11. listopadu 2011 v 22:42 | Grey.t Dreamer
|
Krásný páteční večer přeji, vážení. Je tomu již hodně dní, co na blog kašlu, trochu méně dní, co se k tomu přiznávám, ještě méně dní, co se přiznávám bezostyšně a jeden den, co s tím chci něco dělat. A proto se zde zjevuje článek zdánlivě bezobsažný, který však je dobrým začátkem obnovy toku informací na mém blogu. Za posledních několik (desítek) dní se toho totiž stalo mnoho, co bych vám mohl vyprávět, od depresivních věcí až po věci mnohem optimističtější. Tak začněme na začátku, jak tomu již je zvykem!
Čím vším jsem si za několik posledních měsíců prošel, co všechno zůstalo nevyřčeno! Jak moc jsem se změnil!
Se začátkem září začal můj poslední rok na této škole... tedy poslední, pokud vše půjde tak hladce, jako šlo doteď. Maturita se kvapně blíží a s ní i nutnost přípravy, myšlenky na budoucnost a vůbec. On už přece JE čas rozhodnout se, co dělat dál. A tak se rozhoduji mezi biologií, psychologií, filosofií a geologií, z čehož mě psychologie a filosofie lákají nejvíc, psychologii bych asi upřednostňoval kvůli uplatnění a i osobnímu zájmu.
Ach, mé ruce... jsou těžké, jako bych byl odsouzen k nepsavosti... ale já budu bojovat!
Jak jsem řekl, začal bych na začátku. Otázka zní, kde je začátek. Mohu si jako začátek stanovit třetí září, tedy den, kdy jsem se vrátil z Anglie - země vysněné - do normálního života tady, v České Republice. Nikdy jsem se necítil tolik doma, jako tam. Nikdy jsem se necítil tolik spojený se zemí. Mořský vítr, útesy Cornwallu, zelená tráva a trosky hradu Tintagel, kde se možná narodil král Artuš.... to všechno ve mně zanechalo fascinující a hluboký dojem drsnosti (nebo spíš přírodnost?), přátelství a pohody. Ano, byly to zlaté časy, ale všechno krásný musí skončit.
Vrátil jsem se a začla škola. Marně bych asi čekal na pomalý rozjezd, nástup byl klasicky rychlý, nekompromisní a tvrdý.
Z finančního hlediska také - začal jsem se mnohem častěji scházet s lidmi, což ovšem vedlo k tomu, že se mé finanční zdroje pomalu, ale jistě, ztenčují. Říkáte si, proč nešetřím? Rád bych, ale v té čajovně holt musíte něčím zaplatit. A nedát si čaj v čajovně je prostě divný...
Myslím, že pár dalších událostí nemá cenu moc roztahávat, jednoduše řečeno jsem se dvakrát tak trochu sesypal. Po prvním sesypu jsem se rozhodl objednat se k psycholožce, která mi ovšem neodpovídala na můj telefonát. A vzhledem k tomu, že strach z toho, čeho všeho jsem schopen (věřte, že detaily znát nemusíte), byl pořádně silný, byl jsem sám sebou donucen zkusit použít jedinou další možnost. Tedy další přijatelnou možnost - zajít si do tzv. krizového centra (RIAPS) a objednat se k jiné psycholožce.
Paní sestřička se mě ptala, proč se chci objednat. Uvedl jsem ten starý známý důvod "úzkosti a deprese". Sestřička mě přemlouvala, ať jdu raději k psychiatrovi a nabízela mi, že mě objedná k panu Malinovi, který se orientuje především na mladé lidi. Upoznornil jsem sestřičku, že bych raději psychologa. Sestřička mi objasnila, že antidepresiva třetí generace jsou bezpečná a že psychiatr by mi pomohl, zvlášť v mém stavu, ale že když jinak nedám, tak mě tedy objedná k paní psycholožce S. Ptala se mě, jestli to do té doby vydržím, tak jsem ji uvědomil, že si nijak neplánuju, kdy se zhroutím a kdy ne, ale že to snad vydržím. Měl jsem štěstí, protože jsem se zhroutil dva dny před domluveným termínem, takže o témata nebyla nouze. Paní S. na mě zapůsobila jako velmi sympatická žena hluboké povahy s výrazným zájmem o mou osobu a především o mé sny. Tou dobou jsem byl pod velkým tlakem, a to především z osobních důvodů, takže jsem se s ničím nepáral a během jednoho zhruba padesátiminutového sezení na ní vychrlil co se dalo, z čehož ona měla vlastně dobrý pocit, ujistila mě, že jsem zdravě se vyvíjející osobnost s pár problematickými situacemi, se kterými mi pomůže. Dále mě upozornila, že mě velmi ráda uvidí znovu.
Takže jedna z novinek je nová psycholožka, zajímavější, tmavovlasejší a zaujatější ve snech.
Další velice "zábavnou" částí života posledních měsíců je hádka s dobrým kamarádem, následné usmiřování, další hádka, další usmiřování, téměř konečná ignorace, pokračující dalším usmiřováním a vrcholící závěrečnou ignorací a vědomím, že je nejspíš prolhanej sviňák. Tento pro mě velmi důležitý vztah pak způsobil velké problémy v mém sebevědomí, které ovšem naprosto nečekaně resultovaly v ohromné sebeuvědomění a sebezvědomění, dokonce i v zešťastnění. Jednodušeji řečeno - jsem veselejší a sebevědomější. A to nikdy není na škodu.
Další zajímavou změnou je zjištění, které opět nastalo díky mé psycholožce. Ta mě totiž upozornila, že trpím tzv. existenciální krizí. Co to přesně je jsem se nedozvěděl, radu co s tím jsem taky nedostal, zato vím, že je to v mém věku celkem běžné a z potřeby vědět o svém problému jsem se jen ujistil, jestli to znamená hledání smyslu života (neúspěšné - poznámka autora). Ano, znamená - dozvěděl jsem se.
A co já s tím asi budu dělat, nevíte? No... asi nic, protože s tím stejně nic nenadělám, tedy kromě toho, že budu i nadále pokračovat v hledání smyslu života, protože mi to přijde... smysluplné. Navíc mi v tom pomáhá svým způsobem malou mírou i filosofie ve škole, ze které jsem nabyl pocit, že to, že se občas cítím na píču, je vlastně docela normální, a že směr, kterým se ubírám, vůbec není špatný.
Dalším fascinujícím zážitkem z dob posledních je naprosté souznění se skladbou Ference Liszta - Love Dream (Liebestraum). Dalo by se říct, že jsem se do jeho hudby zamiloval, a to zvlášť, když jsem slyšel skladbu Magnificat z Dante Symphony - to je totiž něco tak kouzelně kouzelného a rajského, že si to ani nedokážu představit. Každopádně má láska k Mozartovi trvá, stejně jako mé souznění s Cranberries.
A nakonec... jak se vlastně cítím? Místy blbě, místy skvěle, poslední dobou víc skvěle, než blbě, protože díky bolesti jsem se znovuzrodil a nehodlám opět spadnout do temnot. A proto taky piju třezalkový čaj, který má proti mé depresi blahodárné účinky.
Přeji vám, abyste se měli stejně tak skvěle, jako já, krásné sny, dobrou noc :)
grey.t
Též jsem zrovna procházela existenciální ( podzimní ) krizí, kdy se dalo říct, že jsem nevěděla ani, jak se jmenuji, natož kam bych chtěla jít na vysokou ( Aneb maturanti sobě :) Jinak můžu říct, že relativita štěstí a pocitu domova a bezpečí je hrozně křehká. Už třetím rokem bydlím ve Francii, což byl od mala můj sen, ale když jsme se sem přestěhovali, najednou jsem zjistila, jak moc mi ČR chybí. Naštěstí existují letadla, takže své kamarády můžu vidět alespoň jednou za pár měsíců... Jinak držím palce, aby se ti dařilo a aby se ty hnusné, černé jámy deprese, ze kterých se tak těžko vyhrabává, co nejvíce zmenšovaly. S pozdravem, Xeňa