Už je to týden, co jsem se zaregistroval do Žluté Sovy (o které jsem psal ve článku "Život se Žlutou Sovou"). Už je to týden, co konečně něco dělám proti své depresi. A už to je pár dní, co mám chuť s tím seknout.
Žlutá sova je rozhodně skvělý a kvalitní program a nemůžu ani popřít její přínos do mého života, ale můžu přiznat, že občas mám už přesovíno. Je sice fajn dělat dechové cvičení nebo přemýšlet nad svými mindráky, ale některé věci vážně nepochopím...
A možná proto se tohle týdenní shrnutí neponese jen v chválivém duchu.... spíš naopak.
Moje první nespokojenost, jak už jsem minule zmínil, nastala ve chvíli, kdy jsem měl vyplňovat denní plán. Nemám rád denní plány a rozvrhy vůbec, tady se stejně moc plánovat nedá. Semínko pochybnosti tak bylo zaseto a nezůstalo bez hnojiva. Přišla "depresivní dvacetiminutovka".
Že to zní divně? Mně rozhodně! Ale prý je to paradoxní metoda, která mi pomůže. No.... spočívá v tom, že na negativní emoce se soustředím dvacet minut každý den... Možná si říkáte, že je to jednoduché, když v depkách lítám furt.... no... není. Ve chvíli, kdy se soustředím "jen na ty temné pocity" najednou všechny vychcaně zmizí... A já se snažím a snažím, ke konci se modlím, ať už to skončí.... prostě hrůza. Že to neučinkuje je další věc,protože když už ty svině konečně dostanu zase ven, tak nechtěj zpátky...
Naštěstí si hned potom zacvičím tai-chi a je mi zase fajn :D
Další pochybnosti přichází, tentokrát ovšem pochybuji o sobě... Když se mě zeptají na jakoukoliv věc, ať už se jedná o nějaké staré trauma, nebo o pocit viny, najednou mám v hlavě pusto a prázdno a nic takového mě nenapadá... Však to znáte, víte přesně o čem se mluví, ale když se vás na to někdo zeptá, tak vám to úplně vypadne... I mě vypadly všechny pocity viny. Možná ale ani žádné nemám, což by bylo fajn...
Uvidím, jak se to vyvine dál... tohle je čistě zbytečný a technický článek o tom, jak mě to tentokrát už fakt sere, jak mám sto chutí s tím skončit, ale touha žít šťastně mě ze zadu kope do prdele a nenechá mě se vrátit zpátky do nic nedělání...
A tak vzdávám hold Žluté Sově a doufám, že si zvyknu na všechny ty vylomeniny, co na mě zkoušej...
váš stále se lečící
grey.t
Třeba jim o tohle jde. Když si chceš vzpomenout, tak to nejde. Třeba se to potom vytratí...