close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Sny sněné, ztracené i splněné...

8. srpna 2011 v 21:07 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"Venku leje jak z konve, ale nad Lovčicema je krásná duha!" vtrhla babička do pokoje a divoce máchala rukama. "Nad Lovčicema?" řekl jsem napůl nepřítomně, jak už je mým zvykem, když koukám do počítače a babička na mě mluví. Pak mi došlo, co mi chtěla říct... Duha. Nad Lovčicema... Ale... Lovčice? Znal jsem to jméno, vím, že je to kousek odsud... ale kudy? Probírám se spoustou směrů, co mě napadají: "Ne, nahoře to není, tam je Semtěš.. A ta druhá cesta vede do Podola. Ahá, no jasně, na druhý straně!".
Vycházím z ložnice a koukám z okna. Leje jak zkonve, vážně. Po silnici se valí skoro potok vody a na jeho hladinu dopadají kapky, jedna sleduje druhou v ohromné rychlosti. Kdybych se na to koukal dýl, vím, že bych se v tom ztratil, ponořil bych se myšlenkami někam do ztracených oblastí mé mysli a několik minut bloumal tou zvláštní krajinou, zatímco by mé oči sledovaly ten zázrak venku... déšť.
Ale pak mi to došlo: Duha. Jasně, to chci vidět.

Vycházím ven, beru si pantofle. Na chvíli zaváhám pod střechou, ale pak vyrazím do deště. Trochu na levo ode mě začíná někde v dálce ohromný oblouk, který se táhne vysoko k oblakům... zatím nevidím, jak klesá. Pomalu přecházím silnici a jdu na zahradu. Po chvilce už to vidím celé. To není obyčejná duhová šmouha na šedém pozadí mraků, tohle je... to je... DUHA! Celá duha! Oblouk! Fascinovaně sleduju, kde začíná a v mysli se mi vynořují pověry o hrcích s poklady a Leprechaunech. A pak vidím, že vedle toho oblouku je ještě jedna duha. Vydám divný skřek. Chtěl jsem se zaradovat, ale zima už se mi úspěšně zakousla do hrudi, takže teď drkám zubama a jen cedim ven rozsekané "No-to-je-te-da-ná-ná-d...he-ra"

A nevím proč... netuším. Nechápavě zírám na duhu, pozoruju, jak její barvy získávají na intenzitě, až po chvíli téměř září. A pak zase pomalu mizí, až je vidět jen začátk a konec duhy, její vrchol už je ztracený v neznámu... Nemám zdání o tom, proč na mě jde tak divná snivá melancholická nálada.

Přesně taková, jakou jsem tu chtěl kdysi v dubnu vyzdvihovat a opěvovat. Ta nálada, kdy zíráte na něco zcela obyčejného a v hlavě se vám vynořují všemožné myšlenky. A z každé z nich vám v paměti zůstane střípek, který nedává smysl. Z těch střípků se poskládá obraz, ze kterého na vás vybafne takový ten zvláštní pocit... Pocit toho co bylo a nebylo zároveň. Pocit smutku i štěstí. Jako když koukáte ven na déšť a na šedou oblohu a v tom výjevu plném tesknoty vidíte něco nádherného, božského.

Nade mnou táhnou mraky. Ne, spíš tancují. Je to zvláštní. Hrozně zvláštní. Hra světel, odstínů, tvarů, barev... hra života. Tohle jsem necítil tak dlouho. A teď jako fénix vztávám plný nového ohně ze svého vlastního popela. A vzpomínám. Na ty sny, co jsem snil a kterým jsem nikdy nevěřil a věřil zároveň. Věřil jsem jejich síle a kráse, věřil jsem jejich přátelství. A zároveň jsem nikdy nevěřil, že by snad tyhle sny mohly jednou dát mé realitě ten snový nádech svou skutečností. A daly. Hrál jsem na housle, slyšel jsem, jak vydávají kouzelný zvuk. A opravu, hraju na ně. Ne, není to zázrak, jen odhodlání a podpora přátel. Odhodlání z neznáma, které stvořilo realitu ze snu. Můžu držet to tmavé dřevo v ruce a cítit, jak se chvěje, když táhnu smyčcem.

Sny se rodí i umírají. Jsou jako lidé. Sny jsou... zvláštní a neznáme. Stejně jako jádro naší duše, ne? Kolik lidí je schopno vidět až dovnitř? Dovnitř ostatních...dovnitř sebe. Až na jádro své vlastní bytosti. Jádro, které je obalené mlhou z nadějí, přání a přetvářek. Jádro schované v masce. Jádro, které skrývá to, po čem toužíme, ale co nikdy neřekneme.

Sním... a možná jsem snem. A někdy mám ten pocit, že ty nesmyslné noční sny se silným nádechem surrealismu jsou skutečnější než to všechno kolem mě. Že sny žijí a realita umírá. A kapky deště počítají čas.

Nehledejte v tomhle smysl, nehledejte v tom poselství. Pokud tam něco chcete hledat, tak hledejte náladu.

Znáte ten pocit, kdy skrz vaše oči zalepné snem začíná prosvítat realita? Když to všechno začíná mít trhliny a ty kouzelné mraky padají jako kameny k zemi, aby vám odhalily to, co je za nimi? A napadlo vás někdy, že to modré nebe se jednou taky zhroutí?

Světlo se mění v tmu, mraky v déšť. Sny zůstavají a stejně tu nikdy nejsou...
Snad se sny mění v realitu a realita ve sny... a když někdo z reality odejde, tak do snů přijde...

A nálada vás houpe ve své náruči, když zíráte na kapky a bloudíte v mysli. Ten houpavý pocit, který skončí, plný smutku i zvláštní utěšující radosti.... ten houpavý pocit vás uklidňuje. A svět se stává snem, ve kterém je možné všechno.

Déšť skončil a duha zmizela...

grey.t
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alétheia Alétheia | 18. ledna 2012 v 23:09 | Reagovat

... A nic lepšího jsem od Tebe ještě nikdy nečetla. ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama