Nechci, aby to byl tenhle slib. Ne... prostě ne. Chci si slíbit jiné věci.
Ta slova zní mým pokojem. Zvuková vibrace mi prochází dutinami, lebkou, lehce a nepatrně ji rozechvívá. Má ruka hladí poličku. Tu, která tu byla před rokem, která tu bude i za rok a která mi je nejblíž. Poličku, která tu je, i když možná vůbec není. Tu o kterou si opírám hlavu, když ležím v posteli s notebookem a oddávám se záchvatu melancholie, nihilismu, depkaření, tesknění, nostalgie a všech těch dalších sraček. A je to jako orgasmus.
Ne, neříkejte si, že jsem depresivní magor, emař, něco podobného. Vždycky jsem to tak měl. Není to póza, není to sugesce, není to snaha zaujmout. Je to snaha žít tím, co mám. Tím, čím jsem žil.
Jen ten slib všemu dává krásně temné podbarvení. Takové, které se mi líbí i nelíbí. Přesně to, co udělalo mou nedopsanou povídku tak fascinující. Ten podtext... který neprozradím.
Nechci, aby to byla pravda. Ale je, mnohem víc, než jsem ochotný si připustit.
Nechci, aby to nebyla pravda. Ale není...
A já ležím uprostřed. Na dálnici, tam kde auta nejezdí. Ale když půjdu tam nebo zpátky, můj život zmizí. Vykape z mého těla jako šťáva z mačkaného citronu. Taky tak hrozně kyselý...
Dělám to stejně. Jako vždycky. Všechno.
Ztrácím se.
Nacházím se.
Znovu se ztrácím.
Hledám se.
Nenacházím se.
Ztrácím se v nacházení se.
Nacházím se ve ztrácení se.
Nehledám se.
Nacházím se....
a tak dál... dokola... pořád stejně a přesto tisíckrát jinak...
Slib utichá zvukem, ale v duši stále rezonuje. Hlasitě křičí, tiše šeptá.
Ztrácí se a objevuje se.
Je svět? Je?
Prý potřebuju míň přemýšlet. Prý potřebuju rozvrhnout jinak čas. Prý mám přijmout, co jsem zač. Prý se mám cítit krásný. Prý mám cvičit. Prý mám, prý mám, prý mám....
a víte co? seru vám na to, dokud jsem byl sám, život byl príma. Teď už je to všechno jenom "prý mám".
Co vlastně opravdu potřebuju? Co vlastně orpavdu chci?
Já to nevím. A nikdo jiný taky ne. Marně všas stále doufám, že se najde někdo, komu to všechno řeknu a kdo mi nabídne jednoduché řešení. Kdo to všechno udělá za mě.
K čemu je tu bloudit? Čekat? Hulákat, když mě nikdo neslyší?
K čemu je cítit, když je to stejně všem ukradené... a nejvíce ze všech mně.
Nakonec to budu muset rozhodnout sám. A ať rozhodnu jakkoliv, bude to špatně. Poslouchat co cítím? To vede na obě cesty. Následovat jistoty? To vede na jednu. Poslouchat intuici? To vede na druhou. Poslouchat srdce?... je němé...
Házet mincí? Panna, Orel, Panna, Orel.... Panna.... Orel....
Hrát si na hrdinu?
Vzdát se?
Ani jedno....
Cítím se rozmixovaný jako špenát. Můj život je na sračky, moje vztahy jsou na sračky.
A nikdo si nevšímá. Nebo nevidí. Jen pár lidí ví. Pozná...
šlápnu... a je to vedle?
A nebo je vedle přesně to, co chci?
Běžím.... a jsem na místě.
Padám a přitom letím.
Jsem vším i ničím. A vše je ničím a nic je vším.
Ničím... ničím si život?
Jo...
A tím si ho i vším.
Proto je tak všivej.
Velbloud, Vorvaň, Papoušek. Kolibřík... houpačka.
Neptejte se,ciťte.
Nehledejte.
tak trochu zamyšlený
grey.t
(dne 24.8.2011)