Když jsme se ve škole učili o romantismu, jeho "znaky" mi byly hned příjemné. Je to směr, ve kterém psal třeba i Karel Hynek Mácha. Směr, který se věnuje i lásce... a neštěstí. Hlavní hrdina romantismu je vyvrhel společnosti, někdo, kdo nesdílí obecný názor. Někdo, kdo se zamiluje, je zamilován, pak zjistí, že jeho láska je značně zidealizovaná, pravděpodobně bude navíc i odmítnut, zhroutí se mu celý svět a nešťastnému hrdinovi pak praskne srdce, dožene ho osud, zblázní se, nebo spáchá sebevraždu.
A tak to možná znáte... když máte teorii lásky nastudovanou z filmů "na motivy románu od Rosemunde Pilcher", ale praxe tak nějak nikde. A spadnete do toho. Do těch skvělých nálad, kdy jediné, po čem toužíte, je milující dotek vaší lásky, vřelý a citlivý.
Ale co přichází pak?
Ta úžasná láska, ten mýtus omýlaný stále dokola... ten pocit, který je snad v každém filmu. Přijde si k vám, kopne vás do prdele a najednou ve věcech lítáte a ani nevíte jak. Všechno je najednou zmatenější, krásnější. Víte, že žijete pro toho druhého a chcete s ním být na věky a žít "šťastně až do smrti".
Láska, která je tak jemná a nedotknutelná a naplno se projeví při prvním polibku.
No a pak to přijde... a možná zjistíte, že zas takový zázrak to není.
Líbáte se a jste tak nějak rádi, že jste spolu... ale co je na tom tak kouzelného? Proč se všichni všude líbají proboha? Já to nechápu.... vždyť na tom není vůbec nic tak hrozně fascinujícího, neskáčou žádné jiskry, neprší a vy se nevznášíte. Jenom někomu strkáte jazyk do ústní dutiny, vyměňujete si sliny... občas se "eroticky" kousnete do rtu.
No wow!
A co jako?
Abych pravdu řekl, líp to vypadá, když to dělá někdo jiný.
A tak najednou bruslíte na tenkém ledě. První polibek byl skandál, nebo spíš jen zklamání z toho, že je to prostě jen "mnoho povyku pro nic".
Ale co, tohle jde ještě překousnout. Jenže co dál? Být spolu? Toužíte po přítomnosti vaší lásky dnem i nocí, ouha ouha. Nevyspíte se, jste nasraný, jste protivný na všechny okolo. Usínáte ve škole, ale když zrovna neusínáte, myslíte zase jen na to, jaké to bylo když jste byli spolu a jaké to bude až zase budete spolu.
To je první den po prvním polibku.
Pak si začnete uvědomovat, že tam něco neladí. Že to není všechno tak ideální.
Tady je nutné podotknout, že narozdíl od romantického hrdiny, já jsem měl tu čest se dostat do "oficiálního" vztahu, ne jen do snění...
A nutné je tu podotknout, že realizace sněné lásky je ... fail.
Všechny ty krásné romantické chvíle pod hvězdami, při svíčkách a tak dál... jsou najednou... no vlastně nejsou. Takže to, po čem vaše romantická duše touží - rande ve středověké zřícenině s výhledem na hvězdy a romanitcký piknik při svíčkách - je vlastně v tahu. Hurá!
A co dál? No... dál už vlastně nic. Protože dál už záleží jenom na vás, jestli se rozhodnete si zase snít a nebýt dotýkáni a milováni, nebo radši prožívat to, co máte k dispozici a pokusit se užít si to dokud to jde... a to i s chybami.
Ach ano... romantika zdechla, zamilovanost se vypařila a zbyl jen nutkavý pocit nebýt sám...
Mama Cass Elliot - Dream a little dream of me...
Aneb krásné kliché pod hvězdami
Erasure - Always
Aneb o tom, jak si chlapík myslel, že zamilovanost trvá věky
Free design... no vlastně nevím
Barry Louis Pollisar - All I want is you
Aneb další zamilovaný chlapík, co si myslí, že to vydrží věky
Tentokrát zamilovaná Emiliana Torrini, které srdce bije jako Jungle Drum
Ta aspoň nezpívá nic o tom, že by to bylo na věky... jen že se zamilovala
Flying Pickets - Only you...
ano, už název mluví
Elvis - Love me tender...
aneb přání romantika
Keeping Mum - Dickon Hinchliffe - Did you ever wonder why
Aneb píšeň šalamounova obohacena o moderní romantismus - vše co chci je hrabat se ti ve vlasech
A tady konečně něco trochu opravdového:
Adele - Someone like you
Holt mi nezbývá než zvyknout si, že láská není jen ten nedotknutelný nepopsatelný pocit, ale v případě lidí něco naprosto lidského.... stejně jako nenávist. A že se nic samo neudělá, ale žádá vůli, odvahu a odhodlanost.
dobrou noc...
grey.t
Glup, o lásce nemám valné a mínění a nyní jsi mi to jen dotvrdil. Radši jí nechtít a zůstat od ní daleko předaleko. Upřímně, nebojím se jí, ale vím že mne už navždycky změní a změny, které nelze vrátit, já mám nerada!
Ale možná máš pravdu, jestli jsem o ní někdy snila, pak v podobě středověkých rizých citů, rytířského chování, soubojů o vyvolenou atd.
Snění je mrcha a láska zkáza. Toho se možná bojím. Jak mi pak ale vysvětlíte, že se bojím lásky, ale toho, z čeho lidé mívají panickou hrůzu - smrt - beru naprosto normálně....jsem zvláštní člověk, snad jediné možné vysvětlení. Ale pořád potřebuje vysvětlení, že?
Jinak, super článek, vypovídá o hodně. jsem ráda, že jsem se dočetla podobného názoru i od mužského pohlaví