své chatrné znalosti filosofie (nasbírané ve škole) a nastínil (možná chybně, bůh ví) Platónovu teorii, nebo aspoň to, co z ní chci spojovat s Chadbournem.
Tedy do toho:
Platón tvrdil v zásadě to, že v našem světě není nic, co by nebylo ve světě ideí, že jakékoliv jsoucno má svou ideu a té se blíží. Proto chápeme, že dobrman, kokršpaněl, jezevčík a doga jsou všechno psi, přestože jejich podobnost je často dost odlišná. Na všech se totiž podílí idea psa a my vnímáme jejich psovitost. (Není to úplně fascinující? JE!)
Dále, aspoň podle toho, co nám říkal náš profesor na filosofii, nebral bohy jako lidský cíl, protože bohové také existují v tomto světě a nejsou to idey! Mohou nám ale pomoci v dosažení jistých cílů, jejich síla nám může pomoci. Přesto oni končí tam, kde končí náš svět a začíná svět ideí. Pak to přišlo, zásadní poznámka, která možná pro nikoho jiného neměla tak fatální význam. Poznámka o tom, že bohové jsou na tomto světě závislí, zatímco my můžeme do světa ideí vkročit.
S tím by mohlou souviset i to, že lidská psýché (duše) pochází právě ze světa ideí. No... a teď k panu Chadbournovi.
Mark Chadbourn, Spisovatel s velkým S, tvrdil ve svých knihách toto:
Je existence, která je základní silou dobra a která prochází celým naším světem (dobře, to svět ideí asi nedělá, že). Každopádně, souvislost je jasná až v místě, kde zmíním, že bohové člověku závidí jeho potenciál - je v nich něco, co člověku dává potenciál stát se bohem. Později se ukazuje, že je to stvoření, které je co nejblíže existenci - caraprix. (Ano, teď jsem vyzradil část děje, ale co se dá dělat...) Takže člověk v sobě má zásadní podíl existence! (Tedy duše ze světa ideí!) No... a co z toho plyne? Kromě toho, že už mi to teď nepřijde vůbec tolik fascinující, nebrečím a ani nemám husí kůži, tak asi to, že šlo o sílu okamžiku a že kdykoliv slyším o svém "miláčkovi" Chadbournovi, tak jsem v euforii.
A také z toho plyne, že je v nás kus existence, neboli duše ze světa ideí a díky tomu můžeme překročit (i když asi jen dočasně) do světa ideí (do existence a jejího úplně dokonale pohlcujícího a uklidňujícího modrého ohně).
Uh...
No, a je to venku, zní to šíleně a je to úplná blbost, aspoň mi to tak teď přijde, každopádně prolité slzy a vyskákané pupínky husí kůže mě ospravedlňují, ne? :)
Přeju krásný den plný zázraků :)
grey.t
Budeš mi to muset objasnit :) Pěkný článek