Prosinec 2011

Budiž štěstí...

31. prosince 2011 v 12:16 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Tak jsem se rozhodl, že budu šťastný. Nevím, jak toho chci dosáhnout, nevím, co pro to budu dělat, ale jsem ochotný udělat cokoliv. Budu se usmívat, budu eliminovat problematické věci ve svém okolí a obklopím se tím, co mám rád - tichem, hudbou, bezlidnem, houslemi, čajem, čokoládou...

Zní to asi hodně ujetě, ale chci zkusit svou osobou rozšířit řady věřících, přestože můj skrytý názor, že žádná vyšší síla neexistuje, asi stále přetrvává. No ale třeba je někde hlouběji pořád zakořeněno to ztracené nadšení pro víru a světlo.

Me gustas tú

28. prosince 2011 v 1:41 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pomalu bych měl začít přemýšlet o tom, že bych měl články řadit i jinam než do osobního kouktu. Omluvte překlepy, ale nechci se optavovat. jsem trošku lízlej whiskey a konečně po dlouhé době je mi vážně blaze... klidně, pohodově... trochu opile, trochu šťastně...
a vlastně k tomu nemám důvod a o to je to lepší... cítím se... lehce... lítajícně...

Cítím se jako bleděmodrý chomáč vznášející se nad vší mlhou světa... tak lehce a vidoucně... všechno je tak simple a charming... život, smrt, smysl i nesmysl, láska, nenávist, bolest, slast... únava... energie... hmota... naděje, deprese...

Jediné, co mi stíní je vědomí, že to pomine... jediné, co mě táhne dolu... jako když máte lávovou lampu a ještě není pořádně zahřátá... taky ta bublina vyletí a pak padá... a nahoru se prostě nedostane... i když od sebe kus bubliny odhodí... a pak další kus... a nakonec stejně spadne dolu do těch sraček...

Na píču je to, že mi to stejně nepomůže z žádnejch dalších sraček... na píču je to, že moje bleděmodrá barva je bolestivá, že mě zasáhla do srdce i když je nejchladnější ze všech barev a drží si největší odstup.... led.

Modrá...

Chci se opět skrýt v černé... ale nejde to.... láska a led... bolest a život... síla a slabost...

Asi to tak bude....

A ráno se probudím, asi mě bude bolet hlava... a to i když jsem si dal jen jednoho panáčíčka...

A budu mít zase depku a mlátit se ve všech těch normálních každodenních sračkách... ale bude to super... protože me gustas tú.... me gustas hodně lidí... me gustas neskutenčně hodně lidí... některé odůvodněně, některé bezdůvodně.... většinu z nich jinak než jak se sluší a patří... a spoustu z nich silněji, než je záhodnou vzhledem k době známosti... a právě proto nebudu gustas nikoho... protože nemůžu gustas všechny a jednoho... můžu bu´d všechny, nebo jednoho... a já radši všechny...

Me gustas tú.... me gustas tú....

Všimli jste si, že všichni maj v životě problémy? Že i ty úplně bezproblémový povrchní lidi vlastně plavou ve sračkách? plave v nich totiž celej svět.... a je to drsný. Protože si myslíte, že jim můžete závidět... jejich bezproblémovost a to, že si jednou někoho najdou, protože řešej hovadiny.... ale když si získáte jejich důvěru... nebo když vám oni z nějakého důvodu začnou věřit, aniž byste o to stáli... dozvíte se... že úplně plavou ve sračkách... a kdyby tohle věděli ty jejich přítelkyně a přítelové, tak se asi poserou...

A proto jsem sólo... protože až moc miluju všechny a protože se až moc málo tajim s tim,ž e plavu ve sračkách...

každém máme něco... někdo toho máme víc, někdo míň.... ale hloupým lidským zvykem je si ve skříni schovávat pověstné kostlivce...

blablabla


hluboká myšlenka, není li?

Není.
Li.

Kam se ztratila Li?
Li?


Me gustas tú Li... Me gustas toutes les choses

ale to je dvojjazyčně...

a... všimli jste si, jak blízko je od extáze ke smutku.... stačí špatnej krůček a plavete v slzách místo toho, abyste pluli na mráčku ke sluníčku....

Mma rád léto... miluju pár lidí... pár hodně lidí.... a sluníčko... a désť a vítr a vůni kytek a trávy a sena.... vůni jablka, když ho nakousnu... vůni.
Miluju lítání... chtěl bych lítat a odletět... pryč... úplně pryč... a žít si tak lehce, jako ten modrej obláček, co je jenom iluzí.... a až praskne, všechna moje láska zmizí do nenávratna a ztratí se v tom nespočetném kvantu věcí, které od té doby co nevěřím nemají žádnou soudružnost a žádný smysl.... zmizí v mase která je absolutním nepořádkem, neřádem, chaosem a entropií. Zmizí v tom nekonečnu, ve kterém se všichni ztrácíme a které už jen svým počtem tak debilně transcenduje člověka.... a kdyby to mělo strukturu....

Dibli dibli djůůůů

Me gustas tú....

Už se cítím mizerně....

Svět má asi tolik struktury jako tenhle článek.... je tka zbytečnej, všimli jste si? Co je lidskej život? Vlastně nic, pokud ho nebereme ve vztahu k jinému lidskému životu... nebo psímu... nebo možná kočičímu a papouščímu a želvímu... a králičímu...

ale vlastně ničím.... člověk je .... je?

ze všech těch mých různě zabarvených melancholií je tahle melancholie nejindiferentnější a nejextatičtější.... nejvíc transcendující.... nebo... ne?

Cítím se lehce.... a probodaně... cítím se jako cedník... protéká mnou něco.... lásky, nenávisty, bolesti a smutky a radosti a slasti....

myslim, že už to ani nepíšu já a zajímalo by mě, jestli to někdo přečetl a co si o tom myslí...

jsou to fascinující pocity, podobné dešti na skle... do modra zbarvené, neb za sklem je vyjasňující se nebe, ale na skle ještě kapky... deště... nebo slzy?
Všechno je modré... divně modré... světle a tmavě ale nedotknutelně... nereálně... hluboce povrchní modř.... nekonečně povrchní, ale skrývající nesmírnou hloubku.... modř... modrá.... modrobílobílá.... utopím se v ní, bojím se jí, ničí mě a hojí mě a bolí mě....

Jsou to mé slzy, nebo cizí ignorace? Jsou to mé touhy, nebo cizí náznaky?

Rozpouštím se a jednou se rozpustím... a snad se stanu modrým nebem a zelenou trávou a barevným listím podzimu a dešťovými kapkami - ledovými ale hladícími. Světlem, co hřeje a nadějí, co nikdy nezmizí... snad se stanu hvězdou a mlhou a vesmírnou mlhovinou a oblakem a vodou a větrem a ohněm a zemí... a vším. Snad se stanu bohem, až se rozpustím, protože bůh je vše. A vše je bůh... a vše je ztraceno v chaosu, kde není místa pro jiného boha, než pro chaos sám a proto bůh jest chaosem a tím jsem i já a proto se stávám bohem. Všichni jsme bohem. Chaosu, rozkladu... a i ta nejsilnější lidská pravidla se ztrácejí v té nekonečné změti zbytečných věcí, životů a existencí.... jsme v rozkladu... vše je v rozkladu....

moje ruce.... jsou tak malé...

Co zůstalo zatajeno, ale konečně bude odkryto - "rozepsané" a nikdy nedopsané články

14. prosince 2011 v 11:11 | Grey.t Dreamer |  Myšlenky a pseudofilosofie
Když už si užívám té úžasné deprese, můžu aspoň něco dělat. Konečně opět píšu na blog a mám z toho z nějakého důvodu příšerně dobrý pocit, přestože jen znečišťuji internetové ovzduší svými depresivními kecy.

No ale k věci... (motá se mi hlava, hehe)
Co všechno jsem vám zatajil?


Silence...

13. prosince 2011 v 17:49 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám pocit, že se zblázním. Mám pocit... mám spoustu pocitů. Cítím se šílený. Thomas už zase pracuje pro Rosemary, William asi zdrhnul, Eleanor brečí, jako vždy. A všichni ostatní se hádají. Nina řve.

Jednou mi někdo řekl, že prášky jsou špatné, protože se po nich člověk vůbec nijak necítí. Možná bych za to byl vděčný. Emoce mě už serou. Serou mě svojí intenzitou, divokostí, všudypřítomností.

Brečím.

Aspoň tak, jak můžu.
Můj život stojí za hovno. Jinak to asi říct nejde. Chci prášky. Ať už nic necítím. Ať můžu být taky chvíli trochu... v klidu. Já... nechci.
Máma má lexaurin. A jediný důvod, proč si nevemu lexaurin je, že když se rozhodnu "odejít" a najdu k tomu i odvahu, tak budu lexaurinu potřebovat co nejvíc. 45 pilulek určitě bude stačit. V nejhorším. Nebo možná v nejlepším. Občas bych dal cokoliv za sílu, odvahu a odhodlání si to všechno narvat do chřtánu a zapít půl lahví whiskey. Pak bych si zašel na procházku do lesa, stočil bych se o klubíčka mezi stromy a chvíli bych počkal, až se mi zastaví dýchání. Pak bych upadl do bezvědomí. A s trochou štěstí bych se už nikdy neprobudil.

Štěstí, nebo smůly?

Je to tak ubohý...
Ptám se sám sebe - kde jsem bral radost? A proč jsem si neschoval kousek pro dnešek? A k čemu by to bylo? K čemu to všechno je? O co se tu kurva snažim?
Kdykoliv mám naději, lehne popelem. A já jak hlupák čekám, že se z popele zrodí nový fénix. Ale místo toho se rozmáčí mými slzami a já zjistím, že tím popelem jsem lehl už i já.

Snílkovi shořela křídla a může se už jen plazit. A doufat, že se neutopí ve vlastních slzách.

Kde dělám chybu?

Je zvláštní, cítit se sám... úplně sám. Jako kdyby nikdo nebyl. Jako by nebyla rodina, jako by nebyli přátelé, i když víte, že jsou. Vím, že jsou.
Whiskey mi vysušila slzy... zbývá jen palčivá bolest očí. A křivící se ústa.
Mám pocit, že mi vybouchne hlava... teď už se točí.

Kéž by... ale ono ne...

Always and forever? Or never?

Stop the world! - Shadegrown

12. prosince 2011 v 18:34 | Grey.t Dreamer |  Hudba, knihy, filmy
Nikdy bych neuvěřil, že to vážně udělám. Že napíšu recenzi na album, které neposlouchám. Jen proto, že rád poslouchám autora. Ale mám psavou.

Slyšeli jste někdy jméno "Shadegrown"? Asi ne, stejně jako já do (ne)dávna. Jenže pak tu byla má nejmilejší kamarádka melancholická depka a já si vyhledával v zájmu navyšování sebelítosti heslo "emptiness" na googlu. A shodou náhod jsem narazil na Shadegrownovu písničku "Emptiness" z alba "Under the Banner of Emptiness". Vážně veselá písnička. Asi tak veselá, jako když už vám nezbývá nic jiného, než se smát. Hořce smát. Smát se vlastní smůle, vlastním pocitům, vlastním touhám, nadějím a snům. Proč? Namítnete, že je to to jediné, co máte. Ano, právě proto. Protože když nemáte nic, nemůžete o nic přijít. Ale už nemáte pro co žít. Kromě toho posměchu. Ano, posměch, to je to správné slovo. Ironický hlas, zpívající

"We are a failure, a creature of god
Who does not exist, but tears us apart
Thrown to existence by our sham pride

Emptiness, Emptiness is our guide, our guide
Emptiness, Emptiness is our guide, our guide"

Já vlastně nevím, co na něm vidím. Asi to, že jsem měl pocit, že ví, jak se cítím.

Pak jsem si stáhl jeho album "Stop the world". Je volně šiřitelné, takže na konci článku (hezky až si ho celý vytrpíte), vám přidám odkaz, za odměnu.

Chadbournistou po zbytek života?

5. prosince 2011 v 18:22 | Grey.t Dreamer |  Myšlenky a pseudofilosofie
Člověk si říká, že to fanatické nadšení pro autora fantasy knížek Konec světa, Nejtemnější hodina, Vždycky a navždy, Ďábel v zeleném, Královna zkázy, Psi avalonu, Jack of Ravens, The burning man a Destroyer of worlds už dávno pominulo, že jeho skvělé myšlenky, které vašemu životu konečně daly jiskru a smysl, i když je tam vlastně většina lidí nenachází, jsou ničím v porovnání s myšlenkami velkých filosofů, o kterých si říkáme na hodinách filosofie. Ale pak přijde chlapík, co si říká Platón, začne mluvit něco o světu ideí a váš to najednou trkne: Neříkal tohle Chadbourn, i když trochu jinak?