close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Ztracená a nalezená....víra

2. srpna 2011 v 19:12 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro víru a duchovno
Otázka "Tak jak na tom vlastně jsi, Tomáši? Věříš? Nevěříš?" je asi nejčastější otázkou, co si kladu. Hlavně poslední rok... nějakou dobu jsem v tom měl jasno. Věřím. Věřím v Matku Přírodu, věřím že i kámen má duši a věřím, že i já jsem součást Přírody. Měl jsem jasnou představu o tom, kdo je Matka Příroda - milující paní, jejíž náruč je otevřená každému, kdo do ní chce vstoupit, paní, která je přítomna ve všem a je složena právě z toho všeho, z čeho je složena. A všechno, z čeho ta paní je, je propojené. A protože i já jsem součástí toho "všeho", tak i já jsem součástí Matky Přírody.
Nebylo pro mě nic jasnějšího. Matka Příroda byla jasnější než všechny fyzikální zákony, matematická pravidla, historická fakta... A šel čas, začly prázdniny a pak přišlo září... září 2010.


Do školy jsem šel s hlavou vztyčenou, hrdý na svou víru, hrdý sám na sebe. ("Jsem pohan a jsem na to pyšnej!").
A jak jsem procházel školními dny a pomalu zakoušel hořké specialitky života (ať už šlo o minutky, nebo hotovky, nebo jen velmi nepříjemně kořeněné zákusky), Matka Příroda se přes veškerou svou jasnost, na rozdíl od fyzifkálních zákonů, otřásala v základech. Pak jsem dokonce, což bylo ještě horší, narazil na buldozery v podobě jiných duchovních směrů (ne že by na mém Matko-Přírodismu bylo něco extra duchovního, ale ležet v lese a poslouchat jeho zvuky a být prostou součástí toho všeho, bez nutnosti zasahovat.... všechno prostě plynulo... to je už pro mě mystický zážitek) a Matka Příroda se pomalu otáčela zády. Někdo by mohl považovat za konečnou smrt mojí tety, ale tu jsem nikdy Matičce Přírodě nepřičítal. To že se nějaký hovadu zfetuje a pak sedne za volant a někoho zabije, to pro mě nebyla vina ničeho v Přírodě. Nikdy jsem jí nevnímal jako toho Velkýho Tátu tam nahoře (=Boha), kterej všechny miluje a stará se o osud každýho a kterýho se pak ptáme "ale Bože, proč? Proč sis jí vzal k sobě?". Já neměl potřebu se ptát. Stalo se to, bylo mi to líto, ale neptal jsem se. Místo toho jsem se s tím nějak smířil.
Jenže i přes to, že tohle se Matičky netýkalo, otřáslo to mnou a já neměl sílu držet se své polorozpadlé víry, kterou jsem vlastně už spíš držel dál. Ale jak je mým zvykem co se víry týče, šel jsem dál, stále jako Pohan. Je to prostě Matka Příroda ne? Ta se rozpadnout nemůže...

No a hle, přišel prosinec, čas pro mě, depresivního jedince, smrtící. Tu zelenou trávu, na které jsem byl tak závislý, ty stromy, kolem kterých jsem furt chodil a na které jsem mluvil, to všechno přikryl sníh svojí ledovou pokrývkou, která vypadala jako Život (Život s velkým Ž používám, protože je pro mě jako božstvo, nebo něco takového, prostě pro mě znamená něco velmi důležitého, není to ten běžný biologický život, ale spíš nějaká "síla"... stejně je to u všech dalších pojmů s velkým začátečním písmenem) jen pramálo. A tak jsem se zoufale snažil, ale protože už ani ten pocit spojení dlouhou dobu nebyl silný (dřív jsem se dotknul země a cítil jsem se s "Ní" spojený), tak se to všechno definitivně poprvé rozpadlo.
Neříkám, že s "krizí víry" jsem se nikdy nesetkal. Já, který jsem od mala věřil na cokoliv, co nebylo vidět očima (bubáci, duchové, magie, andělé), jsem se nemohl nesetkat s tím, že bych přestal věřit. Věřil jsem v Boha a modlil se k němu večer Otčenáš, málem jsem začal chodit do kostela... a pak najednou byl bůh pryč. Ale vždycky něco zůstalo. Víra v něco nad námi....
Jenže v prosinci přišla sama Atropa a ustřihla mi víru už u kořínku. A co ustříhne Atropa, tomu je konec...
No... prostě víra nikde. Najednou jsem byl ve tmě, uprostřed hnusnýho šedýho města jménem Praha, úplně sám, bez jakékoliv opory pro mou zoufalou duši. Bez zeleného lístečku, který by mi dal pocit života, bez víry v magii, duchy... posmrtný život. Byl jsem najednou ateista, úplný. A tak se vynořila přítelkyně Skepse, která mi poskytla dobrou oporu zakládající se na kritice okolního věřícího světa. Matka Příroda byla Skepsí nakopnuta do prdele skoro stejnou měrou, jakou byl do prdele nakopnut Bůh Matkou Přírodou. Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem se držel aspoň trochu při životě. Kdyby bylo zoufalství voda, šahalo by mi těsně pod nos.
V hloubi duše, tam, kde skepse už nekopala, jsem se ale držel naděje, že Matka Příroda se pro mě vrátí a opět mě vezme do své zelené náruče, náruče plné Života. A opravdu, přišla. Naděje totiž opravdu umírá poslední, a to až někdy po nás, protože během života ten plamínek, co nám svítí na cestu, jenom prostě občas dost zkomírá... ale pak se opět rozhoří. Přivedla ji ke mně Omnia. A tak se svět opět i pro mě začal zelenat. A já jsem opět věřil a skoro jsem se chytal za hlavu, jak jsem vůbec mohl přestat.
(Víte, když je něco součástí vašeho života tak, že už si toho ani nevšímáte, tak ve chvíli, kdy vás to opustí, dostanete pořádnou facku.)

Ale Skepse, která se z mého milého, opět zeleného srdce neodstěhovala, zapracovala. A vlastně všechno to zlé, co ve mě je, se obrátilo na útok. A tak když jsem seděl na trávě, sahal na zem a pociťoval opět sounáležitost s tím ,co je okolo, najednou přišla vlna negativismu a pochybností. "Nic necítíš, to je kravina. Šaháš na zem, ty vole, co bys asi chtěl? Je to jenom zem, tohle si jenom vymejšlíš!".
No a tak se moje víra otřásala v základech podruhé... a pak potřetí... a od té doby pořád dál a dál...
Vím, že to bylo i tím, že jsem toho hodně potlačil, ale vyčítat si to nebudu... já bych se jinak zbláznil.

A když přišla ta poslední krize, někdy během dovolené ve Francii, poblíž všech těch mega-šutrů v Bretani, tak jsem se zamyslel. Po dlouhé době opravdu zamyslel nad tím, co pro mě vlastně znamená být pohanem. A jestli nejsem ateista. I přes pád Matky Přírody vím, že věřím. A i když už se neopírám o svou rozsáhlou a všudypřítomnou Matičku, je tu něco, co mě u víry drží. Netvrdím už, že jsem Pohan, a asi to nikdy tvrdit nebudu. Padly směry, zůstala víra. Protože ateista se stromy nemluví. Ateista neprosí Vltavu, aby odnesla jeho trápení. Ateista nehledí na hvězdy jako na něco živého. Ateista nekráčí po trávě s úctou. Ale já ano. A tak kráčím dál prostě s tím, že věřím, že něco je. Asi se budu muset spokojit s tím výrazem "něco", ale na druhou stranu se teď můžu setkat s jakýmkoliv směrem a nepocítit už žádný otřes, ani nenávist.
Drží mě stromy, voda a vítr, protože v tom cítím život. A otázka, jestli to kolem nás je takové nebo makové, jestli je to plné lásky, nebo ne, jestli se to stará o lidský život, nebo jestli to jen prostě Je.... můj názor na to se může změnit, ale živost stromů zůstane :)

PS: Všimli jste si, že když se vaše víra ztratí a opět objeví, je vždycky o něco plnější? Jako by se sama ta víra naučila koukat na svět otevřenýma očima :)

A tak jsem odešel z jedné křižovatky a dostal jsem se na další :)

grey.t
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Zažili jste taky krizi víry?

Jo 37.5% (3)
Ne, jsem nevěřící. 12.5% (1)
Ne (ale jsem věřící) 50% (4)

Komentáře

1 marryangel marryangel | Web | 17. srpna 2011 v 9:41 | Reagovat

Otčenáš  se mi zdá dosti blbé. Raději se modlím z hloubi duše ale zkus jít na Aluska.org a najdi si v rubrikách ''kurz sebelásky'' mohlo by ti to odpomoci od depky :)

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 17. srpna 2011 v 9:48 | Reagovat

[1]: Alušku znám. Otčenáš už se nemodlím, ale dřív to bylo jediné co jsem znal a docela mě to klidňovalo.

Děkuju za tip :)

3 Malleus Malleus | E-mail | Web | 17. října 2013 v 11:44 | Reagovat

Skepse je důležitá pro ono upevnění základů, nicméně při důsledné skepsi by člověk musel odmítat vše, jelikož nic není pro totální skepsi nevyvratitelné. Myslím, že víra je, zvláště, když se týká metafysiky a transcendence, poněkud na jiné rovině, kde nelze materialistickou skepsi uplatňovat. Mírnost neotřesitelnosti je dobrá, jen je třeba pozorovat, zda se již nejedná o zastřenou lhostejnost.

4 bludickka bludickka | E-mail | Web | 28. června 2014 v 14:04 | Reagovat

Aha, takže nejsem ateista. Povídám si s kdečím. Potřebuju slunce. A moc bych si přála mít zase vztah se stromem. Byl to ten nejkrásnější vztah, co jsem kdy měla.

5 grey.t grey.t | E-mail | Web | 9. července 2014 v 11:16 | Reagovat

[4]: jednou jsem se přátelil se stromem a ten strom pokáceli. Tehdy jsem přísahal, že zničím celou tu hroznou dnešní dobu. Nějak to vyšumělo. Ale on mi občas chybí - stejně jako mi chybí ta doba, kdy jsem byl schopný v něm vidět duši rovnocennou té lidské. Kdy jsem byl schopný mít se stromem přátelství.

[3]: Víra je vždy nějak na pomezí mezi lhostejností a ústupkem. Aspoň ta má. Vždy nějak inklinuji k tomu neuznávat cizí víry - a pak najednou vidím, že musím udělat ústupek, protože si nedovedu nevážit těch lidí, kteří věří v něco jiného jen kvůli víře. Někdy mám strach, že je vážně hříchem věřit v jiná božstva než je ten jediný (biblický) Bůh. V toho nejspíš nakonec nevěřím ani já. Ale kde je pak nějaká shovívavost, úcta k lidem, úcta k tomu, co je povznáší na výši? A není jedno, jak tomu Bohu říkáme a jak ho vnímáme - když je stejně neomezený a nekonečný a může tedy mít milióny podob?
Skepse ve víře je to nejtěžší. Protože na jednu stranu vždy, když mluvím o Bohu, přijde mi na mysl, že přece VÍM, že existuje. A vše to stojí na tom vědění, na tom jednom jediném pocitu, která mě kdysi postihl, zaplavil a změnil. Nemůžu ho skepsí - i když by to bylo tak jednoduché - zničit a zpochybnit. A možná to nakonec ani tak jednoduché není, možná, že to ani nejde. Ale pak se vždy zmítám mezi tou skepsí ke všemu a k realitě, a podivné jistotě, že je Bůh. Jak si mohu být jistý Jeho existencí, když jsem skeptický k té své? A přece to tak nakonec je...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama