Příchází, odchází, vrací se, bouchá dveřma... Občas je s ní sranda, občas jsem s ní na nože a občas, jako by umřela.
Ptám se sám sebe (což poslední dobou dělám dost často), jestli vlastně věřit chci.
Jednou jsi nahoře, jednou jsi dole... známe to... Ale... jak je to vlastně teď?
Veřím, či nevěřím... ví bůh (ať už imaginární, nebo skutečný).
Jeden můj dobrý přítel kdysi prohlásil, že víra někdy přináší víc bolesti a nejistoty, než uklidnění.
Ale to je právě to, před čím hledám únik. V co mám věřit, abych mohl říct něco s jistotou? Kde mám hledat ten klid, když prostá věda mi nestačí?
Kde mám vlastně hledat něco, co sám nemám?
Kde mám vlastně hledat něco, co sám nemám?
Dříve jsem se považoval za Pohana a usvědčující pro mě bylo to, že jsem mluvil ke stromům.
Ale někdy i ta nejsilnější víra pomalu vyhasíná... a abych přiznal pravdu, moje víra byla začátkem roku 2010 velmi silná. A sílila. Jenže pak přišel školní rok 2010/2011... a všechno se to nějak pomotalo... zkazilo. Pomalu začaly menší pochybnosti. Možná společně s návratem mé "milované" depky. A pak to přestalo všechno mít smysl, menší chybičky se skládaly a tvořily čím dál tím větší chyby... až to ruplo. Chvíli jsem se v tom plácal, pak jsem našel sílu jít dál... a zas to ruplo. A potom zase a pak zase a pak zas...
No a když už jsem to stabilizoval tak nějak dobře, že to fungovalo delší dobu, tak jsem po dvou měsících zjistil, že to nefunguje vůbec a že se ze mě stal ateista.
Jenže co se nestalo, hrál jsem si s představami a objevilo se tam jistě zvláštní stvoření, které si nenechalo rvát do pusy moje myšlenky, ale mluvilo samo o sobě... fascinující! A to se ve mě opět probudila touha věřit v bytosti a v nadpřirozeno.... dokonce jsem postavil krásný oltář...
a teď? Chci věřit? Nebo ne?
Bráním se tomu jak můžu, ale něco mi říká: začni. Přece jen... ale...
Není to jedno?
grey.t
Za sebe říkám: Není
Víra je něco, co mě udržuje nad vodou, když je nejhůř. Něco, co tu bylo, je a navždycky bude. Bez ohledu na určitý druh náboženství...