close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Déšť - povídka napsaná před rokem

19. srpna 2011 v 9:50 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Když na mě přijde deprese, vypíšu se z ní. Aspoň někdy, když to jde. A 28.8.2010 na mě přesně taková zvláštní melancholicko-depresivní psavá nálada přišla. Pršelo a babička uklízela a tak jsem se vyšoupnul na verandu, kde jsem začal "tvořit" na svém tehdy jen necelý měsíc starém notebooku. Nebe vypadalo skoro stejně jako teď, když tu za okny vibruje předzvěst deště.
A tehdy, před rokem, vznikla má depresivní povídka "Déšť", o kterou se s vámi chci podělit.
Není to mistrovské dílo, ale mezi mými ostatními literárními pokusy vyniká. Mám pocit, že se i docela povedla.
Takže jestli chcete, pokračujte ve čtení.



Déšť
Černé oči hleděly na šedou oblohu. Tráva, na které ležela, byla studená a vlhká. Chladný vítr si hrál s jejímy vlasy. Mrazivá přítomnost smrti prostupovala každým jejím nervem. Po celém těle cítila svou horkou krev, vytékající z řezných ran. Nikdy jí nenapadlo, že zemře takhle. Že jí někdo pořeže nožem, zatímco spí na louce. V jednu chvíli si užívala vůní rostlin a hlíny, doteku chladné vlhké země, chladných kapek dopadajících na její tělo, zpěvu ptáků, šustění listí a crvlikání cvrčků. A o okamžik později cítila ledovou čepel, jak se noří do jejího ramene, doprovázená příšernou bolestí a řevem. Její křik se rozléhal po okolí, avšak naděje, že ji někdo uslyší, tady, na louce uprostřed hlubokých lesů, na louce, na kterou snad nikdo nechodí, byla mizivá. Beznaděj na záchranu podtrhovala bolest z nože. Něco tvrdého dopadlo na její hlavu s ohromnou silou. Poslední co slyšela byl její vlastní řev. Pak ztratila vědomí. Když otevřela oči, necítila bolest, ani beznaděj.
Ještě jednou se zaposlouchala do nádherných zvuků přírody, tentokrát ale věděla, že je to naposledy. Za chvíli musí opustit tento svět, jen chvíli po tom, co opravdu začala žít.
Jemné kapky deště s chladem dopadaly na její kůži. Mrholení postupně zesilovalo, až po jejím těle začaly téct potůčky dešťové vody smíšené s její krví. Její barvu ztrácející kůže se stala řečištěm dešťové vody. Bubnování kapek jako by bylo doprovázeno nádhernou melancholickou hudbou.
Šedé nebe v jejích očích ještě víc šedlo, tráva kolem ní ztrácela svou živou barvu a chlad prostupoval jejím tělem. Naposledy zavřela oči a zhluboka se nadechla.
Otevřela oči. Sledovala vlhké šedé tělo v kaluži krvé smíchané s deštěm. Šedý obraz jejího těla kontrastoval se svěží barvou vysoké trávy a duhových křídel motýlů, kteří zaplnili louku. Zlaté sluneční světlo zalilo okolí a stříbrně rozzářilo kapky deště na trávě a jejím mrtvém těle. Sledovala, jak se šedá kůže odpařuje do vzduchu a dramaticky červené maso se rozpouští a vsakuje do země. Její karmínově rudé vlasy se vznesly a zmizely ve sluneční záři. A celým krajem se rozléhal nádherně tesklivý zvuk houslí. Přítomnost smrti byla mrazivá, Jane ale necítila nebezpečí. Otočila se čelem k starší ženě v bílých šatech. Její stříbrné vlasy spadaly až k pasu, a přes její hluboké vrásky se v jejích očích lesklo světlo života. Její obličej zdobil milý úsměv.
Chladná, vrásčitá ruka Smrti jemně uchopila Janinu ruku, stejně tak chladnou.
"Tady jsi svobodná, Jane", pravila Smrt hřejivým hlasem.


grey.t

PS: pokud by se vám líbila, samozřejmě nekopírovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama