Dneska to asi bude plné smajlíků :D :D
No... víte... znáte ty pocity, když se něčím trápíte natolik, že už nemůžete dál a máte skoro pocit, že vás to rozdrtí?
Zažil jsem přátelství... které mě ničilo... a teď z popele povstal fénix ve vší síle :)
Nebudu vás tu poučovat o tom, že nemáte nikomu věřit nebo o podobných věcech, protože se to takových věcí vůbec netýká.
A čeho se to vlastně týká? Znovuzrození... to není jen tak nějaké slovo... Dneska ráno jsem se opravdu znovuzrodil... vlastně už včera večer :)
Přátelství může být jen zdánlivé. Možná něco přestojí, možná ne. Uvidíte sami. Pravé přátelství poznáte prostě podle srdce. Jak jsem už sám někdy řekl, protože mi to vklouzlo na jazyk, ať už jsem to slyšel kdekoliv nebo vymyslel... "Přátelství neznamená dát někomu srdce, ale to srdce mu nechat a necítit se ohrožený." Mám štěstí, že mám takové přátele. Mám i přátele, se kterými se cítim ohrožen, ale vím, že to nebezpečí z jejich strany je tvořivé a ne destruktivní :)
A pak jsem znal člověka, u kterého jsem se bál. To srdce byla jako struna k loutce, cítil jsem se jako ve vězení... a přátelství se pomalu rozpadalo... jako by opadal zájem. Bolí to, víte? A měsíc bolesti je dlouhá doba...
Měl jsem kamaráda. Měl jsem ho rád. Věřil jsem mu. Myslel jsem, že je jedním z nejlepších. A po čase se ukázalo, že možná není. Jedna pochybnost byla následována druhou, třetí.... a pak už jsem měl spíš pocit, že přátelství je to jen z mé strany. Snažil jsem se o komunikaci, ale jako by nefungovala - prostě to nešlo. Neměli jsme si co říct, jako by vyschla nějaká studna, ze které jsme brali vodu inspirace. No... a tak jsem se uchýlil ke kroku ráznému a odvážnému. Nešlo o žádné hrozně skutky, ale vypsal jsem své pocity - o tom, že patří mezi mé nejlepší přátele a že najednou nevím, jestli já mám vůbec místo v jeho životě. Někdy ho cítím, někdy ho necítím... tak bych to řekl. Jako bych někdy pro něj vůbec nebyl, jako by mě jenom trpěl.
Čekal jsem na odpověď.
Pak se ozval, ale já jsem neměl čas - omluvil jsem se. Prý to vyřešíme jindy.
Další den jsem se musel ozvat já. nevydržel jsem to, prostě už jsem to chtěl vyřešit. A tak jsem se dozvěděl, že "už ani neví" co mi chtěl říct... Už ani neví... a to jako co? Já se seru hodinu a půl s posranym mailem ve kterym se mu vystavim v maximální zranitelnosti, otevřu i to, co zůstává za železnými branami... a on už ani neví.... Co si mám myslet? Dát mu další šanci? Mít další trpělivost? Něco z něj tahat? Když každé další slovo bolí jako bodnutí dýkou? Každé slovo moje, každé čekání na odpověď, každé slovo jeho... nemohl jsem.... další šanci měl, když jsem mu poslal mail... A já neměl sílu... A vůbec... měl vědět.
A pak byl konec. Pro mě. Pro něj ne. Ale už nemám sílu něco obnovovat. Cítím se svobodný. Po půlhodinovém přemýšlení a truchlení nad krásným rozpadlým vztahem, po dvou hodinách telefonování s kamarádkou... Vím, že je konec. Pro mě. Srdce je pro něj zavřené. Nechci další bolest... Proč?
Protože dneska jsem jako na obláčku. Povznešený, krásně... osvobozený. Spadlo ze mě stokilové břemeno a najednou lítám ke hvězdám... ke hvězdám :D :D
Mám úplně hipíckou náladu :) Pohupuju se a zpívám si... a myslím si ,že láska je všude :) Celý svět je láska. Bůh je láska. A Satan je láska. Světu prostě vládne láska... tak to je. Jojo :)
Nemám najednou potřebu cokoliv dělat, protože všechno je správně. Konec jakýchkoliv řešení a trápení se kvůli lidským srdcím, protože ti praví přátelé se mnou zůstali :)
Jediná obava mě od rána provází - že se ozve. Nedokážu s ním mluvit... jo, byl to kamarád a zasloužil by si to... ale já vážně nemůžu. Mám strach, že do toho spadnu zase, že si zase nechám nasadit vodítko... že si zase budu myslet, že jsme skvělí přátelé. Nic obnovovat nechci, aspoň zatím ne. Protože teď je všechno fajn a navždy zůstane :)
Zdravím vás přátelé, zdravím vás se srdcem plným lásky a přeju stejné povznešení všem z vás :)
krásný den
grey.t
To mě moc těší! Já teď něco podobnýho taky zažila... Snad už to s ní bude dobrý :)